Abatyše

Horor z klášterního prostředí, kde se děje cosi ďábelského.

Abatyše

 

 

Jak hořela jsi! Jak to pronikaly

Lstivé jazýčku úst?

Ach, nejvíc ústa v omámení pálí

A slovo na rtech má-li

Má-li tě neprorůst

 

Mrtvá – ó bezednosti hladu

K výhonkům vášně ohořelá

V splývavém marném vodopádu

Mrazivé polibky mi mezi ňadra kladu

A pod klenuté čelo

                         Jiří Orten

 

 

 

Abatyší našeho kláštera jsem se stala krátce po svých třicátých narozeninách. Starý konvent vyrostl na nepřístupném místně. Jeho pohnutá historie se ztrácela kdesi v plesnivých stránkách dávno nečitelných kronik. Vysoko na chladné vrchovině, kde se dravá řeka dlouhé dny i noci ubírala mezi příkrými skalními stěnami. Tam, kde strmé útesy rozevíraly svou tvrdou náruč kolem opuštěné pláně. Bylo to panenské místo, prázdné a svaté tak, jak jen může příbytek boží vůbec kdy být…

„Věříš v ďábla?“ zeptala se mne ten den sestra Aurélie, když mi pomáhala obléknout nové rudé roucho. Dosud nespletené rusé vlasy planuly v přítmí holé cely jako ohnivý věnec…

„Věříš v Boha?“ odbyla jsem ji obdobnou otázkou. Zamračila se.

„Já jsem nežertovala!“

„Proč se ptáš na takové věci?“ opáčila jsem.

Aurélie si ustaraně zkousla spodní ret, jako by v tu chvíli nedokázala najít ta správná slova. Právě mi upravovala široký lem dlouhé řeholní róby. Klečela u mých nohou a když jsem se setkala s jejím pohledem, ony ledově zelené oči mi, jako už mnohokrát předtím, bolestně připomněly nikdy nespatřený úsvit nad severním mořem…

 „Matka Gabriela se mě na to ptala,“ přiznala Aurélie rozpačitě. „Těsně před tím, než -

„Než zemřela?“ řekla jsem udiveně. „Proč?“

„Já nevím! Byla tak…“ sestra Aurélie bezradně rozhodila rukama. „Chovala se jako blázen. Bůh mi odpusť, ale bála jsem se jí.“

„Matka Gabriela už byla stará a popletená,“ předestřela jsem. „Rozum jí začínal pomalu dosluhovat a již jistě ani pořádně nevěděla, co vlastně dělá. Musíme jí to odpustit.“

 „Ubožačka! Žila zde tak dlouho -

„A také zde zemřela, ano. Vím, co chceš říct,“ přerušila jsem ji vprostřed věty. „Může se to zdát nespravedlivé. Chápu tě, ale nesmíš zapomínat, že tohle je jen těžká zkouška. Život vezdejší je někdy úplné peklo.“

„Peklo si přece každý nosí sám v sobě,“ odvětila Aurélie.

„Považuješ mne za bezcitnou!?“

„Ne, to ne! Nechtěla jsem se tě ničím dotknout,“ řekla smířlivě. „Vždyť já vím, že jsi anděl.“

„Jsou i padlí andělé,“ opáčila jsem se provokativně.

„Ďábel je svedl,“ pronesla jeptiška ponuře, když mi pečlivě upevňovala těžký závoj okolo čela tak, aby z něj nemohl vyklouznou sebemenší pramen mých divokých vlasů. Odbyla jsem ji jiskřivým smíchem. Byla jsem pyšná! Ach, jak jsem byla pyšná! Kdybych jenom věděla, že pýcha je ten nejhorší hřích…

Poprvé v životě jsem vedla ranní mši. Z otevřeného portálu se linula zlatá záře vysokých voskovic. Připadala jsem si skoro jako v pohádce, když jsem vznosně kráčela titánskou řadou mohutných sloupů po stranách hlavní lodě v doprovodu sestry Aurélie, když se bělostné sloupoví nerozestoupilo a nevstoupily jsme dál za omamnými hlasy, když jsem společně se sestrami zpívala tichý chorál k oslavě znovuzrozeného dne…

Barokní chrám se rozechvěl narůžovělým světlem krásného rozbřesku. Pokřižovala jsem se a opatrně položila perlami posázený pohár na studenou mramorovou desku. Srdce mi zběsile tlouklo, jako bych byla beznadějně zamilovaná. A já jsem byla zamilovaná! Monumentální chrámová loď pro nás plála světlem světa…

Tam se také upíraly zraky nás všech, k velebné postavě toho, co v nepředstavitelných mukách položil život za celé lidstvo. Krvácely jsme společně s krutou korunou vyrobenou z ostrých trnů a probodnutýma rukama, které dosud žehnaly nejen nám. Vzhlížely jsme tam k vyčerpanému tělu trpícímu na kříži, jako by jeho zdlouhavá agonie snad nikdy neskončila…

Nedokázala jsem se málem ani dost nadechnout. I nyní si ještě dovedu vybavit onu posvátnou extázi! Stojím před zlaceným oltářem a cítím, jak se ze mne stává oslňující sloup živého ohně. Mé zkormoucené srdce shoří na uhel a já sama se obrátím v trpký popel…

Kéž je mi země lehká!

Pouze umírání dostatečně jasně zjevuje pravou podstatu nicoty, která nesmlouvavě spočívá na každém z nás. Dodnes nevím, co mne to napadlo, že jsem bezprostředně poté musela všechno, všecičko obrátit vzhůru nohama. Vynesla jsem na světlo boží tak hrozné věci, až –

Ne, nebudu předbíhat. I když vím, že život mi utíká mezi prsty a moje smrt už přichází povážlivě blízko. Přestože mi zbývá tak zoufale málo času, musím děsivé události vylíčit tak, abych v nich nezamlčela nic podstatného. Někde v hloubi duše totiž až moc dobře tuším, že tato zpověď je možná moje jediná naděje na vykoupení…

Jak moc si přeji zemřít!

Následující dny od mého povýšení jsem z větší části strávila studiem ve starodávně vybavené knihovně, abych si prohlédla obskurní díla, která těšně před smrtí studovala bývalá abatyše. Sestra Orea mi byla velmi nápomocná. Neustále nosila vratké sloupky starých spisů, co mi přímo rozpadaly pod rukama.

Knihy kostí.

Mezi všemi těmi důmyslnými návody, jak správně zemřít či zlolajnými traktáty o kacířství nezbývala pro čtenáře již žádná naděje na klidnou noc. Při hledání jsem se zaměřila zejména na četbu, která měla nějaký vztah k místu, na kterém byl – byť data neznámého – založen náš klášter. Nepovedlo se mi úplně rozluštit žádný z těch prastarých pergamenů, ale velmi mne znepokojily nesrozumitelné poznámky mrtvé představené, psané vybledlým inkoustem…

 

Ten, kdo vyslechne volání propasti, bude stráven surovým ohněm!

 

Zažloutlá stránka byla zdobena barevnou iniciálou rozevřené rakve, ke které vylézal hladový kostlivec. Děsilo mne to, a přitom jsem nedokázala pochopit proč. Odložila jsem křehkou knihu. Na pultu spočívalo ještě několik dalších středověkých děl, ale ta mne nyní přestala zajímat. Už jsem toho měla tak akorát dost.

„Tohle vážně studovala matka Gabriela?“ zeptala jsem se s nadzdviženým obočím.

„Ano, vzpomínám si, že zrovna tuhle knihu měla v ruce pár dní předtím, než…“ Orea se zarazila, jako by se zdráhala zmiňovat o smrti matky představené. „V poslední době se chovala trochu divně. Možná už tušila, že přichází její čas.“

„Všechno se seběhlo strašně rychle. Zemřela tak -

„Nečekaně? Ano,“ připustila jeptiška. „Člověk by si skoro mohl pomyslet, že v tom vězí něco jiného.“

„Díky za pomoc, Oreo,“ obrátila jsem se ke klášterní knihovnici.

