Deník a jeden konec

Deník a jeden konec

Odcházím z porady. Je mi ukradená.

A zase nemám kam jít.

Vydávám se do nemocnice. Jdu za Světlaninou matkou. Vysvětluji jí, co se stalo. S klidem mě vyslechne. Snad ji to ani nepřekvapilo. Najednou se otočí a zmizí za zavřenými dveřmi sesterny. Nevím, kdo s kým by měl mít účast. Kdo z nás dvou je teď více nešťastný? Navenek asi já. Ale ona má jen jednu dceru. Mě ona litovat nebude, v jejích očích budu tím, který její dceru poslal do blázince. Budu tím, který si lehce může najít jinou holku. Jenže já nikoho jiného nechci. Ona je přece jen nemocná, nemoci se dají léčit.

Přicházím domů a už ve dveřích se do mě pouští táta: „Hele, je ti sice osmnáct, ale dokud chceš s námi bydlet, měl bys mít tolik slušnosti, že aspoň zavoláš, když nechceš přespat doma."

„Promiň," více jsem mluvit nechtěl.

„Pojď k večeři, akorát jsem nalila polívku," hlásí máma z obýváku a já apaticky dosedám k polévce.

Znovu začínám brečet. Táta už to nevydrží: „Tak nám konečně řekni, co se stalo, ať víme, jestli máme brečet s tebou."

Snažím se jim vše vysvětlit, ale účasti se opět nedočkávám. Najednou tvrdí, že mi něco říkali, ale já už nevím, co to mělo být. Práskám dveřmi, zavírám se u sebe v pokoji a na gramofon dávám jednu z desek, které mi Světlana koupila.

Tak to už je moc,

to je snad zlej sen.

Ta marnost, marnost

a pak zas ten den.

A všechno mi z rukou padá

a cosi si na mě šahá.

Když u kolíbky

mé sudičky stály,

tak na mě ty dámy

se vykašlaly

A zůstala tam jen jedna,

ta smůla, ta věčná běhna.

Řvu společně s Kocábem. Do pokoje vstupuje táta. „Běž se, prosím tě, někam ožrat. Tohle ti nepomůže."

Bere mě s sebou do hospody. Sedíme u piva. Opilost nastupuje hrozně rychle.

Ráno se probouzím s třeštící hlavou a hledám, kam jsem si založil telefonní číslo do bohnické léčebny.

„Ne, bohužel, pokud nejste z rodiny, tak vám nemůžeme nic říci."

„Ale je to má partnerka. Mám právo vědět, co se s ní stalo."

„Bohužel, skutečně to nejde."

Jel jsem za její matkou, ale dozvídám se, že si na mě Světlana vůbec nevzpomíná. Nic mi nevyčítá, ale bude lepší, když na ni zapomenu.

„Ale já ji pořád miluju. Nemůžu uvěřit, že by se to nemělo zlepšit."

„Světlana prohlašuje, že jste se rozešli."

„Vždyť jste mi před chvíli tvrdila, že mě nezná. Chodíte za ní? Můžu jít za ní já? Můžu jí aspoň napsat?"

Nakonec souhlasí, abych jí napsal.

Sedím doma před prázdným papírem. Co mám napsat někomu, kdo mě možná ani nezná, kdo je přesvědčen, že jsme se rozešli, ale kdo mě hrozně moc miloval? Kdysi jsem byl posedlý psaním dopisů. Psal jsem jich i několik denně, ale teď mám před sebou úkol napsat ten nejdůležitější dopis. Dopis, který možná bude roztrhán dříve, než se ke Světlaně dostane, anebo který roztrhá příjemce osobně.

„Světlano,

moc vzpomínám na první noc, kterou jsme spolu trávili v mém kabinetě, kdy jsi byla tak milá, když jsem ti četl ze starých rodokapsů , kdy si mi ráno běžela koupit čerstvé pečivo..."

