Trpká pachuť šálku melty

Mnoho povyku pro nic.

   David se zastavil, aby popadl dech. Pohledem zkontroloval, zdali ho někdo nepronásleduje. Kolem se rozprostíraly pouze osamělé lány pastvin pohřbené pod silnou vrstvou sněhu. Hluboké stopy, nelítostní udavači, však němě vykřikovaly, kam jeho kroky směřují. Najdou ho! Pevně sevřel topůrko odcizené sekery a spěšně vyrazil ke vzdálenému pruhu lesa.

 

   „Vypij tu meltu!“ rozezněl se po kuchyni nepříjemný, pisklavý hlas.

   Dvanáctiletý David baživě sledoval heroický souboj mladší sestry s hrnkem hořkého nápoje.

   „Mohla bych si tam dát ještě cukr, babi?“ zakňourala Tereza.

   Babička usrkla ze svého šálku. „Už teď to máš sladký jako cumel. Copak chceš, aby se ti zkazily všechny zuby?“

   Drobná desetiletá dívenka zavrtěla hlavou a jala se odvážně bojovat s nechutnou, kaštanově hnědou tekutinou. Nepatrně si lokla a opět hrnek s kyselým výrazem odložila.  

   „Nenimrej se v tom jídle!“ osopila se babička na dědu, který už poněkolikáté namočil houskový knedlík ve svíčkové omáčce nevábného vzhledu.

   David se spokojeně usmíval. Zřídka se stávalo, aby babiččin bezbřehý hněv nebyl zaměřen na něj. Kupříkladu dnes ráno opomněl babičku pozdravit, a tak s následnou, uši drásající přednáškou o slušném vychování si musel vyrobit ceduli s nápisem „bulík“, již po zbytek dne nesměl sejmout z hrudi. A když dopoledne přeslechl žádost o košík naštípaného dřeva, vytáčel rozlícený prarodič ušní ambulanci, aby tam hluché vnouče objednal. Naštěstí byla sobota.

   „Přestaň se ošklíbat a koukej to vypít!“

   Dědův pohled zpoza hradby oschlých knedlíků zoufale prosil vnučku, ať už ukončí tu únavnou a hysterickou litanii.

   Další pokus, nepatrné smočení rtů.

   „Už toho mám dost! Dojdu si ven pro rákosku! Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“

   Tereze se do očí tlačily slzy.

   „Davide,“ zašeptal děda, „rychle tu meltu vypij! Až se vrátí, budeme tvrdit, že ji vypila Tereza.“

   Vnuk pochopil, že pomíjivá doba hájení končí. Rozzlobit si dědu, občasného spojence, by mu přineslo jen další mrzutosti. Než se ve dveřích objevila babička se sukovitou holí ve vrásčité ruce, hrnek zel prázdnotou.

   „Vidíš, že to jde,“ pravila o poznání vlídněji. „Ale příště bych to prosila bez okolního tyátru.“

 

   Poslední sluneční paprsky opírající se do zasněžených vrcholků ztepilých smrků Davidovi připomněly, že nastal čas uchýlit se k noclehu. Na konci rozlehlého příhraničního hvozdu by se měla nacházet malá vesnička, na jejímž okraji stojí zchátralá, zdánlivě opuštěná stodola. Uvnitř však místní farmář skladoval loňskou otavu s balíky slámy, což z ní dělalo ideální útočiště pro nadcházející noc. Stačí se jen protáhnout škvírou ve vratech po uvolněném prkně.

   S vyhlídkou na brzký odpočinek zrychlil David krok, aniž by si povšiml, že pokládá nohu na namrzlý, částečně zasypaný kmen trouchnivějícího jehličnanu. Vzápětí ztratil rovnováhu a s hlasitým žuchnutím dopadl do ztuhlé vrstvy sněhu. Ostří sekery neslyšně projelo ošumělou vlněnou rukavicí a dychtivě se zakouslo do kostnatého ukazováčku.

   David zaklel. Naostřená sekera pronikla polštářkovitou částí prostředního článku a nejspíše se zarazila až o kost. Chlapci se totiž zdálo, že v rozšklebené ráně vyjma slabě prýštící krve zahlédl i bělavou skvrnku.

Nedbaje na palčivou bolest, vytáhl z kapsy umolousaný kapesník, ledabyle jím obvázal ránu a opět se vydal na cestu.

 

   Tříčlenný průvod s rozlícenou babičkou v čele nevěstil nic dobrého. Děda s Terezou jí stěží stačili.