„Není zač,“ řekla, když urovnávala těžké knihy. „Ale není to moc pěkné čtení, že?“

„Ne, to skutečně není,“ souhlasila jsem. „Tehdejší mniši měli na můj vkus až moc velkou zálibu ve věcech souvisejících se smrtí.“

„A se Satanem!“ vyprskla Orea. „Ujišťuji vás, že soudný člověk by je snad na místě spálil. Kdybyste tak měla čas přečíst, kolik se v nich nahromadilo výmyslů. Ty spisky jsou prostě odporné.“

„To jsou,“ prohlásila jsme ponuře. „Vždyť jsem nedokázala dočíst ani jednu kapitolu.“

Mimoděk mi opět padl zrak na barevnou iniciálu s oživlou mrtvolou. Na kraji roztřepené stránky jsem postřehla částečně rozmazané slovo psané černým inkoustem, doplněné evidentně rukou naší bývalé abatyše:

 

KRYPTA

 

Zahlédla jsem je jen na zlomek vteřiny, než sestra Orea zaklapla tuhé desky a odnesla celý svazek. Nijak jsem ji na svůj objev neupozornila, ani sama nevím proč. Bylo to přinejmenším zvláštní. Umínila jsem si, že se musím vydat po stopách matky Gabriely. Ovanul mne pronikavý chlad…

Myšlenky na mrtvé a znovuzrození ve mně vyvolávaly nezvyklou žádostivost. Na ten nevzhledný pozůstatek, skrytý v každém smrtelníku pod životodárnou vrstvou masa a kůže. Jakou hrůzu nahánějící ohavností se staneme pro smrti, až nás drtivě ovládne nevyhnutelná síla rozkladu. Až nedobrovolně odejdeme do stísněných útrob syré země…

Prostor pod kryptou.

To bylo to místo. Představená Gabriela musela mít nějaký zvláštní důvod, proč si vybrala právě takovou smrt. Tady jsme ji našly ležet bez života, tu nepředstavitelně starou, seschlou stařenu. Říkaly jsme si, že musela vynaložit obrovskou námahu, aby sem vůbec sestoupila a její slabé srdce jednoduše nevydrželo ten nápor a puklo na dva kusy. Divily jsme se, co mohla naše vetchá, věčně churavá abatyše hledat zrovna v klášterních katakombách.

Proč přišla mezi mrtvé?

Sestupovala jsem po příkrých stupních, které se mi div samy nerozpadly pod nohama. Pak přišlo ještě mnohem horší a strmější schodiště. Rozvířený prach poněkud přebíjel odpornou pachuť hutné hlíny. Vzpomínám si, že pak jsem šla jakousi kamennou chodbou, která se svažovala směrem dolů. Následovala černá sluj, stejně holá a určitým způsobem více zlověstná, než bezútěšné zdi předchozích koridorů…

Zdejší vzduch byl vlhký a poněkud páchl po všudypřítomné plísni. Následovala jsem dosud zřetelné stopy Gabrieliných sandálů, které po sobě zanechaly zmatenou mapu, jako by jejich nositelka pobíhala sem a tam. Plamen kahanu se mihotal v temném tunelu, kde stěny pokrýval ledový vápenec a nízký strop se skvěl dlouhými krápníky. Nepřemýšlela jsem nad tím, co tak chci najít. Nyní vím, že mi to našeptával on -

Slabé světlo zvenčí brzy zmizelo a ještě více posilovalo pocit přechodu…

…ten nepříjemný dojem, že stále klesám dolů, a přitom překračuji tenkou hranici svého světa a podsvětí…

Neustále mi hrozilo, že široká šachta se za nejbližším rohem rázem zavře, zaklapne žulové zuby a spolkne mne navždy. Byla to slepá odbočka. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, proč jsem proboha zrovna zde narazila na tak neuvěřitelně bizarní věc:

Pohlédla jsem na monstrózní portál, pevně zapuštěný ve tvrdém srdci okolní skály. Jako prvotní dojem se projevila překvapivě nikoli zvědavost, ale pouze náhlý strach, protože krajně sugestivní plastiky představovaly samá příšerná stvoření. Ostré reliéfy tvořili výhradně starodávní démoni, obludní ďáblové a další groteskní zrůdy zakuté v rozžhavených řetězech, které by možná mohlo čísi oko považovat za zmučené hříšníky.

Bylo zcela jasné, že například nahá žena s odulou ropuchou na prsou za života hřešila chtíčem a naopak svázaný muž, kterému rozjaření čerti násilím nalévali do krku jakousi odpornou tekutinu z obrovského sudu, byl otrokem nezřízeného obžerství. Měla jsem pocit, že v hadovitých tělech a znetvořených postavách spatřuji vystupovat ze tmy jakousi živoucí tvář -

On je snad zhmotněný hřích sám.

Budiž nebe milostivo mé pošpiněné duši! Proč jsem jej vůbec kdy shlédla? A když už jsem jej uviděla, proč jsem na místě milosrdně neoslepla!? Proč jsem si sama nevyškrábala obě oči. Pohoršuje li se oko tvé…

Ano! Ďábel to byl a nikdo jiný! Dávno nesnesu ani letmý pohled na jeho božskou tvář, která jakoby vyhlíží přímo z pekelné propasti. A přesto mne již navždy budou tak krutě týrat ty nejhorší noční můry, protože jeho obličej mne stále straší ve snech. Ó, hrůzo hrůz…

Zapotácela jsem se a poněkud odstoupila od svého děsivého objevu. Zdráhala jsem se uvěřit, že by Gabriela byla schopná dobelhat se až sem. Váhala jsem, jak se zachovat. Monstrózní vrata mne nehybně zvala dál. Nezamlouvalo se mi, že bych se měla něčeho takového dotknout třeba jen jedním malíčkem…

Chci vůbec vědět, co leží za nimi!?

Přepadla mne podivná slabost. Ach bože, bože… Jako ve snu jsem vnímala, jak se stvůra uvězněná v temnotě na věky věků kdesi daleko svíjí, přetavuje a probouzí. Ochromil mne pronikavý chlad kamene. Cítila jsem jakési cupování na cáry, jako když utrpením pukne čísi srdce. Prožívala jsem poslední chvíle matky Gabriely! Moment naprostého deliria mne roztrhal na kusy. Cizí bolest prosákla horkou krví…

 

***

 

Klášterní zahrada byla zahalena krvavou krajkou živoucích květů. Když zelené listoví rozčeří chladný vánek, ona pronikavá červeň se výhružně zavlní. Nikdy dříve jsem nepomyslela na to, že právě rezavá barva zaschlé krve se v apokalypse přisuzuje ďábelské bestii, která se podle proroctví svatého Jana při posledním soudu vynoří z nedozírných hlubin modrého moře…

Had v zahradě.

Bylo léto a růžové keře, bohatě obalené voňavými mračny oné nádhery, by mne donedávna nepochybně nadchly. Nyní mi mé myšlenky nedovolovaly těšit se z jejich zjevné krásy. Prsty spočinuly na hebkých okvětních plátcích. Přecházely všemi možnými odstíny od temné červeně, přes něžně narůžovělou, až po sinale bílou, která ve mně proti mé vůli vyvolávala představu jemné panenské pleti. V mé dlani se skvěl velký květ, celý ztěžklý sladkou šťávou a lepivé spirálky, které se hadovitě vinuly v odhaleném jádru rozkvetlé rostliny, mne opět přiváděly k nevysvětlitelnému šílenství…

… pronikavá vůně bílých květů může připomínat hnijící maso. Ty růžové vyhlížejí jako zpola ohlodané kosti pokryté tenoučkou vrstvičkou výživné dřeně, ty rudé jsou zase jako horká krev. Nic nemůže být ve smyslech, co dříve nebylo lží. A všechno, co je lží, je pouze pekelný podvod…

Past na prosťáčky. Prudce jsem se otočila a přitom jsem narazila do sestry Eufémie, která mi stála těsně za zády. Vykřikla jsem úlekem, neboť jsem ji zprvu nepoznala. Novicka ucukla a modré oči jí rozšířily dojemným zmatkem. Nejspíše mne nechtěla vyrušit z toho, co pravděpodobně považovala za tiché rozjímání nad něžnými růžemi…

„Nechtěla jsem vás vyděsit, matko představená,“ omlouvala se.

„To je v pořádku, dcero,“ řekla jsem. „Nevím, na co jsem myslela.“

„Ty růže jsou opravdu překrásné,“ podotkla Eufémie dobromyslně.

