Tak jde život v Klabavě

Průrva do pravěku

Mezi Srbskem a Berounem zeje pravěká mezera. Od řeky, luk a kopců se zvedá ranní opar, scenérie, do níž by vmaloval pan Burian ohromného ještěra. A na oblohu triase. Vlak se pohybuje neúprosně, hladové krákání ptáka pomalu mizí, ale obraz před-lidského děsí i přitahuje dál.

Tak jde život v Klabavě

 V Klabavě na trati rozbalují nářadí řemeslníci. Slunce už nad krajinou visí notnou dobu, jenže dny jsou teď dlouhé. A tak se nespěchá, ještě do stínu staleté lípy uložit bednu s pestrobarevnými limonádami. Až bude slunce nejníže, zasyčí to a v proudu bublinek se k ústům žíznivců vyřine všechna sladkost světa. A tak jde život v Klabavě.

Křitel z Plzně 

Perón v Plzni byl právě pokřtěn pivem. Jakýsi opilý křitel, snad jménem Jan, tady probouzí k novému životu. Součástí liturgie je příběh drmolený do papírového kelímku. Kdo se propije až ke dnu toho příběhu, bude očištěn. Zanechá svůj civilní život, zapomene na rodinu a přátele, odloží stranou nabyté statky. Stane se součástí kultu. Natáhne na sebe řeholní roucho utkané vlhkostí piva a pachem cigaret a stažený do ulity zapomene svět.

Chvíle po zločinu 

Rokycany jako by právě vykradli. Nikde nikdo. A těch pár lidí kolem nádraží dělalo jakoby nic. Takhle nějak vypadá chvíle těsně po zločinu. Výpravčí fouknul do píšťalky bez otálení, snad chtěl cestující ve vlaku ušetřit povinnosti svědků: Nic nezamlčet. A tak dál mlčíme, ve svých kupé, užívajíce tohoto skvostného práva.