Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMiloš Urban – Santiniho jazyk
Autor
Fruhling
Pamatuji si to. Letní pole, mírně vypuklý horizont, z nějž vyrůstá jasně červený chrám na půdorysu kříže. Pomalá jízda po širokém oblouku okrskové silnice nasouvá stavbu čím dál tím naléhavěji do středu zorného pole. Hmota roste, stává se silnější a intenzivnější. Bylo mi šest a Mariánská Týnice, mé první vědomé setkání s nejvýznamnějším českým barokním architektem Janem Blažejem Santinim, dodnes představuje jeden z nejsilnějších vizuálních zážitků.
Obvykle se snažím přistupovat ke knihám nezaujatě, ale patrně si dokážete představit, že u knihy, která se jmenuje Santiniho jazyk, to jaksi nebylo možné. Miloš Urban, kterého asi není třeba příliš představovat, zde vypráví nejen příběh Martina Urmanna, zaměstnance reklamní agentury Stellar Brusque pověřeného reklamním úkolem najít univerzální větu pro všechny kampaně (ach, jak postmoderní!), ale i samotného Santiniho, jehož se stavby se stávají pro Martina ústředními body pátrání. A nebyl by to Miloš Urban, kdyby do vlhkých kamenů nevytesal kupu tajných zpráv a do nádvoří nepohodil několik obskurně zabitých nebožáků.
Román tak brzy nabírá spád, Martin je od jedné tajné zprávy hnán k druhé a větu za větou si skládá tajemství, které po sobě zanechal Santini. Čtenář se jen může divit, jak se prve rozvážná story sociálně a sexuálně frustrovaného reklamkáře překlápí do thrillerových poloh. Ostatně, od Urbana, coby donedávna nejnadanějšího českého postmodernisty ani nic jiného čekat nemůže.
Jenže postmoderna není omluva. A jestliže ani řečtí filosofové nedokázali vyřešit otázku, při jakém počtu zrnek písku se z nich stává hromada, pak ani čtenář nemusí mít jasno, kolik vražd dělí Umberta Eca od Dana Browna. Ostatně už samotný název Santiniho jazyk jako by odkazoval na název Brownova románu Da Vinciho kód, který je jen o dva roky starší než Urbanovo dílo. Na rozdíl od vrcholných postmoderních románů, jako je Ecovo Foucaltovo kyvadlo, které si bere na paškál konspirace a škvár předcházejících generací, Urban – ať už záměrně či nahodile – derivuje cosi, co bychom mohli nazvat jako současný metabrak. Text si na jednu stranu zachovává určitou metakulturní rovinu (odkazy na Santiniho), ale neslevuje z příběhovosti a drajvu, jak se stalo pozdnímu Ecovi, či v našich podmínkách Michalu Ajvazovi. I za cenu určitého "odlehčení" díla je příběh akcentován více než literární póza a to se všemi důsledky. S ponorem do dění se totiž vytráví i distance, která výše zmíněným autorům brání ve sklouznutí do objektu svého zájmu: braku. V Santiniho jazyku chybí nejen nadhled, ale hlavně subversivní hravost otevírající literární klišé do nových cest.
Urban tak od první třetiny zcela vyklízí pozice postmoderního románového intelektuála a vrhá se na dráhu akční žánrovky, čímž nejen, že se dopouští drobného podvůdku na čtenáři, ale zároveň předešlou část knihy jednoduše hází do koše. Jenže jako by mu ani tato nová poloha nesvědčila. Ne, že by akčním vložkám scházelo napětí, ale způsob, jakým se hrdina pohybuje mezi jednotlivými akčními scénami, je až příliš nahodilý. Když si Martin čistě z rozmaru přiloží svatozář Jana Nepomuckého na slepou mapku České republiky, aby se tím dostal k pětici Santiniho zakódovaných zpráv, ještě přivřeme oči, avšak frivolnost, s níž jeho známá i on sám interpretují číselné kabalistické kombinace, zadává k otázce, kolik je toho ještě čtenář schopný odpustit, aby se dostal od jedné akční sekvence ke druhé. Ostatně Da Vinciho kód na tom nebyl jinak.