„Proboha, to neříkej…“ zamumlala jsem jakoby spíš sama pro sebe. „Pohybují se jako živé. Vidíš, kolik v sobě mají rosy? Vypadá to, jako by z nich tekla krev!“

„Pokud krev představuje život, pak je pro nás vždy němou připomínkou boží milosti,“ prohlásila jeptiška s neomylným přesvědčením.

„Uchovala sis dobrou mysl, Eufémie. To mne těší.“

„I mne,“ usmála se novicka.

Eufémie přišla do kláštera jen krátce před tím, než jsem začala zastávat svůj nový úřad představené. Mám dojem, že s abatyší Gabrielou se snad ani nesetkala. Nicméně jistá si být nemohu, protože jsem si jí dosud příliš nevšímala. Byla to dobrá novicka.

„Přišla jsem vám říct, že sestra Orea si s vámi přeje mluvit.“

„O čem?“

„To nevím. Říkala, že je to důležité.“

„Díky, Eufémie.“

Sestru Oreu jsem zastihla v barokní kapli, kde zamyšleně rozjímala nad nádherným odrazem bělostného světla. Vzdálené stěny rozlehlé síně byly obložené bílým mramorem, samotný strop byl vyzdoben umnými malbami a mistrovskými štuky namodralých mračen, okřídlených andělů a lomených slunečních paprsků…

Usmála se na mne, když spatřila, jak k ní přicházím. Pokynula jsem jí. Nebylo potřeba mluvit, obě jsme si vychutnávaly neopakovatelnou krásu pomíjivého okamžiku, když skomírající světlo tančí po pozlacených vlasech oltářních soch…

„Prý máte na srdci něco důležitého,“ promluvila jsem po chvíli jako první.

„Ano. Mohla byste mi prosím vrátit tu knihu?“ požádala mne sestra Orea.

„Jakou knihu?“

„Bylo to dílo o démonologii.“

„Vy myslíte ten středověký rukopis? Ten, který studovala matka Gabriela!?“

„Ano,“ odtušila Orea.

„Co se s ním stalo?“

„Měla jsem za to, že jste si jej odnesla,“ věnovala mi zkoumavý pohled. „Pamatuji si, že jste jej měla vy. Četla jste tu samou pasáž o mrtvých, kterou si opsala bývalá matka představená.“

„Tu knihu bohužel nemám. Ani jsem si ji nepůjčovala. Nedokázala jsem studovat tak kacířské věci,“ bránila jsem se dotčeně.

„Co se s ním tedy stalo!?“ vyprskla jeptiška.

„To skutečně netuším,“ prohlásila jsem zaraženě, neboť mi o nejasných osudech onoho spisu nebylo známo zhola nic. Orea byla rozmrzelá:

„Musí někde být! Prošla jsem celou knihovnu. Je pryč!“

„Možná si jej odnesl někdo jiný,“ napadlo mne.

„Nesmysl! Koho by napadlo číst takové rouhačské zkazky!“

„Pak vám tedy nemohu pomoci,“ prohlásila jsem.

Mé lehké kroky ze rozléhaly dutou ozvěnou. Pozastavila jsem se před mramorovým portálem. Ze závratné dálky zněl posmutnělý zpěv řádových sester. V mysli se mi náhle vybavila vigilie u mrtvého. Dlouhá chodba tonula ve velebném šeru…

„Byla jsem tam,“ řekla jsem bez rozmyslu, jakoby spíš sama pro sebe. „Bála jsem se, ale musela jsem přijít na to, co se stalo.“

„Kde? O čem to mluvíte?“

„O klášterních katakombách,“ upřesnila jsem, sama na rozpacích z toho, co jí to tu vlastně vyprávím. „Když jsem si prohlížela tu středověkou knihu -

„Proč jste tam šla?“ užasla sestra Orea.

„Matka Gabriela to zapsala do té knihy. Byly tam její poznámky. Vím, že vstoupila do podzemí záměrně. Něco hledala.“

„Byla jste tam?“ ptala se zneklidněná jeptiška. „Na místě, kde zemřela?“

„Ano. Došla jsem mnohem dál. Bylo tam –

Polkla jsem a na moment mi došla všechna slova. Nedokázala bych jí dost dobře vylíčit ani obludné reliéfy kamenného portálu, natož pak příšerný pocit táhlého umírání, který mne drtivě omráčil, uvězněnou v ústí černé štoly. Orea mne nepřerušovala. Pouze její vyjevený pohled naznačoval, že se v ní pomalu probouzí plíživý strach…

„Tuším, že…“ zašeptala jsem bázlivě. Nechtěla jsem to hrozné podezření skoro ani vyslovit nahlas. „Krypta je falešná. Dole pod ní musí být ještě další podzemní prostory. Našla jsem zapečetěnou bránu.“

„Proboha!“

„Pod námi je podsvětí!“

Mnohem později jsem nedokázala přijít na to, proč jsem použila zrovna takové slovo. Stále si ten prapodivný rozhovor vybavuji do nejmenších podrobností. Vznášela jsem se v růžové záři. Červánky byly jako rudý plamen, který se vrací zpět k nebesům. Seděla jsem u klenutého okna ve své ztemnělé cele. Začínalo se smrákat…

Nemohla jsem spát.

Musela jsem myslet na Gabrielu. Jaké záhrobní hrůzy ji pronásledovaly na její osamělé cestě do podsvětí? Horský klášter byl starý nejméně šest staletí, podle některých dochovaných záznamů i o pár stovek let starší. Dodnes není jisté, zda byly katakomby dílem křesťanů, či zda je před mnoha a mnoha roky nevyhloubil někdo jiný. Nedokázala jsem se zbavit vlezlého dojmu, že v tom musel být nějaký záměr. Bojovala snad představená s neobytnými duchy minulosti?

Nic nedávalo smysl!

Vyklonila jsem se z okna a opřela jsem ruce o kamennou desku. Byla ledová, stejně jako mé nehybné tělo. Zavřela jsem oči. Vysoko, vysoko na lesnatém vrcholku jsem naslouchala mocnému mlčení horkého masivu. Neprostupné lesy, táhnoucí se od obzoru k obzoru hluboko pode mnou, ke mně promlouvaly dávnými slovy. Ovanul mne chladný vánek plný nebezpečí…

 

***

 

V drsných horách vládla neprostupná temnota, oživovaná jenom mnou roztřesenou přítomností uprostřed nočního pralesa. Nezřetelnou stezku, kterou nejspíše vyšlapala plachá lesní zvěř, osvětlovaly slepé hvězdy. Ledová zář rostoucího měsíčního kotouče klouzala po mé tváři…

Sama.

Leknutí mne přinutilo přitisknout si ruce před ústa, ze kterých nevyšel žádný výkřik. Místo toho jsem začala mumlat slova známé modlitby, abych si uchovala alespoň mizivou iluzi bezpečí. Kyprá hlína naříkala pod náporem těžkých tlam. Tiché zvuky téměř pohltil okolní šum. Pohyb toho pralesního přízraku se dal přirovnat pouze k plížení vyhladovělého lovce. Klikatou cestičkou za mými zády se ke mně blížilo cosi strašlivého…

Šelma.

Vykročila jsem pomalými kroky, i když bych se nejraději dala na útěk. Něco mi říkalo, že nesmím projevit sebemenší známku strachu z té cizí věci. Vzpomněla jsem si, že ti, co projeví viditelnou slabost, se sami stávají snadnou kořistí…

Jako já.

Jsem sama. Beze zbraně, pokud tedy nepočítám svou víru. Ta mi ovšem nebyla proti divé zvěři nic platná! Zase jsem zaslechla ty zlověstné zvuky, tentokrát se však ozývaly mnohem blíž. Musela jsem vynaložit veškerou sílu vůle, abych nezačala řvát jako pominutá. Věděla jsem, že ten noční tvor mne zatím pouze sleduje, ale neodvažovala jsem se ani domýšlet, jak by zareagoval, kdybych začala nahlas křičet.

Nikdo by mne neslyšel.

