Detektor lži

Ležel jsem na posteli a byl jsem z  Vánoc nějaký rozhozený. Někam se vytratilo to kouzlo minulých let. Už si ani nevzpomínám, do kdy jsem na Ježíška věřil. Docela fajn bylo období, během něhož jsem s babičkou obcházel krámky a jako za sebe kupoval všem z rodiny voňavky a potřeby pro holení. Těšíval jsem se na večer, že se naši zase rozšoupnou a koupí mi nějakou stavebnici, obálky se známkami do mé sbírky či werneovku. Takový ty věci, co člověk vlastně nepotřebuje, ale právě o Vánocích se nakupí pod stromkem. Po obřadu rozdávání a rozbalování dárků naši zmizí s babičkami k televizi, udělají si kafe či grog a pustí se poprvé do vánočního cukroví. My se ségrou osiříme v pokojíku a vychutnáváme si dárky. Stavěl jsem třeba několik hodin jeřáb z Merkura, nezávazně jsem si listoval knížkami a rozmýšlel jsem se, kterou začnu, obřadně jsem zastrkoval známky do alba, zahráli jsme si první zápas ve stolním fotbale. A najednou letos nic. Ležím a nechce se mi znovu si zkoušet šaty do tanečních, pyžamo či flanelku. Nemám potřebu prohlížet si o prázdninách Anglický výkladový slovník s českými ekvivalenty či Příklady a úlohy ze středoškolské chemie. Ani nemám chuť si oholit svůj první knír svým prvním holítkem a navonět se pak svou první kolínskou. Ne, nechci říct, že by na mně letos někdo šetřil, vždyť jen ty šaty musely být dražší než všechny ty Merkury a werneovky dohromady, jen si nemůžu hned něco z toho vychutnat. Fakt to na mě nějak divně sedlo. Až jsem měl pocit, že se rozbrečím, anebo půjdu na půlnoční mši, která by mi snad mohla vrátit vánoční atmosféru. Vždyť už přeci nejsem dítě. Sakra!

Právě, když jsem byl v nejhlubší krizi, vrazil do pokojíku táta a nesl v ruce kartónovou krabici, která byla popsaná azbukou.

„Promiň, Libore, Ježíšek ti zapomněl dát pod stromeček ještě jeden dárek. Dělá se mnou teď jeden Rusák a tohle přivezl z Ruska. Nemá to český návod, ale ty si s tím poradíš."

Trochu jsem se lekl, protože jsem si vzpomněl, jak před lety na Vánoce táta přivedl domů svého kolegu Vietnamce a ten všem nadělil trička se Sandokanem. Z krabice však vypadl jakýsi elektronický přístroj s displeem a s výstupem pro mikrofon. Vzal jsem si k ruce starý Česko - ruský, rusko - český slovník, na který se doposud prášilo v mé knihovně, ale naši mi ho z nostalgie nedovolili vyhodit. Nejprve jsem se musel vypořádat s orientací se v písmenech. Bé je vé, trojka je zet, h je n a přitom h vůbec nemají. Trvalo mi celou hodinu, než jsem přišel na to, co vlastně třímám v ruce. Kapesnyj detektor lži.

Spát jsem šel ve dvě hodiny a už jsem tušil, jak se věc používá. Jako naschvál však doma nebyla jediná devítivoltová baterka.

„Tak co, co jsi dostal kromě bačkor?" položil mi do telefonu otázku Pepik a mně bylo jasné, že s Vánoci má ty samé problémy.

Za pár minut už jsem byl u něj a společně jsme se prohrabovali návodem a těšili se, jak do něj vložíme baterku a mikrofon namíříme na nějakého řečníka. Výrobce jen stručně vysvětlil, že detektor funguje na principu chvění hlasu při lži. Rozlišuje tři typy řeči. Bílá kontrolka začne blikat, když řečník říká naprostou pravdu. Modrá se rozbliká, když se k mikrofonu dostane nevinná lež, o které dokonce může být řečník přesvědčen, že se jedná o pravdu. Červená kontrolka značí lež jako věž.

Na použití jsme si museli počkat, až na dobu, kdy bude pokračovat školní rok. Teprve ve škole jsme totiž sehnali od fyzikáře Doupňáka vhodný mikrofon. „Prosím vás kluci, tohle připojení se už nikde nepoužívá, k čemu to potřebujete?"

