V kolikátým patře jsi?

„Začnu kouřit trávu,“ říká mi táta do telefonu a já se musím usmát.

„Jasně, tati, to je dobrej nápad,“ odpovídám a myslím to vážně. A myslím vážně i to, že přijedeme na boudu. Ne, nevadí mi, že mi to řekneš týden předem, táto. Fakt ne. Hlavně mi to řekni. My určitě přijedeme. A pak už to pokládám a rozbrečím se a jdu do optiky, abych si koupila tmavé brýle.

Myslím na Michala, na jeho Anděly a taky na jeho otce. A pak i na to, jak mě Pepa, jeho brácha, na pohřbu pevně objal, když bylo po všem.

Nemám páru, co tátu teď všechno čeká. Nebo možná mám. A vůbec se mi to nelíbí.

Když jsem volala ségrám, už jsem byla v klidu. Tedy v takovým tom divným klidu, ve kterým zkrátka racionálně děláte věci. Mluvila jsem do telefonu a mezitím vybírala náušnice pro dcerku, protože se jí ztratily a ona se bojí, že jí zarostou uši. A napadlo mě, že je pro mě jednodušší špatný zprávy říkat, než je slyšet. Připadala jsem si divně.

„V kolikátým seš patře, táto?“ ptala jsem se pokaždé, když mi na moje telefonický dotazy říkal, že se má dobře. Oba jsme se tomu smáli, protože to byla jeho replika. To on mi několikrát vyprávěl ten vtip o chlápkovi, co padá z mrakodrapu a v každým patře, kolem kterého letí, si říká, že zatím je to dobrý.

Táta to řekl jenom mně. Ale to jsem nevěděla, takže ta první smska, kterou jsem ségrám poslala, vyzněla asi dost pekelně.

V prvním zlatnictví jsem neuspěla a tak jsem jela v obchoďáku o patro výš. Ještě příjmový pokladní doklady a housky zítra ke svačině, říkám si v duchu. A pak mě napadne, že nevím, kdy jsem tátovi řekla naposledy, že ho mám ráda. A vybaví se mi všechny ty nesmyslný filmy, kde si to nestihnou říct. Nestihnou si říct to podstatný. Nebo se pohádají těsně před nějakou tragickou nehodou. A pak už do konce života mají pocit viny. Napíšu tátovi dopis, napadne mě. Ne proto, že bych mu neříkala, že ho mám ráda. Ví vlastně, že jeho čtyři dcery mají spokojený život? Ví to? A že spolu drží a vždycky budou držet? Ví, že bychom jedna za druhou daly ruku do ohně? S tátou to nebylo vždycky jednoduchý, ale jestli se něco rodičům povedlo, tak je to právě tohle. Já bych přesně tohle chtěla, jednou, až moje děti vyrostou… Nepřeháním?

Jenomže já s tátou nikdy moc mluvit neuměla. Nikdy jsem moc nevěděla, co si s ním říkat a k telefonování s ním jsem se musela trochu nutit Jestli mi to bylo líto? Někdy jsou zkrátka věci tak, jak jsou.

„Můj táta má rakovinu a už se to nedá léčit,“ říkám si v duchu a představuji si, jakou by ta věta měla mít intonaci. Jak to budu říkat lidem, kteří ho znají. Bože, já jsem kráva! Vážně se zabývám tím, jak tragicky dokážu vyslovit právě tohle?

„Prosím, dejte mi ty malé stříbrné náušnice. Ta srdíčka. Ano. Děkuji,“ říkám. Pán balí náušnice a ještě přikládá letáček s informací, jak se o stříbro starat.

„To nebude třeba. Dcera je dřív ztratí, než o ty náušnice stihnu pečovat,“ pán se usměje. Smysl pro humor? Život není divadlo! Cítím se provinile. A pateticky. A mizerně.

„Neboj, já budu bojovat,“ řekl mi táta ještě, než jsme se rozloučili.

Já vím, táto. Ale na to, v jakým patře jsi, se tě už ptát nebudu.