Po chvíli ochromující nehybnosti se mi konečně podařilo rozhýbat zdřevěnělé nohy. Tentokrát jsem se rozběhla, navzdory svému odvážnému předsevzetí. Utíkala jsem opačným směrem, co nejdál od těch děsivých zvuků, které se za mnou neustále nesly skrz hustou hradbu ztemnělého stromoví.

To jediné, co jsem si dovolila vydat, byl přerývaný dech deroucí se skrze mé vyprahlé rty. Každou chvíli jsem v sobě zdusila bolestivý výkřik, když se mi do bosých nohou zaryl nějaký ostrý kámen nebo když mne jakási zbloudilá haluz udeřila do tváře. Pádila jsem po svažující se stezce plné nepříjemného bahna. Znenadání jsem před sebou spatřila planout oheň a rozběhla jsem se ještě rychleji. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že všechny zvuky v nočním lese – které zněly všude okolo mne – náhle zmizely a místo nich nastoupilo tíživé ticho.

Mrtvo.

Spleť silného větvoví se konečně rozestoupila a já bez sebe vběhla na nevelkou louku. Uprostřed kruhu ze spálené trávy rostl starý, uschlý strom s ohořelou kůrou. Zlámané větve připomínaly liché ruce a nohy. Před dutým kmenem jsem spatřila cosi příšerného. Obrovský černý vlk! Vše kolem ještě doutnalo, jako by požár teprve před chvílí skončil. Oslňující plameny probleskovaly i mezi sežehlými smrky -

Vlci!

Byli všude! Odklíčili ztichlou mýtinu, odkud už nebyla sebemenší šance na útěk. Výhružné vrčení mne nenechávalo na pochybách o tom, jak by skončil každý, kdo by se k nim odvážil přiblížit. V tu samou chvíli mi došlo, že jsem se nechala zahnat do pasti. Byli tu celou dobu a štvali mne přímo sem, jako bych byla zbloudilá ovce, která se neprozíravě odloučila příliš daleko od svého stáda…

„Tak jsi přece přišla.“

Ta slova zazněla zdánlivě odnikud, a přesto v mé mysli vzplála jako zničující požár. Pod tíhou jeho hlasu jsem se div nezhroutila jako hadrová panenka. Pouze neslyšná přítomnost zdivočelé smečky mi zabránila v tom, abych se opět nerozběhla pryč.

 „Pojď blíž, abatyše!“

„Ne!“

„Pojď blíž, abych tě mohl sežrat!“

Černý vlk ze mne nespouštěl pohled svých smaragdových očí. Nedokázala jsem dýchat. Dostavila se svíravá bolest v hrudníku. Zalapala jsem po dechu a snažila se neudusit nesnesitelným vedrem. Sténající les hořel a k temné obloze stoupal dusivý kouř…

„Ještě jsi naživu, ale už brzo se staneš naší kořistí. Mám hlad a proto ti radím, abys s tím neváhala. Ukonči svůj život co nejdříve!“

„Co to blábolíš!? Kdo jsi?“

„Skončíš v pekle, jeptiško. Viděl jsem tvou budoucnost.“

„Nikdy!“

„Máš na rukou krev.“

„Lži!“

„Jsi hříšnice.“

„Nevěřím ti! Lžeš!“

„Zemřeš vlastní rukou,“ prokoval černý vlk. Nevěřila jsem mu ani slovo, a přesto v jeho ďábelském hlase zaznívala taková neotřesitelná jistota, až jsem se celá roztřásla hrůzou. „Jsi poznamenaná. A já se budu cpát tvým masem!“

Tlama plná ostrých tesáků se rozevřela ve výrazu šíleného smíchu. Ten zvířecí škleb mne naplnil tak nepředstavitelným strachem, že jsem nebyla schopná slova. Přála jsem si utéct co nejdál, ale nemohla jsem se pohnout ani o jediný krok. Noční nestvůra se viditelně bavila na můj účet.

„Podívej se!“

Jako omámená jsem pomalu přistoupila k dravé bytosti z pekla. Jakmile jsem se ocitla v její bezprostřední blízkosti, jako bych vstoupila do ohnivé výhně. Všechno uvnitř zplna hrdla protestovalo, ale vedena nějakou neznámou sílou jsem nedokázala vzdorovat. Ten uschlý, starý strom s pokřivenými větvemi začínal pomalu doutnat. Viděla jsem, jak se po zčernalé kůže plazí hladové plameny. Pohlédla jsem do temné dutiny v mrtvém kmenu…

Nekřičela jsem.

Výkřik se mi vzpříčil v krku, když jsem spatřila zkroucené tělo, oděné v příšerné vrstvě zaschlé krve. Vtom sebou trhlo a s pohybem podobným skomírajícímu hmyzu ke mně obrátilo svůj poničený obličej. I ona se začala hlasitě smát. Skelné oči už nebyly blankytně modré, ale plné pronikavého žáru, který se mi zahryzával do masa jako nabroušený nůž. Byla to novicka Eufémie, která přišla do kláštera teprve nedávno. Byla -

„Jsi mrtvá!“

S příšerným skřípotem se na mne zřítila ožehlá stromová koruna. Zhroutila jsem se bolestí, celá v jednom ohni. Chtěla jsem křičet, ale kolem mne už nezbyl žádný vzduch. Všechno pohltily šlehající plameny. Kůže na hrudi a krku mě začala nesnesitelně pálit. Tak takhle vypadá peklo!? Bolest už se nedala vydržet, cítila jsem jak moje vědomí uniká a já se pomalu nořím do nicoty. Shořím zaživa…

 

***

 

Probouzela jsem se s velkými obtížemi. Vystrašené srdce mi splašeně tlouklo a noční košile byla celá prosáklá štiplavým potem. Muselo být velice brzy ráno, protože kolem byla ještě skoro tma. Bolely mne ruce i nohy a spousta ostrých kamínků se mi zarývala málem až pod kůži. Nedovedla jsem si nijak vysvětlit, kde se mohly vzít zrovna na mém lůžku!

Když jsem se konečně trochu zklidnila, pocítila jsem nepříjemné pálení na hrudi. Dotkla jsem se zarudlé kůže a vzápětí bolestivě zasyčela. Od mých prsou až na břicho se táhly ošklivé krvavé šrámy. Musela jsem si je způsobit sama! Roztřásla jsem se jako v horečce. Neohlášené návštěvy nočních můr pro mne byly sice v poslední době více než častou záležitostí, ale nikdy, nikdy, žádná z nich nebyla tak živá jako tato..

Na moment jsem se vší silou přemáhala znovu zavřít oči, ale zvláštní zvuk cizích kroků mne donutil přikrčit se na proleželé posteli. Vykřikla jsem a hned nato si surově zacpala ústa zmrtvělou rukou. Ostrá bolest, co mi vzápětí projela celým zápěstím, už mne naštěstí probrala úplně. Jako by mi v uších opět zabouřil ten odporný smích…

„Můj čas přijde! Jsi moje!“

Málem jsem začala pronikavě ječet, ale v tu chvíli do dveří vkročila sestra Renata. Na rozdíl ode mne už měla na sobě svůj řádový oděv a vzorně zahalenou hlavu. Kbelík s mýdlovou vodou a kus hadru, které držela v ruce naznačovaly, že se právě věnovala úklidové službě.

„Slyšela jsem vás křičet! Co se stalo?“

Málem jsem omdlela. Podívala jsem se na ni, pak znovu na sebe. Ta zaschlá krev tam pořád byla, ale Renata si jí očividně zatím nevšimla. Nebo jsem ty tmavé skvrny viděla jenom já? Zešílela jsem už úplně!? Čistě vybílené stěny jako by svým posměšným mlčením vyjadřovaly jednoznačný souhlas...

"Nic," uklidnila jsem ji ochraptělým hlasem, který nemohl znít normálně dokonce ani mě samotné.

„Zase vás přepadly zlé sny?“ odhadla sestra Renata. Její skromná cela se dříve nacházela blízko té mé nebylo divu, že mé snové fantazmagorie jí mnohokrát narušily klidný spánek. „Přijde mi, že v poslední době snad vůbec nespíte!“

Nezmohla jsme se ani na odpověď. Stála jsem sama na pokraji totálního zhroucení. Každá rána mne dosud pálila a nikdo jiný to nevnímal. A přitom jsem měla pocit, že to všechno je teprve začátek. Nemohla jsem křičet, zvrácená hrůza z toho, co mne milostivě poctilo svou zkaženou přízní, by pak byla až příliš zjevná. Včerejší noc se mi náhle vybavila tak živě, až mi ztuhla krev v žilách…

„Co je s  Eufémii!?“ vykřikla jsem.

