Dotykáč

„Tak se mi zase vybil, zrovna když mi volala ségra.“

Držím v ruce svůj mobil, který jsem právě odpojila od nabíječky.

„Nevím co s ním je, asi baterka…“

Usměje se a jde pryč.

„Ach jo, „ povzdechnu si a koukám na starou nokii ve své dlani.

Bránila jsem se, ale neubránila.

„ K čemu?“ ptala jsem se, když mi manžel před deseti lety koupil mobilní telefon.

„Budeš jezdit autem do nemocnice, co když někde uvízneš? V zimě se může stát na cestě ledacos. To není, jako když jsi do práce došla z domu za čtvrt hodiny…“

„No tak jo,“ kývla jsem. Představa, že někde na silnici stojím s porouchaným autem, mě přesvědčila…

Když jsem si zvykla být stále „dostupná“, prozradil manžel babičce, že telefon doma na stole máme jen kvůli ní, kdyby měla také mobilní, nejen, že bychom ušetřili za pevnou linku, ale i ona by se nás dovolala, kdykoliv by potřebovala, třeba z lesa, kam ráda chodívala na procházku…

„Ušetřili?“ podivila se tehdy moje maminka a bylo jasné, že jí mobil můžeme koupit hned. „ Snad nejsem takovej blbec, abych se to nenaučila – s tím zacházet.“  Koupili jsme stejný, jako jsem měla já. Jen abychom si je navzájem nepletly, vybrala jsem pro ni ozdobný kryt s obrázkem borůvek. Tak mohla mít borůvky v dlani stále, i když už jí zdraví nedovolilo je chodit do lesa sbírat...

Vrací se. Bere mi mobil z ruky a sundává z něj borůvkový kryt.

„ Ten prodavač mi ale říkal, ať příště už pro novou baterku nechodím a raději vezmu ten tvůj mobil rovnou do muzea, prý bychom za něj utržili už dost peněz jako za historickou památku. Nabízel mi novej, a já vypadal jako škrdla, že ti ho nechci koupit. Nechtěl pochopit, že ho doopravdy nechceš.“

Dívám se na svého muže. Je pár dnů před Štědrým dnem a já vím, že jsem dostala vánoční dárek s předstihem.

Vím, že by mi rád koupil nový, dotykový telefon…ale ví, že nemá cenu mě přemlouvat, že já bych ho za ten borůvkový „dotykáč“stejně nikdy nevyměnila.