„Ále, dostali jsme takový přístroj z dovozu a ten má právě tenhle přístup."

Konečně, konečně jsme do přístroje nacpali baterku a připojili k němu mikrofon. Zmáčkli jsme čudlík, u které bylo azbukou připsáno „vklučit".

„Bude zvonit, mazejte už do třídy," ozvalo se nám za zády a na dektoru zablikala bílá kontrolka. Ani jsme nemuseli koukat na hodinky, neboť vzápětí se rozezvučel zvonek oznamující, že vánoční prázdniny jsou u konce.

„Omlouvám se, ale zapomněl jsem písemky doma," přiznal se kajícně Procházka na dotaz Piskáčkové, jak dopadly písemky z názvosloví, jež jsme psali v půlce prosince. Detektor písknul a červená kontrolka mi osvětlila vnitřek batohu, v kterém byl přístroj umístěn.

„Dopadly ale docela dobře, nějaký dvojky, trojky, čtyřky, bohužel i nějaká ta pětka padla ..." Červená přešla plynule v modrou.

Bylo mi jasné, že na ně ani nešáhl. Trochu ho popíchnu, řekl jsem si. „Tak co, pane profesor, jak jste oslavil konec starého tisíciletí?"

Procházka měl po té komédii s neopravenými písemkami docela smířlivou náladu, takže mě hned neokřikl, ale poněkud se začervenal a zadumaně se zadíval do zadních lavic, kde seděli největší notorici naší třídy Karchňák s Čurdou: „No, to víte, dali jsme si s manželkou o půlnoci trochu toho šampusu, ale na žádné velké opíjení, to mě moc neužije." Písk a červená. Takže byl ožralej jak zákon káže, došlo mi. To pískání mě znervózňuje, v návodu byla popsána jen barevná identifikace řečníka.

Další hodina také stála za to. O detektoru už věděla celá třída a hodina základů společenských věd, během níž jsme měli diskutovat o rodině jako základu státu, přímo vybízela k jeho použití. Během výkladu profesorky Ryšavé blikala chvílemi bílá kontrolka, občas zablikala modrá, ale červená pořád nic. Vapadalo to na suchárnu jako vždy. Jenže došlo na dotazy, kterých Ryšavá využívala ktomu, aby nám mluvila do duše, dělala se chytrou, přímo vševědoucí, a zabíjela čas. „A co věrnost, paní profesorko, je ta důležitá pro fungující manželství," položila úvodní otázku Houdková, která sice měla už o věrnosti svou představu, ale na Ryšavou měla pifku.

„Samozřejmě, studenti, věrnost je nezbytná." (V batohu to zmodralo. Aha!) „Já například jsem si vzala svého prvního chlapce (písk a obsah batohu zčervenal) a jsem mu už třicet let věrná (detektor se nějak zbláznil, protože začal pískat souvisle).

„Víte studenti, ta křesťanská morálka má něco do sebe ..." To už jsem musel detektor vypnout (vyklučit), neboť učitelka začala pátrat po zdroji nepříjemného zvuku.

Během dne jsme nenačapali při lži jen tělocvikáře a to zřejmě jen proto, že jsme od něj neslyšeli ani jednu souvislou větu. Docházelo mi, že ten svět dospělých, který mi na pár let dal Ježíška, aby mi ho za pár let zase sebral, je pěkně prolhanej. Ani prodavačka v obchodě mi nedokázala přiznat po pravdě, proč prodala úplně s klidem cigarety mé mladší ségře, řidič autobusu mi lhal, když ptal jsem se, proč přijel pozdě, táta doma přiznal jen dvě piva, máma mi za červeného blikání tvrdila, že neměli toustový chleba, a tak mi nemůže udělat mé oblíbené toasty kvěčeři. Vrcholem bylo, když prezident Havel přál v jednom ze svých projevů pokoj všem lidem dobré vůle a detektor vypískl, přestože jsem si myslel, že už má vybitou baterku.

Ležím už zase na posteli. Mám zhasnuto. Zírám na tu věc made in Russia. „Co stebou?" Nehýbe se, nepíská, nebliká. Funguje vůbec? Přece není možné, aby lidstvo fungovalo na lži. Nevěda, jakou otázku přístroji položit, zařval jsem: „Jmenuji se Libor Horák!!!" Tmu pokoje narušila červeně svítící žárovička a tichem lednového podvečera nesl se nepříjemný elektronický pískot .