Snažím se jí přiblížit, kdo vlastně jsem, jak jsem se vyskytl v jejím životě. Snažím se vyhnout sebelítosti. Snažím se zapomenout na sebe a své bolesti. Chci se stát spoluterapeutem, který ji vrátí zpět do mé reality.

Dopis je krátký. Odnáším ho její matce a několik dní čekám, jestli se mi ozve telefonem, jak slíbila. Pak volám sám.

Můj dopis si přečetla. Neroztrhala ho. Prý.

Píšu další a další dopisy, najednou poznávám, jak moc jsem byl láskou zaslepen, že jsem neviděl, jak se mi Světlana mění před očima. Vždyť ona už nebyla v pořádku hrozně dlouhou dobu!!!

Vůbec mi nedocházelo, že není úplně normální milovat se v parku na lavičce a v ředitelně, v kupé ve vlaku. Nebylo normální nechávat si posílat zboží na dobírku za tisíce korun. Nebylo normální, že moje výplata mi vydržela vždy jen několik dní. Dochází mi, že opustili jsme oba řadu přátel a odcizili jsme se svým rodinám. Nebylo normální myslet si, že kolem nás dvou se točí svět a my ho spasíme. Pokud já jsem byl zdráv, měl jsem říct stop, ale já to neudělal.

„Milane,

píšeš mi sem do Bohnic nádherné dopisy. Já tě chci milovat, ale ne proto, že jseš nešťastný a možná žiješ jen pro tento dopis ode mne. Chci, abys byl šťastný. Vím z tvých dopisů, že o přátelství nestojíš. Chceš všechno anebo nic. Ale ty jsi zůstal stejný, jenže já se změnila, můj pohled je najednou jiný, než jak mi ho v dopisech popisuješ. Nechci se přetvařovat. Ani před tím, než jsem skončila tady, jsem se nepřetvařovala.

Chtěla bych v životě něco dokázat a jestli to má být s tebou, musíš mi pomoci. Prosím tě o to, ale nikdo netuší, jak to všechno dopadne.

Přijíždím do Prahy - Bohnic a čekám v parku před psychiatrickou léčebnou, než se přiblíží druhá hodina a já vstoupím.

Procházím vestibulem a vstupuji do areálu léčebny. Procházím spolu s ostatními návštěvníky koridorem těch, kteří jsou za plotem dočasně doma. Dívám se jim do tváří a zjišťuji, že jsou stejní jako my, hosté. Několik jich ke mně natáhne pomalu ruce.

„Nejseš Milan?" chytne mě za rukáv dívka mého věku.

„Ano, jsem. Jak to víte?"

„Světlana na tebe čeká dole na lavičce. Bála se toho setkání tady. Já jsem Jarka."

Jarka mě doprovází k lavičce, na které sedí Světlana. Ta se na mě dívá, ale její pohled je bez emocí.

„Ahoj Milane," říká mi pomalu a potichu. Ani v hlase neslyším žádné emoce. Nepoznávám, zdali je ráda, že mě vidí. A netroufám se na to zeptat.

„Jak se máš?" ptá se mě. „Co děti ve škole?" Nechápu, proč se zajímá zrovna o děti ve škole. Tolik jsem doufal, že se bude zajímat o nás dva.

„Proč je tady ta Jarka?" snažím se odvézt řeč někam úplně jinam.

„Schizofrenička. Je tady už potřetí. Už potřetí začínala studovat mat-fyz a potřetí skončila tady. Je hrozně chytrá. Hodně se scházíme."

Vypráví mi o každém procházejícím kolem lavičky. Poznávám ženy, které tady skončily po porodu. Muže, kteří se různými způsoby pokusili ukončit život sebevraždou. Mladé kluky, kteří o sobě tvrdí, že se zde schovávají před vojnou, ale prý bůh ví, jak to je. „Obzvlášť mladí si neumí představit, že jsou v blázinci," snaží se mi vysvětlit.

„Chceš si to tady prohlédnout?" nabízí mi a pomalu se zvedá.

„Tady jsem byla prvních čtrnáct dní," ukazuje na pavilon číslo pět.