   David letmým pohledem zkontroloval ceduli, zdali je nápis „bulík“ dostatečně viditelný. Předpokládal, že bude za opomenutý pozdrav v nemilosti po celý víkend, a proto si ji ihned ráno opětovně nasadil, jako by tvořila obvyklou součást jeho oděvu.

   „Kdo lže, ten i krade, do pekla se hrabe,“ spustila otřepanou říkanku babička, jakmile dorazila ke hnojišti, kde David přehazoval kravskou mrvu na přistavený valník.

    „Nechceš mi dobrovolně sdělit, o čem si opět lhal?“

    David nevěděl.

   „Dovolím si ti napovědět,“ zavrčela sarkasticky. „Nelhal jsi včera, když jsi vypil Terezinu meltu?!“

   Nelhal. Ale přesto přikývl. Babičce se neodporuje.

   Pohledem obhlédl její dva tiché společníky, hledaje u nich alespoň špetku porozumění. Avšak děda si zkoumavě prohlížel okopané špičky obnošených filcáků a Tereza s lehkým uzarděním odvrátila zrak.

    „Napomeň ho také,“ pobídla dědu manželka, „ať nejsem za zlou opět já!“

   Krátký oční kontakt plný hlasitých omluv. „Davide, lhát se nemá,“ pronesl tiše.

   „Pche! Jestliže mu nedokážeš vyhubovat, raději mlč!“

   Opět soustředěný pohled na špičky zabahněných holínek.

   „A ty, Davide, se těš, až večer přijede táta! Ten jistě nenechá tvé chování bez trestu!“ zahrozil despota v zašlé květované zástěře a bohorovně odkráčel i se svými nohsledy zpět k domu.

   Večer Davida čekal výprask. Otec, aby vyhověl tužbám své popudlivé matky, o něj nejspíše zlomí další sukovici.

   Dnes byl ovšem nevinen, a proto nehodlal jen nečinně vyčkávat na důvěrně štiplavé údery brázdící jeho pozadí.

   Vztekle zapíchl vidle do hnojiště a odebral se do kůlny pro dědovu naostřenou sekeru.

 

   Do lesa se pozvolna vkrádalo nevábné šero. Zlověstně se tyčící jehličnany zpupně shlížely na zbloudilého, poraněného Davida. Dotěrný severák posměšně šlehal chlapce do zardělých tváří. Kýžená stodola se ve spleti urostlých kmenů zdála nedosažitelnou.

   Když už počal propadat beznaději, objevily se mezi ovátými stromy hluboké traktorové koleje.

   „Jestliže se ztratíš a dojdeš k cestě,“ říkával děda pokaždé, kdykoli ho brával na houby, „vydej se vždy dolů.“

   Rozrážeje nadcházející přítmí, sledoval dvě tlusté vzorované anakondy ploužící se k civilizaci. Než opustil potemnělý hvozd, mohla uplynout hodina, možná i více.

   Na pomezí lesa a louky zahlédl uprostřed zasněženého údolí několik osamělých světel. Jakmile však dorazil k prvnímu z nemnoha stavení, nadšení vyprchalo. Poznával to tu. Bydlela zde dědova sestra, teta Božena. Spatří-li ho, zatelefonuje dědovi do Postoupek a rozezlený otec si pro něho přijede s nepatřičnou okázalostí. I se sukovicí!

   Vyhnul se tedy Vlkovu přes rozestavěnou ohradu farmáře Toufala a zamířil zpět do nedalekých Postoupek.

 

    Z rozvalin opuštěného statku opatrně vyhlédla chlapecká hlavička, aby opětovně prozkoumala okolí. Otcova zrezivělá stodvacítka již konečně opouštěla rozbředlý dvorec. Zanedlouho se i děda odebere do vyhřáté světnice na přesolené karbanátky od oběda.

   Bodavá bolest v ukazováčku Davida upomenula na nedávné zranění. Lepkavá krev vytékala z rozevřené rány už jen výjimečně, ale navzdory tomu, kdykoliv se postavil, zakoušel úpornou malátnost.

   Jakmile děda nakrmil dobytek, nenávratně ho pohltily útroby domu. Prokřehlý David se vzápětí přikradl ke dřevěným vratům a zašátral po kovové petlici. Než vyjmul zarážku z oka, přiřítila se ke vstupní bráně rozzuřená, dlouhosrstá kolie.

