Všechno je jinak. I ve Frenštátě?

Poslužme si pro následující text pokladnicí světového postmoderního myšlení. Jean Baudrillard v článku Světem obchází strašidlo, v souvislosti s útokem z 11. září 2001, navrhuje, abychom jakkoli obludnou událost mysleli bez moralistních konotací; abychom tím, že takovou událost sevřeme moralizujícími soudy, nepropásli příležitost pochopit ji. Baudrillard říká: Pokud je naší první myšlenkou, že je to obludné a nepřijatelné, vytratí se celá síla a intenzita události a změní se v politické a moralistní hodnocení. ... Jedinečná událost vyžaduje jedinečnou, bezprostřední a neodvolatelnou reakci. 

Výbuch domu ve Frenštátu pod Radhoštěm byl pro všechna média vítanou událostí. Okamžitě byl identifikován pachatel a okamžitě byly vyneseny moralistní soudy. Stará dobrá česká hra na dobro a zlo byla rozehrána. Zlo bylo slavnostně odhaleno jako socha v galerii zločinu. Jako ohavná socha.

Pokud se ukáže, že strůjcem výbuchu byl skutečně muž z domu, který s ostatními obyvateli domu vedl „dlouhé spory“, nabídne se tím i jiný pohled: pohled na zlo druhé strany. Zapomeňme na to, že mince obludných činů má líc dobra a rub zla. Možná mají mince obludných činů obě strany zlé.

Nemůžeme detailně rozebírat sousedské vztahy a ani o nich mnoho nevíme, z toho, co se ale útržkovitě objevuje v médiích, je patrné, že náš „terorista“ nebyl pouze vyšinutý agresor, že dost možná agrese přicházela od zdánlivě počestných obyvatel sídlištního hnízdečka.

Estonský film Klass líčí příběh dvou chlapců vystavených dlouhodobé šikaně spolužáků. Kde Evropa končí fikcí, byť s reálnými základy, Amerika zažívá skutečnost: stejně jako na školách v USA se v estonské škole strhne ohromný masakr, šikanovaní spolužáci jednoho dne prostě vezmou pár pistolí a pušek a jdou si vyřídit účty s těmi, které oni sami vnímají jako teroristy.

Tady by nás ovšem Baudrillard nejspíš zastavil a konstatoval, že každý pokus připisovat jí (události) nějaký smysl, najít vysvětlení, byť podrobné a blahosklonné, znázornit její příčiny a důsledky, nebo zařadit ji do nějaké strategie, směřuje ke stanovisku, že to mimořádná událost není, neboť pro všechno jsou objektivní předpoklady.

Opusťme tedy nutkavé tendence vysvětlovat frenštátský výbuch frustrací a vydejme se mimo stezky kauzalitu vždy hledajícího rozumu.

Navrhuji naslouchat všemu tomu, co k nám proudí skrze obrazovku. Otec bezprostředně po smrti svých dětí vypráví bulváru svůj příběh. Sousedé z okolí se předhánějí v líčení výbuchu a toho, co následovalo. Do tmy pokojů z obrazovek šlehají plameny a z reproduktorů ječí sirény. Reportéři varují před dalšími nebezpečnými sousedy a nabádají obyvatele všech sídlišť světa k obezřetnosti. Velké divadlo bylo rozehráno, z kteréhosi sídlištního pokoje nejspíš sleduje televizní zprávy i krátkozraký Nero, naklání se blíž k obrazovce a perverzně se šklebí.

Ten „škleb“ mě nenapadl náhodou. Právě tak vylíčil výraz tváře údajného žháře jeden z přímých svědků události. A média ten popis uvítala a vzala ho za svůj. Ano, blížil se plameny k nám, doutnal a příšerně se šklebil. „Tak jsem vzal kus betonu a sklonil se pro velký střep. Ale on už někam zmizel.“

Stejně jako v případě výbuchu WTC na Manhattanu se zdá, že skutečnost se nekonala a že to vše začalo až později s příjezdem první motorizované hlídky TV NOVA na místo. Jako by média ovládla skutečnost a mocí kdoví čeho přiměla rodiče násilně usmrcených dětí sdělovat se do kamer, mocí kdoví čeho přiměla miliony televizních diváků dokola sledovat s chvěním pyromana záběry plamenů šlehajících z pobořeného paneláku, mocí kdoví čeho přiměla společnost notovat si nad morální osnovou psanou pologramotnými reportéry a populárními psychology. Jako bychom čekali na to, co nám večer pustí do pokojů televize. Stejně jako se mnou nic nedělají nekonečné záběry rozervaných autobusů kdesi v Izraeli, nic se mnou nedělají záběry z Frenštátu pod Radhoštěm. Telereality je jaksi moc.

Jenže pokud podlehneme únavě z obrazů, pak zase ostrouháme, neboť přestože se nesvážeme morálními a politickými soudy, nebudeme s to věci pochopit.

Takže zas a znova se do pokoje vlamují obrazy ohně, výpovědi rozhořčených, o překot informující novináři. Marně hledám mezi informacemi nějakou, kterou by bylo možné vložit jako správný titulek do obrazu, takovou, která by zapadla jako puzzle. Ne, po Nietzscheovi, Magrittovi a Foucaultovi už dýmka nikdy nebude dýmkou.   

Napadá mě, co tedy ta událost byla. Spíše čím mohla být. Mohla být další z řady příležitostí, jak zbortit pevnou věž naší přirozenosti. Přirozenosti soucítit se svými mrtvými, přirozenosti spravedlivě trestat viníky. Televize vyprovokuje na jedné straně rodiče k nestoudnému exhibování nad hrobem dětí, na straně druhé svým trapným přebytkem angažovanosti neúmyslně sama hledá pro viníka polehčující okolnosti. Pokud by žil, jistě by se usmíval do kamer jako třeba Breivik.

Ve Frenštátu byla podpálena skutečnost. Ta skutečnost, kterou jsme žili do doby, než se našimi pokoji prohnala armáda televizních štábů a zahájila trvalou okupaci našich životů. Teď může být vše jakkoli, ne-li přímo jinak, jak vtipkuje v epizodě rodiny Homolkových konferenciér společenské zábavy. 

Zdálo by se, že jsme se vlastně na samém konci vrátili před Baudrillarda, když jsme z probírané události vyvodili moralizující závěry. Nejspíš ano. Mám totiž za to, že pokud morálka nahlédnutí události nepředchází, není to nutně špatně. A tak jsme se mohli společně dívat do plamenů, mohli jsme vyslechnout mnohé zkazky a mohli jsme se konečně projít tímto textem. A nemuseli jsme nic z toho. Protože stačí přepnout kanál. A to je snadné jako škrtnout sirkou, sugeruje nám televize.