„Co by s ní mělo být?“ opáčila jeptiška překvapeně.

„Chci ji vidět!“

„Proboha proč?“

„Chci ji vidět! Hned!“

Vyrazila jsem za ní jako zdivočelá saň. Dlouhý černý plášť za mnou vlál, podobný dračím křídlům. Ženský klášter ještě napůl spal, takže chodby byly v tuto brzkou dobu milosrdně prázdné. Nic mne nemohlo zastavit. Sestra Renata se mne neodvážila následovat. Zavražděnou novicku jsem našla sedět v její cele, jak klidně listuje v jakési knize. Když jsem neomaleně rozrazila dveře, vzhlédla:

„Matko představená?“

Zírala jsem na ni jako na zjevení. Byla očividně živá a zdravá, navzdory všem hrůzám, které jsem s ní prožila minulé noci.

„Vidím, že jsi… v pořádku,“ odtušila jsem zaraženě.

„Nejsem nemocná.“

„Byl to jen sen. Noční můra. Zdálo se mi, že jsi… že jsi mrtvá,“ zamumlala jsem značně neochotně. Eufémie vykulila své velké oči.

„To snad ne! Vážně se vám zdálo o mě?“

„Ano, zdálo se mi o tobě. Ale to je jedno. Byla to hloupost. Vůbec jsem tě s tím neměla znepokojovat.“

„Nezlobím se na vás,“ usmála se mladá jeptiška. „Vůbec nic mi není, jak vidíte.“

„Díky Bohu!“

Už jsem se chystala odejít, když v tom mi opět padl zrak na zteřelou knihu v rukách drobné novicky. Poznala jsem ten tlustý svazek, psaný přehnaně vyumělkovaným archaickým písmem. Ze zažloutlého pergamenového listu se mi vysmíval přikrčený pekelník v podobě obrovského černého kozla. Okolo něj skotačily holé kostry v krkolomném tanci smrti…

„Kdes to vzala!?“ obořila jsem se na novicku hrubým hlasem. Eufémie přede mnou až ucukla. Ve tváři se jí mihl náznak zděšení.

„Tu knihu mám od sestry Aurélie,“ odvětila slabě.

„Od Aurélie?“

„Ano, matko představená. Sestra Aurélie mi nařídila, že ji mám přečíst. Prý pak pochopím –

„Hloupost!“ vytrhla jsem jí ten neblahý spis z rukou. Vazba v kůži byla ještě teplá od jejích zvědavých doteků. „Aurélie se musela pomátnout na rozumu!“

„Ale ona mi poručila –

„Aurélie v tomto domě nemá právo poroučet. Ty se budeš řídit tím, co rozhodnu já!“

„Ano, matko představená.“

„Ta kniha je hnus!“

„Nemohla bych si ji ještě chvíli nechat?“ otázala se Eufémie. „Už jsem skoro na konci.“

„Ne! Sestra Orea ji chce zpět. Musím ji neprodleně vrátit.“

Moje dobré předsevzetí padlo, když jsem se – bezpečně uzamčená ve své pracovně - začetla hlouběji do pestrobarevně pomalovaných stránek plných zvířeckých ďáblů, okřídlených démonů a oživlých mrtvol. Nedokázala jsem od nich ani na moment odtrhnout zrak…

 

 

Na prsty se mi při listování chytala slabý povlak bělavé plísně. Všimla jsem si, že na mnohých stránkách nechybí záhadné poznámky abatyše Gabriely, zapsané hustým černým inkoustem.

Její psaný jazyk oscilovat někde mezi církevní latinou, starou češtinou a poněkud zparchantělou archaickou němčinou, která se snad dnes ani nepoužívá. Rukopis představené byl místy tak nesrozumitelný, že jsem měla velké problémy vůbec rozeznat, zdali nejde o nějaké pohanské znaky…

Vstala jsem od dubového psacího stolu s těžkým svazkem v náručí. Rozpukaná polena v krbu praskala jako polámané kosti. Vhodila jsem kacířskou knihu do ohně. Lačné plameny se vzepjaly a do obličeje mi vyprsknul horký roj jisker. Pergamen byl pěkně vyschlý a chytl snadno. Jako by se černající spis sám vracel ke svému rodnému živlu…

„Ach! Dávej přece pozor!“ zvolala jeptiška. „Tvůj rukáv.“

„To nic,“ ujišťovala jsem ji, jakmile jsem utloukla plazivé plaménky, které ještě ani pořádně nezačaly stravovat jemnou látku. Vrhla jsem pohled na ohořelý rukopis, který se zkroutil ve výhni jako živá kůže ve velkých bolestech…

„Přála sis se mnou mluvit,“ odtušila Aurélie.

„Překročila jsi své pravomoci, sestro,“ odvětila jsem zklamaným hlasem. Aurélie se na mne dívala nechápavě.

„O čem to mluvíš?“

„Co je tohle!?“ ukázala jsem směrem ke krbu. Aurélie zírala na hořící grimoár, jakoby jej v životě neviděla. Konečně ze sebe vyrazila:

„Co to je? Proč jsi zničila tu knihu?“

„A proč jsi ji ty ukradla z knihovny?“ opáčila jsem. „Proč jsi nutila novicku, aby četla takové zvrácenosti!?“

„Cože!?“

„Nepředstírej přede mnou, že jsi nevinná!“ obořila jsem se na ni. „Tenhle odporný spis jsi asi vnutila i představené Gabriele, ne? Orea mi říkala, že jej stále studovala dnem i nocí. Kdoví, jestli se z těch středověkých obscenit nepomátla na rozumu!“

„Nic jsem jí nevnucovala,“ bránila se rozhořčená jeptiška. „Nic jsem neukradla! Nechápu, jak jsi na takové věci vůbec přišla!“

 „Gabriela se ti se vším svěřovala. Aurélie, co s tím máš společného!?“

„Nic!“

„Přiznej se!“

„I ty by ses měla k něčemu přiznat!“ vykřikla Aurélie. „Já vím, že i ty jsi šla tam, co ona. Tam, kde zemřela. Pokoušela jsi se o to samé!“

„Já? Proboha, co tím chceš říct?“

„A co představená Gabriela? Sama jsi právě uznala, že se mi ráda svěřovala. Já vím, co chtěla udělat!“ přesvědčovala mne pomýlená jeptiška.

„Nechme mrtvé spát,“ namítla jsem, zneklidněná, jakým směrem se náš rozhovor začal ubírat.

„Věřím, že nebyla pomatená stářím. Pokoušela se proniknout do prostor pod kryptou.“

„Proniknout do prostor pod kryptou!? Ty šílíš!“ vykřikla jsem rozhořčeně.

„Abatyše nebyla šílená. Dobře věděla, co dělá. Bohužel zemřela příliš brzy. Nyní je její úkol na nás. Musíme zjistit, co leží v hlubině,“ řekla tónem, který nepřipouštěl nejmenší námitky.

„Ty chceš odemknout zapečetěnou bránu!?“

„Musíme to udělat! Jak jinak odkrýt to, co leží pod klášterem?“

„Pokud byla brána zapečetěna, pak to znamená pouze to, že nesmí být otevřena. Je to příliš nebezpečné,“ odvětila jsem.

„Jsem přesvědčena, že v podzemí nemůže spát nic nesvatého. Na jeho základech by přece nemohl být postaven náš klášter!“ namítla řeholnice.

„Aurélie, nepátrej po ničem. Prosím! Mám z toho špatný pocit,“ varovala jsem ji v dobré víře, že se mi ji podaří odradit od jejích riskantních záměrů.

„Ale jak se jinak přesvědčíme o tom, zda měla Gabriela pravdu, či nikoli?“ naléhala na mne.

„Zakazuji ti to! Slib, že mne poslechneš.“

„Slibuji,“ řekla a já jí uvěřila. Oklamala mne!

