Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV kolikátým patře jsi?
Autor
řádek
„Začnu kouřit trávu,“ říká mi táta do telefonu a já se musím usmát.
„Jasně, tati, to je dobrej nápad,“ odpovídám a myslím to vážně. A myslím vážně i to, že přijedeme na boudu. Ne, nevadí mi, že mi to řekneš týden předem, táto. Fakt ne. Hlavně mi to řekni. My určitě přijedeme. A pak už to pokládám a rozbrečím se a jdu do optiky, abych si koupila tmavé brýle.
Myslím na Michala, na jeho Anděly a taky na jeho otce. A pak i na to, jak mě Pepa, jeho brácha, na pohřbu pevně objal, když bylo po všem.
Nemám páru, co tátu teď všechno čeká. Nebo možná mám. A vůbec se mi to nelíbí.
Když jsem volala ségrám, už jsem byla v klidu. Tedy v takovým tom divným klidu, ve kterým zkrátka racionálně děláte věci. Mluvila jsem do telefonu a mezitím vybírala náušnice pro dcerku, protože se jí ztratily a ona se bojí, že jí zarostou uši. A napadlo mě, že je pro mě jednodušší špatný zprávy říkat, než je slyšet. Připadala jsem si divně.
„V kolikátým seš patře, táto?“ ptala jsem se pokaždé, když mi na moje telefonický dotazy říkal, že se má dobře. Oba jsme se tomu smáli, protože to byla jeho replika. To on mi několikrát vyprávěl ten vtip o chlápkovi, co padá z mrakodrapu a v každým patře, kolem kterého letí, si říká, že zatím je to dobrý.
Táta to řekl jenom mně. Ale to jsem nevěděla, takže ta první smska, kterou jsem ségrám poslala, vyzněla asi dost pekelně.
V prvním zlatnictví jsem neuspěla a tak jsem jela v obchoďáku o patro výš. Ještě příjmový pokladní doklady a housky zítra ke svačině, říkám si v duchu. A pak mě napadne, že nevím, kdy jsem tátovi řekla naposledy, že ho mám ráda. A vybaví se mi všechny ty nesmyslný filmy, kde si to nestihnou říct. Nestihnou si říct to podstatný. Nebo se pohádají těsně před nějakou tragickou nehodou. A pak už do konce života mají pocit viny. Napíšu tátovi dopis, napadne mě. Ne proto, že bych mu neříkala, že ho mám ráda. Ví vlastně, že jeho čtyři dcery mají spokojený život? Ví to? A že spolu drží a vždycky budou držet? Ví, že bychom jedna za druhou daly ruku do ohně? S tátou to nebylo vždycky jednoduchý, ale jestli se něco rodičům povedlo, tak je to právě tohle. Já bych přesně tohle chtěla, jednou, až moje děti vyrostou… Nepřeháním?
Jenomže já s tátou nikdy moc mluvit neuměla. Nikdy jsem moc nevěděla, co si s ním říkat a k telefonování s ním jsem se musela trochu nutit Jestli mi to bylo líto? Někdy jsou zkrátka věci tak, jak jsou.
„Můj táta má rakovinu a už se to nedá léčit,“ říkám si v duchu a představuji si, jakou by ta věta měla mít intonaci. Jak to budu říkat lidem, kteří ho znají. Bože, já jsem kráva! Vážně se zabývám tím, jak tragicky dokážu vyslovit právě tohle?
„Prosím, dejte mi ty malé stříbrné náušnice. Ta srdíčka. Ano. Děkuji,“ říkám. Pán balí náušnice a ještě přikládá letáček s informací, jak se o stříbro starat.
„To nebude třeba. Dcera je dřív ztratí, než o ty náušnice stihnu pečovat,“ pán se usměje. Smysl pro humor? Život není divadlo! Cítím se provinile. A pateticky. A mizerně.
„Neboj, já budu bojovat,“ řekl mi táta ještě, než jsme se rozloučili.
Já vím, táto. Ale na to, v jakým patře jsi, se tě už ptát nebudu.
16 názorů
dievča z lesa
19. 04. 2023veľmi pekné***
"Sprostredkovaný príbeh", a to priamym podaním. Nič neprečnieva z "prísnej", jednou postavou vymedzenej komunikácie. Autorka však nekladie dôraz na fabulu, hoci "presvitá" skúsenostné, zážitkové zázemie a predstavy. Zdôraznený je skôr sujet, bez snahy zachytiť všetky dejové skutočnosti. Rozprávanie ustupuje pred úvahovosťou iba navonok. Zvnútornený dej plynie predovšetkým cez psychické zažitie. Posledná (hranične patetická) veta pôsobí nadbytočne. Priveľmi zakončuje, až uzatvára.
Pridanou hodnotou je vsunutá epizóda s detskými náušnicami, (dokonca v tvare dvoch sŕdc). (Podvedomá) túžba potlačiť neznesiteľný žiaľ a zúfalstvo za najbližším "odchádzajúcim" - snahou urobiť radosť najbližšiemu "prítomnému". Kontrast minulosť - súčasnosť/budúcnosť; pekný náčrt pozitîvnej perspektívy v tomto, emočne silne nasýtenom komornom "príbehu" (aj o nás)...
Tip.
A ještě varianta:
Klempíř opravuje střechu na vlastním domě. Ujede mu noha a on padá. Snaží se, aby dráhu pádu posunul tak, aby padal kolem kuchyně. Když míjí kuchyňské okno, zavolá na ženu:
"Dnes se mnou na oběd nepočítej!"
Tomáš Sedlačík
07. 05. 2015No vida, to už jsem četl. Já bych se ho na to právě dál ptal.
Spíš než jako povídka mi to připadá jako osobní zpověď pod tlakem nastalých událostí. Na druhou stranu to působí celkem opravdově, jako bys něco podobného opravdu prožil(a). V povídce ovšem očekávám nějakou "přidanou hodnotu", třeba dějovou konstrukci, která kamsi směřuje, nebo manipulaci s čtenářovým vědomím. Tohle je přímé, "opsané od života". Navíc je v tom krátkém textu několik oposlouchaných slovních spojení (...kdy jsem tátovi řekla naposledy, že ho mám ráda...) nebo převzatých nápadů (...V kolikátým patře jsi...). Takže jestli tip, tak za (domnělou?) opravdovost.
Ke konci mi trošku vadí doslovnost, která podle mě shodí právě to kouzlo neřečeného, kterým se buduje atmosféra. Není třeba nemoc přesně definovat, není třeba obecných frází typu "jedna za druhou bychom daly ruku do ohně". Jinak fajn, přidám tip.