Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVelikonoce
Autor
horák
Velikonoce
Letos se Pepikovi podařilo přesvědčit mě, že jsem již odrostl věku, kdy se o svátcích jara běhá ode dveří ke dveřím s košíkem v ruce a s koledou na jazyku. Náležitě vybaveni jsme se vydali pořádně seřezat holky z naší třídy.
Již měsíc dopředu jsme si ověřovali místa jejich trvalého pobytu a sestavovali harmonogram naší výpravy. Jelikož několik objektů dojíždí až z Žízníkova, byli jsme rozhodnuti si přivstat a do akce se vypravit kolmo.
Již v 5,30 se scházíme před naším panelákem. Všude je tma a klid, pouze z baru U Elišky se ozývají alkoholem znavené hlasy. Nesnáším tyhle opilce, kteří nejsou schopni zodpovídat za své činy a po několika hodinách spánku si těžko vzpomínají, jaké průsery natropili. Párkrát jsem zažil tátu vracejícího se z nějaké podnikové oslavy a při té příležitosti jsem se rozhodl udělat vše pro to, aby mě ethanol do svých spárů nepolapil.
Od úst nám jde pára, když v 6,03 zastavujeme u Tyrichterů. Neobtěžujeme se zvoněním, přelézáme plot a otevřeným oknem lezeme do Daninýho pokoje. O tom, že tento pokoj obývá Dana, je Pepik přesvědčen, neboť ji před čtrnácti dny navštívil.
S hurónským řevem jsme dopadli na postel, ve které oddychoval starý Tyrichter. Netřeba ani dodávat, že jak to v takových situacích bývá, pan Tyrichter měří přes dva metry a v mládí se věnoval boxu.
Nebylo to tak hrozné. Ve skutečnosti padly jen dvě rány. Nejprve se šeredně zatmělo, ale vzápětí někdo rozsvítil. Štěstím bylo, že nás paní Tyrichterová hned poznala: „To jste si, kluci, na tu pomlázku letos nějak přivstali. Dana má pokoj na druhé straně chodby, trochu jsme to tady přestěhovali ..."
Jako těla bez duše jsme Danu decentně vysekli, načež se za námi ozval páně Tyrichterův hlas (po zádech mi přeběhl mráz): „Tak chlapi, dáme si něco na usmířenou."
Ačkoliv jsem se už zmínil o svém poměru k alkoholu, neměl jsem odvahu odmítnout. Griotku barvy krve jsme posléze museli vrazit i do druhé nohy, abychom prý nepajdali. Oddychl jsem si, že nejsem stonožka.
6,58. Poučeni jsme zamířili k Hofmanovům. (Pan Hofman sice není žádná vazba, ale zase je vášnivý myslivec ...) Jemně jsme cinkli na zvonek a čekali, ve kterém okně se objeví dvě hlavně Hofmanovic kozlice. Nikde nic. „Jdeme na to," prohlásil Pepik a přelezl plot. Nesměle jsem se vydal v jeho stopách a kryt jeho tělem. Když jsme se plížili podél domu, zprudka se otevřelo okno v patře a náš oděv smočilo několik litrů vody.
„Koukám že se potřebujete zahřát," ozvalo se od vrátek. Pan Hofman celý v zeleném se vracel z ranní šoulačky.
Byli jsme vtaženi do kuchyně a před námi se objevily dvě decky už na pohled nechutně zelené tekutiny.
„A do druhé nohy!"
7,50. Oděv nepříjemně chladil, když jsme proti větru nemotorně šlapali zpět na Špičák.
„Tady někde bydlí Šimuniová. Co kdybychom si s ní vyřídili účty?" navrhnul nabuzený Pepik návštěvu naší učitelky. Ztrativ poslední zbytky pudu sebezáchovy, kývl jsem hlavou na znamení souhlasu.
Na třetí zazvonění se ve dveřích objevil muž ve slipech, které střihem a častým používáním připomínaly trenky.
„Co je?"
„My jsme přišli zahodovat paní učitelce," ujal se slova Pepik.
Muž se kulišácky usmál a vpustil nás dále. Zavedl nás k ložnici a zavolal: „Marto, máš tady ňáký žáky."
Vcelku směle jsme vlítli do místnosti. Já viděl nejprve úlek v očích, pak ruku, která se vymrštila z peřiny, popadla pohozenou podprsenku a zase zmizela. Pepik zřejmě nic z toho neviděl (či nechtěl vidět). Řekl: „Hody, hody, doprovody," rázně popadl peřinu a s grifem amerického filmového herce ji jedním trhem odmrštil na druhou stranu ložnice.
Snad se ani nesluší zde popisovat, co jsme spatřili. Nastal úprk. Zastavili jsme se až u vedlejšího paneláku.
Zatímco normální lidé se teprve vydávají na letošní hodovačku, my se sklíčeně navracíme do svých domovů. Oběma se nám v hlavě honí, jak to udělat, abychom zítra nemuseli do školy. Jak to udělat, abychom už nikdy nemuseli do školy.