Závrať

Závrať. Na barrandovském mostě tramvaj dostala závrať. Stařičký červený vůz se houpal ze strany na stranu a ti, co se včera o páteční noci radovali o poznání víc, želeli svých radostí. Dole v Hlubočepích nastoupila dívka s copem silným jak kotevní lano a pohledem svěžesti ostružin. A i mnou náhle prošla závrať.

Třešeň. Třešeň prorůstá ruinu smíchovského lihovaru. Kvete jak mandragora pod oběšenci, navzdory zániku. A opojení na tom místě mohou hledat už jen včely a milenci.

Anděl. Andělem prozařovaly paprsky slunce a měnily to místo ve světelnou tůň. Po hladině ještě plavaly odpadky od páteční noci, ale lidé už vykukovali žabíma očima, zvědavě, a kdekdo do toho sobotního poledne i zakuňkal. Žáby jsou prý znamením čistých vod. Andělé ostatně taky. Vzácná shoda.

Dílna. Nábřeží bylo výjimečně pusté. Lidé se už srocovali před obřími obrazovkami ve středu města. Dojel jsem až pod Tančící dům a zamířil do Myslíkovy k antikvariátu. Do cesty se na té trase chodci staví řeznický krám. Právě čistili mlýnek na maso, vypadal jako socha Karla Nepraše. Je to ale v dílně mistra taky cítit syrovým masem?

Fronta. Před antikvariátem stál zanedbaný muž s obrovskou bílou dogou. Z mordy jí odkapávaly sliny jako z nedotaženého kohoutku, už jich byl plný chodník. Ti dva vypadali jako strážci starých knih. Uvnitř si starší pár dělal naděje na intelektuální večer pod lampou. Procházeli přihrádky a v jakési tajemné řeči posunků si sdělovali stav svého bádání a hledání. Snad ještě pamatovali válku a jejich postup tak připomínal frontovou taktiku: šifrovat v jakési Enigmě, neustupovat z pozic a dobýt kýžené tituly. A to bylo snad poprvé a naposledy, co tady v antikvariátu pamatují nějakou frontu. A i když ne tak docela, tak přesto velký historický okamžik!

Zával. V antikvariátu pod Májem jsou všichni v pilné práci. Jedni se přehrabují v knihách, druzí v deskách a personál zapisuje do digitálních knih evidenční čísla. Tady je to jako v knižní manufaktuře. Namísto rachotu strojů šustí stránky a všichni dbají na pitný režim. Občas se sesune regál a někoho to zavalí. Zával, kříčí se pak do všech stran. A než nešťastníka vyprostí, dost toho přečte. Být zavalen knihami není vůbec špatné.

Anakonda. Ta žena má stehna, jimiž by docela určitě svedla vraždit po vzoru anakondy. V krátké sukni sedí rozkročena na soklu pod domem na Národní a upomíná k antickému sousoší Láokoóna. A už jejím směrem, odkudsi od Petřína, kráčí muž s dvěma synky. Nešťastníci. Dějiny se opakují, jen v méně jemnocitné atmosféře. 

Zahrada. Příkopy se proměnily v poutní stezku. Davy proudí k Můstku, kde na obřím plátně v plném proudu hra.  A po cestě se ještě mohou poklonit relikvii uzavřené do skleněné skříně – dresu s číslem 68. Někteří sami odění do řeholního šatu vzali na sebe roli proroků a hlásají příchod Jaromíra. Jiní, zmožení vyčerpávající liturgií piva, usínají. A jiní jim to mají za zlé v této těžké chvíli přesilovky. Cožpak ale apoštolové také neusnuli tam v zahradě? Historie se opakuje. 

Hokej. Ta hra je funkčním substitutem primitivních kultů. Nemůže tomu být jinak: stačí pozorovat plátno dole na Můstku: kolem bílé plochy vybuchují ohně, rychlé pohyby mužů v rituálních šatech připomínají křeč kouzelníka. A pak padne gól a to je povel ke kolektivní extázi: v hledáčku kamery je stařešina s tváří pomazanou barvami, ruce vztahuje k nebi, třese sebou, ústa doširoka rozšklebeny jak rána po střele dum-dum. Bubny vřou, ohně planou a pocity lhou. Woodoo v samé srdci Evropy.  

Odpoledne. Odpoledne nakročilo k bodu zlomu a někde hokejisté snaží se dobýt branku. A jinde policisté pátrají po důkazech kde, kdo, komu. A na elektronických agorách diskutéři svádějí líté boje a v parcích zatím korzují milců voje. Odpoledne nakročilo k bodu zlomu.