Pozérka

Všichni jsme se s nimi setkali, číhají na nás v tmavých zákoutích a postranních uličkách. Temné přízraky s havraními vlasy, těžkými řetězy na kalhotách, propíchnutými jazyky a tričky s motivy skomírajících přízraků, či mdlých znetvořených tváří.

            Naše hrdinka vypadala zrovna tak. Ten den si na sobě dala obzvlášť záležet. Vlasy nejčernějšího možného odstínu jí splývaly až k pasu. Obličej měla bílý s mrtvolně zelenými mastnými odlesky, jakoby se jí chtělo zvracet nebo umřít, možná obojí zároveň. Měla černé kontaktní čočky a nechyběla ani výrazná rudá rtěnka. Pod svraštělým čelem se skvělo domalované obočí „ala Brežňěv“  a její výrazné oční linky  na koncích přecházely ve spirálu. Měla na sobě výstřední sukni, která připomínala úbor hraběnek devatenáctého století, síťované punčocháče a k tomu tzv. „glády“, které vypadaly jako kopyta statného buvola. Stála ve vší té parádě na tramvajové zastávce a z protějšího chodníku na ní ukazoval malý chlapec, vyděšeně tisknoucí se ke své mamince. Tyčila se ve své výšce a vyzáblosti jako temný maják. Běžní lidé se nejraději ze všeho cítí naživu, ovšem ona byla naprosto nadšená ze své dnešní obzvlášť vypečené mrtvolnosti.

            Jako obvykle mířila do svého oblíbeného gotického klubu „Hustě chcíplá veverka“ za svými podobně laděnými přáteli. Usedla na židli s hroty na opěradle a zastřeným temným hlasem pozdravila místní osazenstvo. Někteří tajemně pokývali hlavou, jiní zase popřáli ponurý večer. Zanedlouho pozvedli číši koktejlu jménem „Panenská krev“ a připíjeli si na smrt. Dala se do řeči s pánem temnoty po její pravé ruce a připadala si s ním vskutku propojena. Měli úplně stejné názory na dutý prohnilý svět i na spásnou smrt. Neubránila se ani chmurnému chichotání.

            Lehce se potácející vyšla z „Hustě chcíplé veverky“, v patách měla svého podivného obdivovatele. Doprovodil jí až na zastávku, kde jí vyznal svou náklonnost. Přirovnával jí k černé růži, či dokonce k mramorovému hrobu. Hluboko pod svým bílým make-upem se začervenala. S pocitem zmírající blaženosti nastoupila do tramvaje   směr Žižkov.

            Odemkla dveře do své garsonky. Ještě na chvíli usedla za počítač a poslouchala na plné obrátky notoricky známé temné písně jako „ Já chci hnít nonstop, nebo „Dám morovou ránu“.

            Na hlavní stránce Youtube se objevila nová písnička kapely U2 jménem "Ordinary love", řekla si, že se před spaním ještě ráda ďábelsky pobaví, a tak kliknula na osudové tlačítko "play".

            „The sea wants to kiss the golden shore, the sunlight warms your skin…“ Jasně, patos jako prase, jak jsem mohla očekávat.  „We can't fall any further, if we can't feel ordinary love, we cannot reach any higher, If we can't deal with ordinary love“ To je zas fakt… Nemůžeme dopadnout o kus dál, pokud neumíme cítit prostou lásku jako takovou, nemůžeme dosáhnout výš, pokud si nevíme rady s prostou láskou, jako takovou…Ty jo, to je temný. Trochu Shakespeare.

            Něco na té písničce jí bylo hrozně blízké, byly to útržky textu a snad dokonce i melodie jí do jisté míry omámila. Pane bože, mně se ta písnička líbí. Uvědomila si se značnou panikou.

            S tupým ponížením ulehla do své lože, ale ono zalíbení jí nedalo spát a až do rána se převalovala. Bez toho aniž by zahmouřila oka, vyskočila ráno z postele a hbitě na svém obličeji vykouzlila ještě temnější make-up, než obvykle. Snad aby zakryla svou hanbu, nedala najevo svou novou slabost.