 

***

 

Přišla jsem na to až po pár dnech, když jsem si uvědomila, že nemám kruh s klíči! Právě jsem se odstrojovala, neboť byl čas jít spát. Našla jsem jej sice ležet tam, kde jsem jej nechala naposledy – v prázdném reflektáři, kde jsem při večeři seděla v čele stolu na masivním čalouněném křesle s širokými područkami – ale když jsem přepočítávala klíče, shledala jsem, že jeden chybí. Ten, kterým si abatyše Gabriela sama odemkla bránu ke své smrti…

Proradná Aurélie!

Já hloupá jí věřila. Nikdy jsem ji nepokládala za lhářku, natožpak za zlodějku. Navíc nespala ve své cele. Lůžko zůstalo zcela netknuté, stejně jako pečlivě složený noční úbor sestávající z plátěného rubáše až na paty a lehkého čepce olemovaného bílým volánem. Když jsem prohledávala její skromný majetek, stále ještě doutnala slabá naděje, že najdu ukradený klíč na dně dřevěné truhly. Ne. Vzala si jej s sebou. A nebylo ani tak těžké uhodnout, kde by asi tak mohla být. Mé nejhorší obavy se začaly naplňovat!

Horší než zlo.

Nikým neviděla jsem prošla skrz zšeřelý klášter. Mrazilo mne v zádech a někde v hloubi duše jsem věděla, že se stane nějaké neštěstí. A i když jsem si plně uvědomovala, že mne soudnost zcela opustila, přesto jsem nedokázala sama sebe ovládnout. Byla jsem příliš pomatená na to, abych zvládla rozeznat, zda sním či bdím…

Kam kráčím!?

Jsou místa… kam nikdy nezasvitlo světlo, opuštěná a prázdná místa. Místa, kde by mohly žít věci, jaké ještě nikdo nikdy neviděl a snad pro své vlastní dobro ani nikdy neuvidí. Věci, které se živí sami sebou a mučivý hlad je nikdy neopouští…

Pod kryptou.

Noční vítr mi rozcuchal dlouhé vlasy a prskal na mne spadlé listí, ale já jsem si ničeho nevšímala. Ani jsem nemohla. Když jsem míjela ztichlou zahradu, zdálo se mi, že vedle lehkého ševelu zelených větví se ozývá ještě jiný hlas… hlas, který mi poroučí, ať jej osvobodím… mé nesouvislé modlitby odvál chladný vítr…

Buď jí nebesa milostivá!

Sestra Aurélie si musela odemknout tím samým klíčem, který mi dala bývalá abatyše – kéž odpočívá v pokoji – a nechala za sebou otevřeno. Hlupačka! Vytušila jsem, že jsem se s ní minula jen o malou chvíli. Všude vládla hluboká noc, takže nikoho nemohl zneklidnit zdušený nářek a zvuky zrezavělých veřejí, vycházející z černých katakomb. V jedné ruce jsem držela hořící kahan, druhou jsem před sebou kreslila znamení kříže. Bosé nohy v sandálech se sotva dotýkaly studených kamenných stupňů…

Prošla jsem portálem.

Skrz hutnou hradbu provlhlé temnoty ke mně v drtivém náporu doléhala stále sílící změt lidských hlasů. Zněla ze závratně vzdálených hlubin pod nic netušícím klášterem mé milované kongregace.

Zacpávala jsem si uši.

Nelidský křik, bolestné sténání i zdrcující vzdechy se v mých vzpomínkách už navždy odráží od tvrdých zdí klenuté jeskyně. Nic jiného než krutý kámen nemohlo poslouchat ten nesnesitelný nářek zatracených…

Topila jsem se ve tmě.

S apokalyptickým řevem vrcholné hrůzy se v ďábelské disharmonii mísilo chtivé vrčení a ohlušující řehot čehosi, co se dalo jen stěží považovat za živou, natožpak pozemskou věc. Vím, že to nemá smysl popisovat. Pro obyčejného člověka by byla zhola nemyslitelná byť jen pouhá představa toho, co se tam dole, tam v satanských útrobách rozpukané propasti, právě odehrává. Zhola nemyslitelné, stejně jako latinská slova té pekelné písně…

Zastavila jsem se pár palců před zrádným okrajem. Opatrně jsem postavila kahan na zem a přisunula jej co nejblíže k okraji, avšak jeho světlo nebylo schopné dosáhnout až na dno. Z té odporné díry na mne vytrvale útočila i silná vůně smrti. Lahodný příslib slaného potu, sladké krve a čerstvého masa. V rozlitém inkoustu zdánlivé nicoty, který cele vyplňoval obrovský prostor přede mnou, se cosi pohnulo.

 „Ukaž se!“ vřískala jsem jako smyslů zbavená. „Jsi to ty!? Aurélie!“

Z mrtvolné temnoty začaly před mýma očima vyvstávat démonické plameny… potom jsem spatřila ďáblovu šalebnou tvář… nesla na sobě neklamné znamení šelmy, krvavé rty zkřivil zlý úsměv. Znovu mne zranily jeho uhrančivé zraky, které hořely v chladných černotách jako dvě pekelné pochodně…

„Mí bratři hodují na tvé dceři, matko představená.“

„Lži! Noční můry!“

„Navštívíme tě ve snu, až budeš sama.“

V mysli mi vytanula příšerná představa staré abatyše, která z posledních sil prchá před spoutaným ďáblem. Zubožené tělo jí vypovídá službu. Běží, jak nejrychleji je ještě schopná, spletitou sítí prehistorických katakomb, kde stěží vidí na krok před sebe. Slabé srdce ji zradilo, už se nedokázala ani nadechnout. Dohonili ji dotěrní démoni děsu doprovázení hrůzyplnou představou, jak po ní zpoza každého kluzkého zákrutu sáhnou krvavé pařáty! Zaboří se jí do staženého hrdla a zatáhnou ji hluboko do tmy, tam, odkud už není úniku…

„Pomoc!“

Vynořila se přede mnou z nicoty, jako by ji pán propasti přivolal rovnou z horoucího pekla. Sestra Aurélie se mi s pláčem vrhla k nohám. Vypadala opravdu příšerně, jako by tu bloudila už bůhvíjak dlouho a přitom na ni ze všech stran surově útočily ty nejhorší noční můry. Slyšela snad to samé, co já? Zjevil se i jí ďábel!?

„Stůj! Nepřibližuj se!“

Jeptiška mne neposlechla. Objala mi obě nohy a její křečovitý stisk mne přiváděl k šílenství. Její pošpiněné roucho bylo celé umazané od hlíny, jako by se plazila v bahně coby beznohá žoužel. Byla horší než had!

„Pomozte mi!“

„Táhni ode mě!“ zařvala jsem a setřásla ji ze sebe. Aurélie ležela v šedavém prachu starém snad stovky let a stále po mě vztahovala odřené ruce.

„Ne! Smilování!“

„Co jsi zač!?“ vřískala jsem. „Kdo ti poroučí?“

„To jsem já! Jsem vaše sestra!“ hlasitě vzlykala ponížená jeptiška. Pak vybuchla v otřesném smíchu, jaký snad ani nemohl pocházet z jejích pokorných úst. Znovu se pokoušela zachytit tmavý lem mého oděvu.

„Jsi posedlá!“

„Ne!“

„Máš v sobě ďábla!“

Aurélie mne nechtěla pustit. Nedokázala jsem přejít její zoufalý obličej. Silné nehty se jí zaryly do tváře a zanechaly za sebou svislé rudé stopy. Vykřikla hněvem a bolestí. Prý mám a rukou krev. Skutečně. A za nehty kousky kůže…

„Ty zrůdo!“

Udeřila mne do obličeje tak prudce, že jsem až zavrávorala a málem upadla do prehistorické špíny pod mýma nohama. Rozbila mi horní ret. Začaly jsme se bít jako dva vzteklí psi. Polykala jsem vlastní krev. Rozzuřená sestra byla bez sebe. Popadla jsem ji za zcuchané vlasy, co se uvolnily zpod těžkého čepce, a zvrátila jí hlavu dozadu. Nemohla dýchat. Mám dojem, že jsem jí vyrvala tenký pramen světlých vlasů…

„Aurélie!“

„Né! Nech mě!“

Byla nepříčetná Prala jsem se s ní s takovou zuřivostí, až mne to samotnou zaráželo. Kopla jsem ji do břicha. Na vteřinu ztratila rovnováhu. Uklouzla po kluzkém okraji černé propasti. Snažila se o mne zachytit, ale já ji od sebe silou odstrčila. Zřítila se dolů. A pak –

Pak už nebylo nic. Nekřičela. Její rty se rozevřely v bezhlesném výkřiku hrůzy, ale nevyšel z nich ani vzdech plný nevyslyšeného žalu. Plavé vlasy jí poletovaly okolo ohromeného obličeje, až překryly i krvavé stopy po mých ostrých nehtech. Volné roucho, rozevláté zpěněným vzduchem, ji obklopilo jako obrovská černá křídla. Stačila ke mně vztáhnout ruce němé prosbě o pomoc. Její padající postava připomínala svrženého anděla ze zlaceného oltářního obrazu…

Shodila jsem ji já.