Z původně nadějného, námětem krásně endemického románu nakonec zůstává jen několik vydařených thrillerových scén, vcelku fundovaný výpis a popis Santiniho staveb a pár hezky popsaných souloží. Několik otesaných kamenů, které na výstavbu chrámu rozhodně nestačí.
Miloš Urban / Argo / 2005
29 názorů
Díky za čtení. Jenže problém Santimiho jazyk je pro mě i ten, že se nedá moc číst ani touto pokleslou sémantikou. V ní se totiž jeví jako úplně zbytečné dílo. Na Sedmikostelí možná ještě najdu odvahu.
např. Sedmikostelí je myslím dobré, a Urban se prostě nedá číst intelektuální sémantikou ve stylu Tolstoj nebo Dostojevský, ale spíš znakovostí typu film noir nebo jazykem symbolismu, pak teprve vyniknou hlubší vrstvy jeho prózy
Pokud vím, Aichl byla přezdívka, kterou získal jako měšťan. Po otci, který byl kameníkem, se jmenoval Santin. Otec, Ital, žádné příjmení neměl. Syn používal jména Santin jako příjmení. Jméno si poitalštil na Santini.
Dík za čtení. Na druhou stranu musíš uznat, že Urbanovi neschází tah na branku, schopnost vystavět příběh na dění. Což je něco, co se v rozplizlé a šmoulovaté české próze hledá hrozně těžko. A to na čtenáře dost platí. Jenže jak říkáš, my "knihomili" čteme jinak, často i náročněji.
Ještě k takzvanému Santinimu: Santini bylo jeho kmotrovské jméno, stejně jako Jan a Blažej. Jeho příjmení bylo Eichel.
I mně připadá Urban jako lokální derivace Dana Browna, ale co naplat, je komerčně úspěšný.
U komerčně úspěšných knih ani tak nezálěží na tom, do jaké míry je autor špičkový spisovatel. Musí být řemeslně dobrý, ale 90% chyb odchytí (bezejmenný) korektor. Rozhodující pro komerční úspěch je promotion a móda. Většina kupců to potom přečte tak nějak konzumně a nezabývá se tím tak, jako my, knihomolové.
Zelená hora tě asi tolik nevzala, protože je esoterická a více útočí na ducha, než na smysly. Pro její pochopení je potřeba znát nejenom scenář, ale i jeho teologický výjklad Je zajímavé, jak rozmanitě dokázal Santini v tomto smyslu pracovat. Třeba Obyčtov. Půdorys želvy. Možná i prostor odpovídá tomuto symbolu, ale určitě překvapí jeho civilnost, Po náboženském vznícení ani stopa! Kde je transcendentní vzmach takových Křtin nebo Kladrub? I když ani tam pouhý cit nestačí, Třeba u takových Kladrub. Člověk musí obdivovat, jak Santini dokáže přetvořit náboženské symboly a teologickou, v podstatě literární, strůj ve výtvarné dílo nejvyšší kvality. A k tomu jednotu prostředků. Jak spolu jednotlivé části rozmlouvají, jak se vzájemně rozvíjejí a doplňují. Tady skutečně procítíš, co to je síla umění. Možná si vzpomeneš i na Dalího. Něco takového české umění od těch dob už nedokázalo. Jen škoda, že dnes už zalesnění mezi Stříbrem a Kladruby znemožňuje kdysi úžasný pohled z dálky.
Nezlob se, ale tvé hodnocení Santiniho je zcela povrchní. To, že tomu nerozumíš, ti nevytýkám, ale že mlátíš prázdnou slámu ...
Kdysi mi Santiniho jazyk půjčila známá, že je to skvělá kniha. Přečetl jsem ho celý, i když jsem se nesnesitelně nudil, musel se přemáhat a nechápal, proč něco takového vůbec čtu. "Rozbředlost prózy", jak prózu kdysi charakterizoval Puškin, byla zesílena plytkým, nesmyslným, dějem a "ozvláštněna" povrchním pohledem na Santiniho. Naprosto bezcenná kniha, napsaná jen pro kšeft. A navíc škodlivá, protože zavádí na scestí čtenáře, kteří o Santinim nic nevědí. Natož aby jim přispěla alespoň k přibližnému chápání jeho díla.
vidiš, máš pravdu, naskočilo mi tam opačné čtení, i když to, jaks to myslel ty, je přirozenější.
