Nebedekr

Paul Virilio odhaluje cestování jako snahu uniknout sebevraždě simulováním malé smrti, kterou každý odjezd je. Odhodlal jsem se tedy ke krátké cestě, k tomu, co se pro většinu lidí stalo dnes chronickou záležitostí. 

Volba padla na Šumavu. Záměrně jsem cestoval bez fotoaparátu, který spolehlivě ničí situace. Nezbytností je rovněž cestovat osaměle, neboť přítomnost druhého vždy rozptýlí poetiku míst. Poezii nelze sdílet, i když si to někdo myslí. Lze ji vložit na papír a dát všanc. Za čtyři dny jsem nenapsal ani jedinou miniaturu...

Smutná otázka zní: Jakou knihu by sis vzal na osamělý ostrov? Vzal bych si jich alespoň dvě stě, ale ta otázka je jasná. Váha batožiny a vědomí návratu určily: L. Hejdánek, Filosofie a víra.

Na rozdíl od knihy, kterou je dobré přibalit, je nanejvýš dobré opustit telefonní přístroj. Provoz nechat provozu. Zjistit, že člověk není vůbec nezbytný. Že je tak významný jako suť na cestě, tráva v poli nebo špaček na třešni.

Předem jsem nepsal trasu cesty. Je největším zmarem řídit se bedekry a mapkami. Tak jako je nutné v Paříži se vyhnout Eiffelovce a v ostatních městech jiným pamětihodnostem určeným turistům, i na Šumavě je nejlepší jen tak zbůhdarma bloumat. A nemá to bloumání žádný vzor, ani v Ladislavu Klímovi ne. Je totiž údělem člověka bloumat, jak to předpověděli už antičtí autoři.

Zapovězenou věcí je automobil. Nikdy nelze cestovat automobilem. Pokud snad ještě někde trocha poezie v životě řidiče zbyla, sednutím za volant ji spolehlivě zadusí. K cestám je nejlepší použít vlak. V něm lze pozorovat krajinu, spolucestující, dumat, procházet se nebo navazovat nová přátelství.

A na místě samém pak nechat se vést svobodnou vůlí. Zbůhdarma bloumat. Civět. Sbírat ze země drobné předměty a zase je zahazovat. Strkat si do úst lesní plody. Pozorovat nahé ženy u vody a do té vody pak vstupovat. Sušit se na slunci, opalovat se, neboť bronz je přirozenou barvou těla. Naslouchat zvonům kostelíků a ržání nočního hmyzu. Živit se paštikou zakoupenou v místní Jednotě. Chodit bosý a usínat se soumrakem. Budit se uprostřed noci horkem a vyklánět se do vesmíru.

Snad se tak lze alespoň trochu přiblížit podstatnému.