Relativní svět

 

        

 

          V ten nádhernej červencovej den,

          jsem v práci měl mít zálohu,

          to pohodlně sedíš  v klimatizovaný místnosti

        (  piješ kafe ,čteš knihu či venku  hulíš doutníky)

         a doufáš,

         že se po Praze nic nesemele,

         protože  pak, jsi na řadě TY,

         aby jsi vystřídal...

 

          A tak sedíš a koukáš na hodiny

         a když myslíš, že už to máš 

       a skoro pádíš domů,

       tak si ňákej kolega vyhodí koleno a TY

       jdeš za něho jezdit do druhý do rána... 

       To by hnulo žlučí každýmu

       říkal jsem si a v duchu

       polykal nadávky.

 

       Jenže cestou si vzpomeneš na kolegu

       co tady dělal čtyřicet let a

       nakonec uslyšel jen-

       vraťte klíče, doklady a děkujeme...

       zase uvidíš zástupy vozejčkářů

       a nevidomejch cestujících,

       který jsi kdy svezl a

       v duchu jsi si říkal:Nevíš co máš",

 

       Vzpomeneš si na chlapa co má

       vošklivě zlomený zápěstní kůstky,

       až ke kloubům na ruce

       nepřirozeně prohnutý zápěstí,

      ( jak mu to nejspíš blbě srostlo) a tak hrozí

       že mu to budou znova

       bolestině lámat...

 

       Vzpomeneš si jak ti říkal,

      "Po čtyřech měsících,

       už mi doma hrabe,ani nevíš,

       jak rád bych šel do práce!"

       Jenže vyprávějte to někomu,

       kdo místo v sedm 

       bude doma ve dvě ráno,

       vyprávějte někomu

       kdo je sytej o tom,

      že vy

              máte hlad...