Dík za čtení,
jo, dočíst se to dalo rychle .)
Jinak věta s Ajvazem a pozdním Ecem je míněná přesně naopak. Asi se ta věta dá chápat pod obojí.
Jo, ještě mě překvapuje, že Ajvaze zmiňuješ jako někoho, kdo má příběhovost a drajv. Příběhovost možná, drajv bych u něho nezmiňoval, ty texty se mu hodně rozpadají, měl bych ho radši, kdyby místo románů psal povídky.
Mně ten Santiniho jazyk taky nesedl. Asi mi tam vadilo to, co tomu vytýkáš ty. Všechno to působilo strašně nahodile. Celá motivace hrdiny ke studování Santiniho byla divná, vůbec jsem nepochopil, proč si myslí, že by Santini měl souviset s hledáním univerzální věty. I samotná otázka univerzální věty přišla odnikud. Pak ty vraždy, ty se tam taky děly jen tak, aby se neřeklo. A ty záhadologické elementy, které zmiňuješ, byly skoro legrační. Na druhou stranu, Urban píše velmi čtivě, dokázal jsem to přečíst i přes všechny tyhle výtky.
Od Urbana mě bavil asi nejvíc Lord Mord, i když ten mi přijde taky v mnoha směrech nedotažený a motivace postav vycucaná z prstu. Ale v tom textu to trčelo nejmíň, zato Santiniho jazyk byl snad ze všech jeho románů pro mě nejhorší, bylo tam nejvíc patrné, jak se celá struktura rozpadá.
A souhlas s tím, že Urbanovou nejsilnější devízou je míchání žánrů, což je ale sotva něco objevného, to už je v mainstreamu tak třicet let.
Jinak fajn recenze, taková odlehčená, a přesto celkem jasně vypisuje problémy.
Dík za čtení.
Zelená hora už mě tolik nevzala, možná proto, že jsem na ni byl připraven, kdežto Týnice přišla z ničeho - ale stavba je to pěkná.
aleš-novák
06. 08. 2013párkrát tam máš Santinoho ... Mariánská Týnice je opravdu jako přelud, pak snad ještě Zelená Hora... tolik k Santinimu, k Urbanovi nic, anžto jsem ho nečetl :o) ale dík za recenzi, další důvod k tomu ho nečíst.
Abych pro to, že není pěkné někomu říkat pouliční diletant, našla nějakej literární argument? :-)
Jako on Urban určitě není "špatnej". Mně prostě nesedí. Já u něj nenacházím, co potřebuju. Nemůžu ho číst jako napínavou oddychovku pro zábavu, na to se tváří příliš jako něco víc. A když chci literaturu jdoucí pořádně do hloubky, tak to už zase sahám po jiných autorech. Třeba zrovna ta Mapa a území, o které se zmiňuješ - to je úžasná věc...
Fruhlingu, upřímně řečeno pro mě jsou všechny detektivky přesně takové, jak píšeš. Z kterékoliv indicie můžeš udělat jakýkoliv závěr a nahnat postavu přesně tam, kam chceš. Detektivky jsou psotavené na tom, že tři čtvrtiny času na sebe vrší různé indicie a stopy, které si můžeš vymyslet úplně jak chceš, protože to nidky nedává smysl, a ve zbylé čtvrtině času pak jen oslími můstky spojuješ něco, co jsi napsal na začátku a teď ólala, překvapení, zvrat. Proto nemám detektivky rád. Podle mě hrozně těžký to napsat dostatečně chytře. Ale to nic. Nesbo mě celkem překvapil. Čekal jsem to horší. Ale jedna stačila.
Jani, nějaký literární argument by nebyl? Jinak Balabán není špatný.
StvN: Taky bych našla nějakou nadávku, charakterizující tvůj postoj k lidem s jiným názorem. Ale na oplácení nehraju. Jinak myslím, že mluvit o vrcholech současné prózy je možná předčasné, ale kdybych o nich mluvit chtěla, napadá mě třeba Balabán.