„To jsem byla úplně šílená. První čtyři dny jsem byla dokonce ráda, že tady jsem. Myslela jsem si, že jsem tam dobře schovaná před třetí světovou válkou. Byla jsem přikurtovaná k posteli. Když mě odkurtovali, tak jsem se poprala s jednou ženskou, protože jsem si myslela, že mi chce přebrat Kříže. Ale sestřičky tam jsou skvělý. Chovají se k nám, jako když jsme normální."

Mlčím a jdu vedle ní se sklopenou hlavou. Zvedám ji, jen když na něco ukazuje. Budova, kde dostala tři elektrické šoky. („Bylo to to nejhorší. Měla jsem jich dostat pět, ale dva mi odpustili.") Pavilon číslo jedna.(„Tady už jsem se cítila v pořádku, ale fyzicky jsem byla mimo. Hrozně jsem zhubnula.") Pavilon číslo tři. („To už jsou lázně. Terapie prací.")

Procházíme kolem kostela, kolem oploceného bloku, kde se léčí alkoholici a narkomani, kterým to nařídil soud, kolem skleníků, kde se léčí prací.

„A co ti vlastně je?" konečně ze mě vypadne stupidní, ale zásadní otázka.

Snaží se mi vysvětlit, co je psychóza, která se může projevovat jako deprese, když se ti nechce žít, či jako mánie, když se ti chce žít moc.

Rozbrečím se až před léčebnou, říkám si, když mi formálně podává ruku místo toho, aby mě políbila jako před pár týdny.

Sedím doma a přede mnou leží dopis, který mi Světlana poslala z dovolené, na kterou vyrazila se svou matkou.

„Milane,

nemůžeš se smířit s tím, že bychom měli začít od začátku, jakoby se nic nestalo a my spolu nikdy nechodili a nemilovali se. Jsem hrozně citově otupělá. Nebojím se, že bych se nedokázala zamilovat, ale jsem nyní příliš zahleděna do sebe. A ty? Miluji tě? Mám tě jen ráda? Vážím si tě? Nemůžu si vybrat z těch variant pocitů, které bych k tobě měla vytvářet. Asi bych tě nechtěla ztratit. Jenom nevím, kudy na to. Pokusím se do tebe zamilovat nanovo, co ty na to? Snažím se svůj stav pochopit vědecky. Je přece jasné, že prášky, které dostávám, tlumí nervovou soustavu, určitě tlumí i nějaké citové centrum, které musíme ve svém mozku mít. Ale až ty prášky přestanu brát, to citové centrum začne zase pracovat. Zase to půjde, věř mi. Vydržel si za mě bojovat dva měsíce, zkus to ještě pár dalších. Navzdory všem, kteří nám nepřáli naši lásku.

Já vím. Moje máma. Pro ni budeš vždy příčinou mého pádu. Pochop to, nikoho jiného nemá. Třeba si na tebe zvykne, když vidí, jak moc si mě chtěl zpět.

Myslíš, že mě naučíš milovat?

„Miláčku,

končí všechny naše plány. Už nebudeme stopovat až do Anglie, nepořídíme si dvojčata a neprotancujeme spolu další noci. Už nevěříme ani jeden, že bychom mohli být zase MY.

Končí náš román, který byl tak krátký. Měsíc. Měsíc neskutečné lásky. Bylo to tak krásný, že to prostě nejde vrátit.

Byla jsi to ty, kdo mě burcoval do života. Byla jsi to ty, kdo způsoboval, že jsem se každý den probouzel zamilovanější.

Ne, já nejsem nevděčný. Ty mně a já tobě bychom neustále připomínali, co se stalo. Stále bychom na sebe brali ohledy, stále bychom se snažili toho druhého vidět jinak. Chci ti dát šanci naklánět se třeba už zítra k nějakému jinému a říkat mu: „Miluji tě!" A chci tu možnost také pro sebe.

Pochop, že já nechci, ale já musím ... vše ukončit.

Milan"