Kukaččí hnízdo

   Sotva si zobáčkem proklovalo cestu na svět, bodlo ho ostré světlo do očí. Slunce nádherně svítilo a ono zlobně zamávalo křídly. Matka jej krmila nenávistí a potom ho vyhodila z hnízda na zem. Milovalo ji. V okolí mu však chyběla ta správná potrava, rozhodlo se tedy, jít škodit mezi lidi.

   Byla krásná a něžná, nedostávalo se jí však lásky. Nikoho nehledala, on si ji našel sám. To bylo to, co potřeboval. Tímhle chtěl být živ.

Vynesl ji do nebe a cestou pro ni trhal hvězdy,...

Tak nádherně ještě nikoho nemilovala, cítila se s ním bezpečná a svá. Dával jí úplně všechno, nač si vzpomněla s úsměvem, který prozrazoval radost. Dýchala by za něj.

...aby ji po chvíli hodil dolů. Čím větší výška, tím horší dopad.

   Matce přineslo do hnízda pramen dlouhých plavých vlasů. Ostříhali jí je tam, kde léčí lidské duše – nemocné a zlomené.

   Poletoval z náruče do náruče a zdál se být šťastný. Ale pak potkal ji. Splňovala všechny jeho představy o dokonalé ženě. Byla chápavá, uměla pohladit slovem, ale přitom mnoho nemluvila. Kamarádi mu ji záviděli. Chtěl s ní strávit zbytek života – on, zapřísáhlý starý mládenec. S chutí sobě vlastní rozdávala – nic jí to nestálo. Věděla, že výsledek je rozhodující. Počkala na pravý okamžik a krutě ho zavrhla. Použila k tomu jeho přítele (několik jeho přátel) a byla pryč.

   Dárkem do hnízda doneslo lahvičku slz. Krůpěje, které vyplakal dospělý muž se zlomeným srdce.

   Teď už bylo dost silné, aby mohlo postavit vlastní hnízdo a množit se. Těšilo se, protože vědělo, že bude sílit spolu s úspěchy svých kukaččích potomků.