Tak jako střídání žánrů už dneska není žádná novinka a vemkoncem tohle mi možná vadilo úplně nejmíň - si dokonce občas říkám, jestli už právě tohle není intelektuální póza: čtení Nesba a koukání na fotbal, jakože jsme normální. Ale to je fuk.
Spíš mě štvaly ty implikace, jakými si hrdina vyvozuje stopy, ty mi přišly dost frivolní, obdobně u Da Vinciho: nechci tohle moc rozepisovat, ale při takovéto logice můžu dojít k závěru, že i má mikrovlnka je (dle ikonek a rozměrů) "made by templars". V obou případech autoři vychmátnou jenom to, co se hodí, což je fajn pro jasné odvinuté příběhu, ale "nezapočítaný zbytek" je pak už příliš velký, aby neobcházel okolo jako strašidlo příliš silné autorské manipulace.
Pro mě je hloubka hlavně v uvěřitelné motivaci postav, pořádnějším vývoji příběhu a s tím související čtenářské nejistotě, co autor ještě vybalí (tady je to v podstatě sled akčních scén, které už se k závěru začínají imho dost opakovat: hlavní hrdina někam jede - najde tam zprávu, vzkaz od vraha a mrtvolu a nakonec je velká akční scéna) . V Santiniho jazyku je bohužel největší zvrát právě ta změna literární polohy, což mi připadá pohříchu dosti formalistické.
Nedávno jsem byl na Soukupové, které četla jakousi "detektivku", v níž chlapec pátrá po vrahovi svého psa. A teda musím říct, že to mělo mnohem více zvratů, než tenhkle Urban.
Pokud bych to teda měl krátce shrnout: nejvíc mi asi vadilo to, že Santiniho jazyk ani jako žánrovka nestojí za moc.
Ja ho mam tad a vy jste se opet ukazali jako poulicni diletanti. No nic.
Tuhle knihu jsem necetl, tak nemohu soudit, ale podobne pocity, jake tu popisujes, jsem mel z Arcana boleta. U nej je zvlastni prave to, ze bud meni zanry nebo pise mimo zanr. Asi zalezi, jak si to chces definovat. Prave me to take jakoby zklamalo, kdyz jsem zjistil, ze zacnes cist neco a pak se z toho stane neco jineho, jenze kdyz jsem tenhle model prijal, tak uz to bylo super. Musim rici, ze se neco podobneho odehrava v houllebecquove Mape a uzemi, kde me to aky zpocatku stvalo, ale nakonec. Me to uchvatilo.
Co se dotyka hloubky, tak tady bys asi musel jit blize k podstate toho, co za hloubku povazujes. Jestli "neakci", tak ja osobne se domnivam, ze to nestaci. Naopak jsem rad, kdyz se tyhle tradicnimi intelektualy nenavidene prvky objevuji v ramci umeni stejne jako je tomu i v zivote leckdy, kdy se take neomezujes jen na to, co se hodi. No nic. Koncim. Ja jsem s nim spokojeny, prozatim, jeste par knih si ale chci precist. Kazdopadne z ceskych soucasnych autoru je u me vrcholem, alespon z toho, co jsem zatim cetl.
Tak schválně, najde se v diskuzi někdo, kdo má Urbana rád?
Dík za čtení.
To se mi ulevilo, že nejsem sama, komu Urban připadne povrchní. Při těch oceněních, co sbírá, jsem si říkala, jestli není chyba ve mně :-)
Ta absence hloubky je fakt zarážející: zejména po tom, co vytasá tak těžký kalibr jako hledání "univerzální věty".
Při tom vraždit se dá i na úrovni: jak dokazuje Hotline Miami .)
všechny jeho knihi mi přijdou na jedno brdo. Něco jako Dan Brown, píše podle určitého schématu, navíc bez jakékoli hloubky. Třeba u Hastrmana, tam mi ještě první půlka jakž takž sedla, ale druhá půlka, podobně jako zbytek knih, je systematické zabíjení "padouchů" až k největšímu "bossovi". Když čtu Urbanovy knihy, připadám si jako bych hrála Doom, Duke Nukem nebo tak něco...