   „Agare, potichu!“ zašeptal. „To jsem já, David.“

   Zlostné vrčení ustalo, chundelatý ohon se radostně rozkmital. Sinalý hoch se protáhl úzkou škvírou mezi jednotlivými křídly, aby čelil euforickým výskokům huňaté kolie.

   „Přestaň!“ napomenul ji chlapec, leč bezúspěšně.  

   Obtěžován dotěrným Agarem vklouzl David do stodoly stojící na okraji rozsáhlého dvora. Odtud se chystal po letitém dřevěném žebříku vyšplhat na půdu. Avšak zlatá kolie ho chňapla za nohavici vetchých tepláků a odmítala povolit.

   „Pusť mě!“ prosil. „Nemůžu se vrátit. Čekal by mě výprask.“

   Agar, rozuměje poslednímu slovu, nepatrně oslabil stisk a Davidovi se podařilo vytrhnout. Zkormoucené psí oči pozorovaly chlapcovu trajektorii pohybu. Jakmile však hoch stanul na půdních dubových fošnách, vyběhla kolie s halasným štěkotem ze stodoly.

   Ze strachu z prozrazení David zamýšlel sešplhat zpět, ale babiččin důrazný hlas okřikující Agara ho ujistil, že zde zůstane do pozdní noci uvězněn. Vydal se tedy do zazší části, kde měl děda nahromaděné seno pro dobytek.

 

   „Proč ten pes tak jančí?“ otázala se babička.

   Děda, poslouchaje rozhlasové zprávy, jen nedbale pokrčil rameny.

   Jakmile však započal sportovní blok, popadl z parapetu baterku, z věšáku bundu a vyrazil do mrazivého, nehostinného večera. Sotva děda vyšel ze dveří, Agar naposledy vyštěkl a oddaně přispěchal k vrásčitému chlebodárci.

   „Tak kampak se schoval?“ vyzval kolii.

   Agar, s ohledem na dědovu pokročilou artrózu kolene, pozvolna přiťapal ke stodole a utrápený pohled věnoval půdě.

   „Mohlo mě to napadnout,“ vyřkl stařík a bezděky pohladil sedící kolii.

   „Davide, vím, že jsi tady,“ pronesl zadýchán po náročném výstupu. „Vylez! Nic se ti nestane. Já to s bábou i s tátou urovnám.“

   Nepatrné zašramocení u starobylé, ručně vyřezávané skříně. Děda rozsvítil kapesní svítilnu a úzký koridor světla rozehnal ponurou čerň. Překvapená myš hodující na starém výtisku Zemědělských novin se spasila zbrklým úprkem.

   Důchodce došel až do zadní části k objemné haldě loňského sena. Zhasl světlo a tiše poslouchal. Vyjma sporadického chroupání otrlých hlodavců však nezaslechl nic.

   Už se chtěl odebrat k odchodu, když si povšiml poodkrytého vikýře, kudy v létě z návsi prostrkávali usušené seno a kladkou vyzvedávali nadité pytle obilí. Ačkoli po použití provaz z kladky schovával, aby nezpuchřel, nyní v ní byl usazen, oba konce spuštěny až na zem a mrazivý větřík si s nimi pohrával.

 

   „Venku začalo boží dopuštění,“ prohlásil děda, sotva usedl k hrnku horkého čaje. „Než půjdu spát, prohrnu cestičky, ať ráno nemám tolik práce.“

   „To by mne zajímalo, kam se ten náš hňup schová,“ zamyslela se babička.

   „Byl na půdě,“ oznámil děda. „Proto Agar vyváděl.“

   „A teď?“

   „Nevím. Spustil se po kladce na náves a utekl.“

   „Zamkni stodolu! Za pár hodin bude žebrat, abychom ho vpustili dovnitř. Avšak jedna noc pod širým nebem by mu prospěla.“

   „Blouzníš? Hlásili až mínus patnáct, pokud se vyjasní,“ strachoval se děda. „Vždyť je to tvůj vnuk.“

   „Vnuk, nevnuk. Lhal a ke lži pobízel i Terezu.“

   „Nevím, co ti Tereza navyprávěla, ale David nikoho neponoukal.“

   „Neobhajuj ho! Netvrď, že se vše zrodilo v Terčině hlavě! “

   Po krátkém váhání děda zašeptal: „Já jsem to navrhl.“

   „Proč?“ procedila babička.