             Celá nesvá se vydala na sraz do starých katakomb, za svými temnými bližními. Bála se, aby něco nepoznali na jejích očích, nevypozorovali něco z její chůze…Jak rychle se na vás může projevit, že se vám líbí pop?

            Dorazila jako poslední, všichni jí již vyčkávali. „Kdes spočinula, má drahá?Jdeš neobvykle pozdě..“ Obrátila se na ní jedna z upířích hraběnek. „A co ty opuchlé oči, drahoušku?“ Prohlédla si jí zkoumavě. „ To nic, jen jsem se nemohla odebrat ke spánku, to ten ponurý svět, znáte to…“ Řekla rozpačitě a cítila, jak se pod vrstvami make-upu derou na povrch kapky potu. „ No, jistě. Naprosto chápu.“ řekla bledá dívka soucitně. Z temného kouta vysílal pronikavé pohledy její včerejší objev.

            Z jejího notebooku zapojeného do beden se řinula hudba celým rozlehlým prostorem. Upíří princezny sborově zpívali tíživé popěvky do temné vlahé noci. Katakomby sváděly k bláhovosti.  Zanedlouho líbala vínem potřísněné rty svého hraběte a toužila s ním spočinout na věky. Večer nabral bizarních rozměrů ve chvíli, když se chladnými prostory začaly rozléhat slastné steny. Jedna z dam, ke které všichni vzhlíželi, se nechala kýmsi svést. Ovšem milencům  nedošlo,  že se na tak rozlehlém místě budou zvuky jejich vášně linout po zdech. I naší „přetemnou“ to uvedlo do lehkých rozpaků.

            "Hned jsem zpět." Sklopila stydlivě oči. Vylezla z katakomb, hbitě vykasala sukně a přičapla si u jednoho ze stromů. Urovnala své sukno a opatrně lezla zpět do tmavých prostorů. "See kiss the goldon shore...All beauty has been lost before." Zarazila se. Melodie jí pronásledovala celý den, ale teď se jí zdála příliš reálná, než aby zněla pouze v její hlavě.

             Došla až dolů a skutečně... Nemohla uvěřit svým uším. Hudba vycházela z jejího notebooku. Celý temný klan mlčel a probodával jí upřenými pohledy. Vyděšeně stála uprostřed temného kruhu postav. "We can't fall any further, if we can't feel ordinary love." Připadala si jako bezbranné miminko, které se chystají obětovat satanisté. Dlouhé mlčení přerušil Pan Nejtemnější. " Ta hrůza přestrašná, co jsme právě nuceni slyšet, mě přiměla k tomu, abych si dovolil zpochybnit tvé členství v našem úzkém kruhu Přátel Tmy." "Ale, to přeci nejde!" Vyjekla.  "Jelikož jsme si všichni rovni, mí přátelé. Dovoluji si navrhnout, aby ti, co souhlasí,  na znamení pozvedli své pahýly. " Pronesl chladně bez jediné známky emoce na tváři. Ruce se postupně zvedaly jako temná vlna. Její objev na ní zklamaně pohlédl skrz své vlasy, které mu splývaly přes tvář, a váhavě pozvedl svou paži.

            Hudba ustala. Rozhlížela se kolem sebe a snažila se najít oporu v některém ze svých přátel, ovšem všichni uhýbali očima, aby se vyhnuli jejímu zoufalému pohledu. Nakonec jí nezbylo nic jiného než si sbalit notebook a odejít.

            Kráčela temnou ulicí. Přesto, že měla obličej potřísněn černou tužkou na oči, která, jak se ukázalo, nebyla zdaleka tak vodotěsná, jak si myslela, její obličej měl o poznání zdravější barvu, slzy totiž smyly i její křídově bílý make-up.

            Utřela si oči a nos od trpkých slz a nasadila si sluchátka. „We can't fall any further, if we can't feel ordinary love, we cannot reach any higher, If we can't deal with ordinary love“

            Stejně je to temný, kreténi.