Kamenět

Kamenět

I Tvary

Je třeba mít něco pevného, co rychle překryje sediment.

Schránku či krunýř, kost, křídlo, zuby…. K rychlosti pomůže

bouřkové vlnění, bahenní skluz; na souši přispěje povodeň, močál či výbuch

nalité sopky. Nakonec z postav a příběhů

zůstane jenom to tvrdé. Hudba…, už zetlívá. I něha se rozloží. Z bolesti kosti,

                                  z procesů schéma a vůle.

II Panáci

Je třeba bleskové překrytí substrátem,

uniknout živlům, teď… už je nemožné stavět se do času napříč

vědomím, nebo alespoň pudy. Teď

už jsi konečný znak, slovo, panák: výklady tě odkrývají,

nevšímavost ponechává bez hnutí. Čas

zhušťuje světlo na vábení pryskyřic.

Vysypej kapsy, barevné hadry nech zteřet.

Soustřeď se na tvrdost, základní tvary.

III Zuby

Nejtvrdší v těle jsou zuby, ty zůstanou,

i když se ostatní rozpadne na prášek,

            na němž si rychlý čas buduje závislost (pak blouzní o trvalém světě).

Nejtvrdší v mysli jsou skelety příběhů, zvyk,

vzorec chování – některé tváře, co po delší době

prodělají inkrustaci, zbydou. Ještě je čas; víme,

zabít se můžeme vždycky

                                 – jen jednou. Takový luxus…

Stále je nějaký čas

nasáknout strachem, až za ploty zešílí psi; obrátit kapsy a vysypat tváře;

ustrnout, nadobro ukončit chvění.  

Čas konců je kousavý,

víme už, jak se mu vyhnout: nazdařůh jít, jen si hvízdat

                                               melodie vysvlečené ze slov…

Kukuřičné zuby slunce

po roce pukaly u krajnic. Vím, co je ztraceno v příměru:

zpodstatnělé nic.

Čas, nebyl čas... I když nehmatně zatékal. Do stromů padaly vteřiny –

nepatrné sebevraždy vody. Zastavit, zůstat

                                         – už nastává podzim. Dásně cest krvácí,

od pusy kouř jako z bitevních polí.