Prolog, Kouzelný dům, Starý pán

 

 

Prolog

 

Budu vám vyprávět příběh úplně nový, ač se udál už velmi, velmi dávno. Je to příběh jednoho  starého domu a jeho obyvatel. Klidně se s vámi vsadím, že jste nikdy neslyšeli o bandurkách, ani o škvírácich, ani o půdnících. O starém pánovi jste naopak slyšeli už jistě mockrát. Starých pánů chodí po světě tisíce, ten náš však byl neobvyklý.

A bandurky? Obývají klíčové dírky. To jste nevěděli, že ne. Škvíráci pak žijí pod podlahou a pod prahy, půdníci, jak správně tušíte, na půdě.

Jsou to všechno malinkatá stvořeníčka, to jim ovšem v žádném případě neubírá na důležitosti a jejich příběhy jsou neméně zajímavé než příběhy lidí, ba často mnohem zajímavější.

Tento příběh není zdaleka určený jen dětským uším, je pro všechny, malé, velké i staré lidi.

Tak se hezky posaďte, přikryjte se dekou a poslouchejte. Od strání už fičí ledový vítr, déšť bubnuje na okna, v krbu praská přátelský oheň a lipový čaj s medem krásně voní. Cítíte?

A to je ten nejlepší čas na příběhy.

 

 

Kouzelný dům

 

Bylo to dávno moc dávno

uběhlo už sto let ne li více

kdy křivé ulici vévodil starý dům

už tehdy měl odřené šaty

tašky na střeše od severu mechové

byl však kouzelný

a to o sobě nemohl říct žádný dům v křivé ulici

ba ani v květinové ani ve ztracené

v celém městě by se podobný prostě nenašel

 

Na dubových dveřích si hověla psí hlava

neštěkala ani nevyla

byla z bronzu

buch buch buch

to byla její práce

až jednou...

Nepředbíhejme však

 

A ta krásná vitráž co měly dveře na tváři

okno do příběhu

nebyla však jednotvárně stejná

měnila se

však ji psí klepadlo tajně milovalo

miloval ji i těžký mosazný klíč

milovaly ji bandurky co žily v klíčové dírce

a ve všech dírkách pro klíče

co jich v domě bylo

dokonce i škvíráci

co bydleli pod prahy a pod podlahou

i půdníci

bodejť by ne

především však

starý pán

 

 

 

Starý pán

 

Má zlaté ruce

říkalo se o něm

i srdce i srdce dodávali jiní

všichni pak kývali hlavami že jako ano ano je to tak

a taková shoda je velmi vzácná

nevidí se jen tak

vlastně

bylo to úplně poprvé co je svět světem

že se shodli úplně všichni

a už to je zázrak

 

Byl moc starý

sám netušil kdy se narodil

a nikdo jiný si to nemohl pamatovat

to je jasné

měl bílé vlasy

bílý vous až do pasu

oči mladé jako kousky letní oblohy

ruce pianisty

a byl léčitelem

léčil porouchané hodiny

 

V celém domě to tikalo

pomalu tik tak

tik tak

rychle tikatak tiktak tikatak

v celé hodiny pak

bim bam

bim bam

tehdy to tak bylo

všechny hodiny prostě tikaly

a jak byly krásné

to se dnes už nevidí

ze šlechetného dřeva

ba i z porcelánu

vyřezávané i malované

proto čas nechvátal tak rychle jako dnes

plynul poklidně jako řeka

 

Starý pán hodiny miloval

léčil jim polámané ručičky

pochroumaná kolečka

prasklá péra

ladil čas těm co se předcházely

i těm co se zapomínaly

inu

hodinář

pán času

 

---