Jsem vrah. Odstoupila jsem od rozdroleného okraje mrtvé strže. Neschopná slova. Jako v tom snu! Pohlédla jsem na své bílé prsty s dlouhými nehty, které se tak surovým způsobem zarývaly do jejího štíhlého těla. Mám na rukou její krev. Čistou krev…

Satan se smál.

Je to sice neuvěřitelné, ale ani v tu strašlivou chvíli jsem necítila žádný strach. Naopak jsem byla podivně otupělá. Asi jako vosková soška, která nemůže pociťovat, když do ní čísi nečistá ruka vráží rozžhavené jehly. I já jsem nyní nakažená. Pro dobro všech jsem mohla udělat jen jednu věc – ukončit svou poskvrněnou existenci dřív, než mne ovládne všudypřítomný ďábel…

Obětovat se.

Za ostatní sestry. Začala jsem rychle odříkávat modlitbu za mrtvé. Za sebe samu. Do horoucího pekla přibude zbrusu nová duše, duše, pro kterou nikdo nebude zbůhdarma truchlit, kterou nikdy nenajdou… na kterou si nikdo ani nevzpomene. Ne bez nenávisti. Spáchala jsem strašný hřích. Už mi zbývá jen jedna věc…

Pád.

V očích mne pálily slzy. Pro mne nikdo plakat nebude. Naposledy jsem se pokřižovala a s vypětím veškeré vůle překročila kluzký okraj černé strže. Zmizela mi půda pod nohama. Vzbouřila se kolem mne mohutná clona nesvatého ohně. Zřítila jsem se s pronikavým výkřikem přímo do plamenného jezera…

 

***

 

Má cenu pokračovat ve vyprávění?

Je zbytečné předestírat, že jsem přežila. Ale za jakou cenu!? Dodnes nevím, slitoval-li se nade mnou můj strážný anděl, nebo jestli to celé byl jen horečnatý výplod mého chorého mozku. Ale ta pekelná jáma, ta jáma byla skutečná. Probrala jsem se v bolestech. Sice jsem se nezabila, ale zato jsem skončila v masovém hrobě. Zem se slehla…

Aurélie se nehýbala. Její tělo působilo podivně křehkým dojmem, jako rozbitá porcelánová panenka. Dopadla tváří k zemi, kolem zlatovlasé hlavy se rozlévala krvavá kaluž. Smáčela mi polámané ruce, jak jsem se z ní pokoušela zvednout. Nenašla jsem v sobě dost sil na to, abych se ji odvážila obrátit tváří k sobě. Věděla jsem, že je mrtvá. Tmavá a vlhká propast, která zela přede mnou, ji dávno přijala za svou…

Zůstala jsem sama.

Nikdo mne neslyšel křičet. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, jen jsme tupě následovala vlastní strach. Utekla jsem od ní, nedokázala jsem se ani pomodlit nad jejím chladnoucím tělem. Klopýtala jsem v nekonečných černotách. Odevšad se rozléhal hrůzyplný nářek raněného kamene…

Mé utrpení pohltilo peklo.

Světlejší prasklina s neúplným stropem, kam kanula ledová vláha z nějakého bezejmenného podzemního zdroje, mne přivítala ponurým mlčením. Odhadovala jsem, že kdysi, když byly hory ještě mladé, do sebe začala hluboká strž nasávat okolní nánosy písku a sutě, které ji však dosud ani z poloviny nestihly zaplnit. O něco ošklivého jsem zakopla. Shlédla jsem dolů a šklebila se na mne hlínou obalená lebka.

Lidská lebka.

A pak jsem jich uviděla ještě víc. Mnohem víc! Byly všude kolem mne, kamkoli jsem pohlédla, vpravo, vlevo, všude byly samé lebky. Miliony pečlivě odseknutých lebek opětovaly můj skelný pohled svými  prázdnými očními důlky. Neslyšně se vysmívaly mému strachu zbytky odpadlých čelistí, které už mne nemohly ani pokousat. Pod ohromnou lavinou polorozložených skeletů se vlhce blýskalo cosi nemyslitelně slizkého…

… další vrstva ještě mnohem straších mrtvol, pronikavě páchnoucí kaluže zkapalněného masa a lepivý povlak seschlé krve, který se zažral hluboko, přehluboko do červivé hlíny…

Pohanské pohřebiště!

Kdysi jsem četla, jak jakýsi starý filosof prohlásil, že lidé si odjakživa tvoří bohy i ďábly k obrazu svému. A ony rouhavé výtvory živí výhradně jejich vlastní víra. V tomto případě jsem mu musela dát jednoznačně za pravdu!

Ďábel ovládnul probuzenou nicotu a tu bezbožnou bytost na zachvátila divá radost. Dávný netvor, tak nepředstavitelně starý, že si snad ani on sám nemohl pamatovat dobu svého zrodu. Kolik staletí zněl nikým nevyslyšený křik, který přicházel ze studené propasti skály?

„Ty jsi mě shodila! Zabila jsi mě! Zavraždila!!!“

Vykřikla jsem při pohledu na to, co se ke mně pomalu blížilo odkudsi z temnoty. Pohybovalo se to trhavě, jako nějaký rozmačkaný hmyz…

„Aurélie! Ty žiješ!?“

„Zabila ji mě. Budu tě pronásledovat až na věky,“ zašeptala a z rozbitých rtů jí současně se slovy vystříkl i proud tmavé krve. Z jejího souměrného obličeje nezbylo nic víc, než proražená lebka…

„Tvá vina tě bude pronásledovat!“ zasyčel slabý hlas u mých zdřevěnělých nohou.

Studené prsty se mi surově sevřely okolo kotníku. Byla to mrtvá představená. Abatyše Gabriela s děsivou stařeckou tváří ztuhlou v mrtvičné křeči a letitým tělem, které už ze všeho nejvíc připomínalo seschlou kostru. Vypadala přesně tak, jak jsme ji pohřbily. Snad pouze s tím podstatným rozdílem, že stav jejího těžce zkoušeného těla v žádném případě neodpovídal způsobu její rychlé smrti. Na prsou se skvěla krvavá rána na místě, kde dříve bilo její slabé srdce. Její vetché paže mne s nelidskou silou stáhly do tlejícího bahna plného lidských ostatků…

„Mám hlad!“

To on musel pronést ta slova, avšak ty dva výplody mého chorého mozku je zopakovaly po něm. Starodávný démon zašlehal rozeklaným jazykem. Oba pekelné přízraky mne pohltily. Necítila jsem na sobě jejich ostré drápy ani zkažené zuby, nevnímala jsem, jak mi rvou maso z kostí. Vždyť ve skutečnosti neexistovaly…

Byl to jen klam!

To něco bylo téměř hmotné, přesto však nic z toho nepatřilo do našeho světa. Z pekelné jámy prosakovala omamná temnota. Ten pomalý pohyb stínových chapadel. Obtáčela se mi okolo nohou a šplhala vzhůru po lemu mého dlouhého oděvu. Ten pohyb byl stejně nepatrný, a náhle ustal stejně nenápadně, jako předtím začal. Ječení roztrhaných hrdel i hladové skřeky probuzených démonů se nerušeně nesly zmučenou tmou…

„Dej mi svou duši!“

Uvnitř té bohem zapomenuté jeskyně se skvělo vyvýšené místo, jakýsi hrubě otesaný piedestal, kde číhavým způsobem dřepěla ta věc. Nemohla bych vám popsat, jak přesně to vypadalo, dokonce ani kdybych chtěla já sama. Předpokládám, že jsem to musela naprosto vytěsnit ze své mysli, jinak bych navěky pozbyla o zdravého rozumu!