   „Toužil jsem po chvilce klidu. Když výjimečně nespíláš Davidovi, peskuješ mne nebo Terezu.“

   „Podrýváš tím moji autoritu. Jak mne pak mají poslouchat?“

   „Neměj obavy!“ osměloval se děda. „Ti se tě bojí jako čert kříže. Jestliže se něco neudělá po tvém, ihned spustíš bandurskou. Chováš se jako semetrika.“

   „Semetrika? Proč sis mne tedy bral?“ spustila babička a do očí se jí vehnaly slzy.

   Děda si mlčky prohlédl vetchou stařenu a porovnal ji s mladou, lehce panovačnou dívkou, do níž se zamiloval. Nezměnila se. Jen to před léty odmítal vidět.

   Aniž by děda odpověděl, oblékl se a za burácení plačtivých výčitek vyšel ven. Bílá peřina pokryla novou vrstvou celý dvůr, ale vyjma Agarových v ní další stopy nenalezl.

 

   Agar zanedlouho zburcuje dědu, a ten se ihned dovtípí, kde se ukrývám, pomyslel si chlapec, když úpění kolie neustávalo.

   Hrozba rozlíceného otce s nepoddajnou sukovicí ho dovedla až k zabedněnému vikýři. Odsunul víko sbité z rozličných prken. Pod krovem nahmatal lano a vložil jej do kladky.  Chystaje se zavěsit, uchopil provaz, avšak zraněný ukazovák mu ztěžoval sevření. Čtyřmetrová výška rázem působila výhružněji.

   Štěkot náhle utichl a David zaslechl dědův vzdálený baryton. Čas na krkolomné eskapády pominul.  Spěšně zalezl do nejzazšího rohu nahromaděné otavy a zahrabal se. Opojná vůně léta dráždila chlapcovy čichové receptory. Dokud však nezaslechl dědovy vzdalující se kročeje, neodvážil se ani o přerývaný nádech, natož aby si kýchl.

 

   Nadcházející noc byla útrpná. Močový měchýř Davida opakovaně vytrhával ze vzácné dřímoty. Jakmile vykonal potřebu v odlehlém koutě a opětovně se zachumlal do pichlavé dobytčí potravy, už se mu chtělo zase. Neodbytný mráz bezostyšně prostupoval vrstvou sena i nedostatečným oblečením a lačně oblizoval hochovo hubené tělíčko. Vlněnou rukavici nasáklou krví proměnil v černou ledovou krustu.

   Po nekonečné, bezesné noci prokřehlý David pochopil bláhovost svého počínání. Bylo by pošetilostí absolvovat několik set kilometrů pochodu, jestliže zabloudí v lese za humny. Bylo by bláznovstvím stavět po vzoru oblíbených verneovek přístřeší, jestliže nedokáže sekeru nést, aniž by se poranil. A byl by čirý nerozum živit se pouze jedlými kořínky a zbytky trávy obdobně jako srny. Vysněný srub na opuštěném cípu Španělska se rozplynul jako poslední zbytky příšeří v ranním úsvitu; závan svobody neodvratně vyprchal.

   Z ukazováčku přes noc odezněla palčivá bolest. Rána však vypadala nevábně. Páchla hnilobou, okraje lehce zbělaly a zevnitř místo krve vytékal šedavý hnis.

 

   „Právě volal Petr,“ oznamovala babička, zatímco děda vyvážel odpolední dávku hnoje ze chléva. „Nahlásil Davidovo zmizení.“

   „Neobjevil jsi v prašanu čerstvé stopy?“

   „Proč se staráš?!  Včera jsi tvrdila, jak by mu jedna noc venku prospěla!“ odsekl stařík podrážděně. Litoval, že chlapce včera večer nevystopoval, než šlépěje definitivně zapadaly.

   Babička dotčeně mlčela. Napjaté ticho přerušil skřípot zrezlých pantů. Z nízkých vrátek od stodoly se vynořil pobledlý David. Několik stébel otavy mu ještě trčelo z vlasů.

   „Mohli byste zavolat policii, ať si pro mě přijedou!“ poprosil.

   Nežli se babička nadechla k třaskavé přednášce o zodpovědnosti, bolestivě ji kolem zápěstí sevřela dědova popraskaná dlaň.

   „Pojď raději dovnitř, ohřeješ se a babička ti připraví něco k jídlu,“ usmál se na chlapce.

   David učinil krok vstříc nečekané přívětivosti, ale zavrávoral a s tichým zaduněním se sesul k zemi.

---