Tak tohle bylo po celá staletí uvězněno pod klášterem!?

Nic podobného jsem nikdy v životě neviděla, a upřímně doufám, že už ani nikdy neuvidím. Ne, nebylo to živé, ale v makabrózní temnotě utajené sluje jsem byla téměř schopná odpřísáhnout, že to cítí a dýchá. Nepamatuji si nic víc, než se to – alespoň v jistých ohledech - částečně podobalo člověku, ale jistě to nebyl prvotní záměr zvrácených tvůrců té věci!

Ti, kdo byli schopní vytvořit tak rouhavou chiméru z lidských, zvířecích či ještě jiných tělesných pozůstatků a svázat je vysušenými šlachami do odstrašující podoby přikrčeného démona si nezaslouží nic víc, než věčné zatracení! Okolo toho leželo ještě víc kultovních předmětů, ty jsou však příliš ohavné na to, abych je mohla slušně popsat. Všimla jsem si že ta…

… věc je celá rudá…

…. zastříkaná od mrtvé krve. Zdráhala jsem se domýšlet, kolik zmařených životů si to muselo vyžádat! Byla to pohanská modla, které se za starých časů přinášeli lidské oběti. Živit uměle vyrobeného démona, a tím ho nevědomky přivést k životu! Lidé jej sytili vlastní krví a masem. Divoká krvelačnost je roztrhala na kusy a oni před ním hynuli jako hmyz…

Já jsem naživu!

Má poskvrněná duše se odmítala poddat všudypřítomné smrti. Ta věc se nedokázala pohnout, nedokázala mi vzdorovat! Byla to jen má vlastní víra v jeho moc, která ze mne nevědomky činila povolnou potravu pro červy! Cosi uvnitř stále vzdorovalo touze mého těla zmrtvět a propadnout se do temné země. Stát se součástí toho všeho…

Život vždy překoná smrt.

Ohavná modla se povážlivě zakymácela a já ji srazila na zem. Staré kosti se brzy rozpadnou na prach. Dupala jsem po nich. Byl ten pohyb čehosi nekompletního, která jsem spatřila ve způsobu, jakým se rozkutálely po zemi, také pouhým horečnatým bludem!?

Zešílela jsem!?

Zničila jsem tu odpornou parodii živoucího tvora, v záchvatu zuřivosti jsem ji rozkopala na kusy a rozházela je všude kolem sebe. Musel na mne být opravdu příšerný pohled, když mne polekané jeptišky s rozžatými lucernami a pevnými lany našly klečet uprostřed polámaných, převážně lidských pozůstatků utopenou v totálním pomatení smyslů. Prý jsem vykřikovala, že nechci zemřít! Možná by ke mně byla smrt svým způsobem mnohem milosrdnější než život…

Přežila jsem.

Moje náhlé zmizení vyvolalo mezi sestrami učiněnou bouři. Dlouho mne nedokázaly najít, až kdosi poukázal na to, že postrádá nejen mne, ale také nebohou Aurélii. Sestra Orea prozradila, co jsem jí vyprávěla o podzemních prostorách ukrytých hluboko pod kryptou. Tam můj konvent objevil to, co mělo zůstat navždy skryto před zraky živoucích bytostí…

Pozůstatky pekla.

Do klášterních katakomb už žádná z nás nikdy nevkročila, protože to místo už budou všichni navždy považovat za prokleté. Vchod do podzemí byl zavalen těžkým kamením, klíč jsem vlastnoručně vhodila do ohně a sledovala, dokud se neroztavil k nepoznání. Možná to byl jenom můj dojem, ale přišlo mi, že jsem v tu chvíli zaslechla cosi jako vzteklý křik!

Vše zůstalo pohřbeno pod zemí.

Nicméně zlý duch toho místa mezi námi stále přetrvával. Přetrvával ve mně samotné, neboť jsem se sestrám nedokázala přiznat k tomu, co jsem spáchal na nebohé Aurélii. Všechny sestry měly za to, že já a mrtvá jeptiška jsme ve všeobjímající temnotě prostě překročily zrádný okraj jámy a zřítily se společně. Kéž by!

Padala jsem se tam, kam mne vedla vlastní posedlost. Ano, byla to moje vina. Neměla jsem nikoho, kdo by mne zpovídal. Nikoho, kdo by mne litoval. Nikoho, kdo by mi mohl odpustit. Před očima mi tančil lačný výraz probuzené zrůdy. Na té tváři, která mne dávno strašila ve snech…

Slzela jsem.

Za zavřenýma očima tančilo měkké modravé světlo, proklouzlo skrz krásné vitráže ve vysokých oknech. Dokončila jsem odříkávání bolestného růžence. Modlila jsem se nad Auréliiným hrobem, klečela jsem pouze pár stop na jejími nabalzamovanými ostatky pod silnou žulovou deskou v nekonečně dlouhé chrámové lodi. Vzpomínala jsem na ni…

Jen v dobrém.

Má mysl se nedokázala pořádně probrat do dlouhé meditaci. Jak se mi zvolna vracelo vědomí, znovu jsem začínala vnímat vzdálený příboj kostelních zvonů, těžkou vůni sladkého vzduchu a omračující aroma myrhy. Věci důvěrně známé, a přesto tak neskonale milované. Mihotavá zář pozlacených svíček mi rozostřovala vidění, místy důmyslně pozměnila napjaté výrazy mnoha obrazů. Mladičcí mučedníci se slastně svíjeli v omamných mukách a jejich slepé oči hořely nesvatou touhou…

Hříšníci.

Nyní jsem klečela mezi nimi. Spočívali zasypáni neviditelnými troskami nepřiznané viny. Vykrvácení vlastním svědomím, pohřbení v jednom zuřivém zemětřesení po druhém, ponížení a rozpitvaní až do morku kostí…

Pokání.

Zatímco jsem se modlila v konejšivém šeru mramorové kaple, čas již povážlivě pokročil. Sama jsem si připadala jako studený soumrak, co se vznáší mezi nebem a zemí, až s příchodem zářivého rozbřesku nalezne smutný osud ve své vlastní zkáze…

Všechno to zklamání.

Nesu ho v sobě snad celou věčnost, od narození až dodnes. Je to černé, trpké a skrývá se to v mém strhaném srdci. Má to odpornou a nezaměnitelnou pachuť. Jmenuje se to hřích. Mou trudomyslnost prolomily až hořké slzy. Vzpomínala jsem na sestru Aurélii.

Pláč patřil jí.

Opuštěná kaple byla náhle plná mých vzlyků. Vrhla jsem se na zem. Na tváři jsem ucítila ledovou plochu sešlapaného kamene. Přepadlo mne mrákotné bdění. Byla jsem již zcela vysílená. Cosi ke mně přicházelo, s děsivou vytrvalostí to číhalo ve vzduchu. Zaplavovaly mne mdloby, pomalu, neustále a bez mezer, jako proud mrazivé vody. Temnota jedovatého ráje zahalila mnou zmučenou duši…

… půlnoc už dávno pokročila, a já se nedokázala probudit. Světlo hvězd ozařovalo její matnou postavu. Musela stát pár kroků za mnou už bůhvíjak dlouho, jenom aby mne mohla –

Pozorovat!?

Pozřít, to by bylo to pravé slovo. Jistě byla celá vyhladovělá, vždyť jsem držely už třetí den přísného půstu. Žádné maso. V pootevřených ústech jsem zahlédla zakmitnutí jejího jazyka, přejel po růžových rtech a hbitě se stáhnul zpátky mezi zuby. Jako když šupinatý ještěr nasává vzduch, kde se vznáší pronikavá pachuť strachu jeho uprchlé potravy…

„Eufémie? Ty nejspíš?“

Její drobná ručka se mi s překvapivou silou zaryla do hrdla a zabránila mi vyslovit cokoli dalšího. Nedokázala jsem se nadechnout. V nebesky modrých očích jsem spatřila lačné plameny, když mi nenávistným hlasem zasyčela do ucha -

„Satan nikdy nespí!“

---