Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seReprezentant
Autor
horák
Reprezentant
Bylo tolik sněhu, že ani já neodolal a vytáhl ze sklepa generacemi svých předků prověřené saně. Počkal jsem si hezky do večera, abych se vyhnul posměškům kolemjdoucích, a pod rouškou tmy jsem se poprvé spustil z pověstného Smrťáku u městského parku. Chvíli trvalo, než se obrousila rez ze skluznic, ale pak jsem již svištěl jako za mlada. Jsou věci, jež prostě nelze zapomenout. Hodit si špagát pod zadek, odrazit se, nabrat rychlost a regulovat směr jízdy jen zatěžováním pravé či levé strany. O chlup se vyhnout lampě pouličního osvětlení a pak podrážkami zabrzdit dva metry před silnicí. Tmavé postavy mezi stromy jsem si všiml, až když se jí u obličeje objevil červený oharek cigarety.
„Hej ty, pošel sem," ozvalo se, když jsem zase jednou dojížděl k silnici.
„Já?" podivil jsem se, přestože na kopci stejně nikdo jiný nebyl.
„ Ty pošel sem," bylo mi zopakováno. Na osvětlené místo pod lucernou vylezl černoch v elegantním kabátu nejspíše z velblouda či jiné exotické zveře.
Dost jsem se zdráhal, ale nedokázal jsem dlouho předstírat, že si ho nevšímám.
„Já být Douala Jauande Mombasa a moc se mi líbit tvoje jezdit do kopec," začal mě chválit.
„Já jsem ministr sport, kultura, zdravotnictví a armáda v monarchie of Lesotho, já shánět sportovec na olympijské hra do Amerika."
Vyvalil jsem oči. A v hlavě se mi začalo vařit. Vzpomněl jsem na své sportovně promarněné dětství. Nejprve jsem našim připadal moc malý na to, abych sportoval. Pak jsem začal zjišťovat, že se ve sportovních přenosech objevují novodobí hrdinové s vyšším ročníkem narození, než je ten můj, a já se stále ještě žádnému sportovnímu odvětví nezačal věnovat. Najednou se mi nabízí šance odjet do Salt Lake City. Z ničeho nic. Stal bych se reprezentantem své země. No své vlastně ne. Sakra, kde to Lesotho leží? To je někde v Africe, když ten chlap je tak černej? Hlavně, že se učíme takovejch kravin, ale abychom něco věděli o Lesothu, to ne. Mohl bych po svém vystoupení na olympiádě (byť zřejmě jen symbolickém) založit nějakou společnost česko - lesothského přátelství. Mohl bych zastávat nějakou polickou funkci jako spousta jiných rodáků, kteří se vrátili do republiky ze světa. Asi bude problém s dvojím občanstvím.
„Tak co ty na to?" vyrušil mě černoch ze zamyšlení.
„No, musím si to pečlivě promyslet, ale předpokládám, že mi nic nebrání."
Hned tam na Smrťáku jsme si plácli a já mohl doma vyhledat v encyklopedii obrázek lesothské zeleno-modro-bílé vlajky a oddat se představě, jak s ní v ruce kráčím během zahajovacího ceremoniálu. Za mnou několik černošských funkcionářů halících se do kožešin. Už dopředu jsem se stával hrdinou celého lesothského půldruhamilionového národa. Jen mě mrzelo, že podle encyklopedie mají v celé monarchii jen tisíc televizí, ale aspoň budou mít o důvod více pořídit si další.
Druhý den jsme se s Douala Jauandem Mombasou sešli v restauraci Střelnice, abych podepsal smlouvu reprezentanta a žádost o změnu občanství.
Na úvod jsem se zeptal, zdali nebude vadit, že ještě nejsem plnoletý. Se smíchem mě ubezpečil, že u nich jsou v armádě děti od třinácti let. Bez problémů stačí můj podpis. Společně jsme vyplňovali různé formuláře a ujasňovali si strategii účasti.
„Když my už jet na zimní olympiáda, lepší, když ty soutěžit ve více disciplína."
Lekl jsem se představy, že budou chtít, abych si stoupnul na lyže a jel třeba sjezd anebo běžel padesát kilometrů klasickou technikou.
„Víte, něco jiného je lehnout si na saně a nějak dojet dolů, ale lyže ... to už se prostě musí víc umět," snažil jsem se ho přesvědčit o nerozumnosti nápadu obsadit mnou více disciplín.
„Jak víc umět? Ty stoupnout na prkýnka a svištět dolů. Jedno, jestli na saních než na lyžích. Ty mít pak víc medailí."
„Ne, já asi nebudu mít žádnou medaili. Já chci jen pomoci vašemu národu, aby se mohl prezentovat, ne vyhrát. Aby platilo, že je důležité se zúčastnit a ne vítězit."
„Dobrá, konec sranda. Ty pojet na saních aspoň jednotlivci i dvojice."
Trochu mě zamrzelo, že nebudu jediným reprezentantem a budu se muset o svou oblibu u tak malého národa dělit. Avšak pořád lepší, než se zabít na sjezdovce anebo ztrapnit v běhu.
Přemýšlel jsem, jestli na saních jezdí smíšené dvojice. Svírat mezi stehny tělo nějaké africké Naomi by mi moc nevadilo. Černošky prý mají zvláštní vůni. Asi bychom dostali i společný pokoj, abychom se před závodem co nejvíce sblížili. I polohy na saních se musí trénovat.
„Dovolil, abych ti představit tvého partnera pro závod dvojic," prohlásil obřadně Mombasa a přede mě se postavilo cosi obrovského, neuvěřitelně černého. Podalo mi to pravici, rozdrtilo mi to všech pět záprstních kůstek a několik článků prstů. „Já být Blantyre Lilongwe. Taky studovat v Zahrádkách a chtít slavit na olympiádě."
Uběhlo čtrnáct dní a v televizi se již začínaly některé monopolní společnosti vychloubat, že jsou sponzory účasti českých reprezentantů na zimních olympijských hrách. Já však stále neměl v ruce žádný doklad o tom, že vyrazím do Salt Lake City také, byť jako reprezentant cizí země. Samozřejmě jsem nebral jako střet zájmů, budu-li fandit českým hokejistům. Konec konců, černochům na lyžích a Jamajčanům v bobech jsem také vždy fandil a necítil jsem se jako zrádce.
„Libore, poběž sem. No to je prdel, pojď se podívat, co ty bejci zase vymysleli do skryté kamery," volá na mě táta z obýváku. Trochu neochotně vstávám od anglických frází. (I am reprezentative of Lesotho. This is my sledge. This is my partner Blantyre Lilongwe.) Pohled na obrazovku mě záhy přesvědčí o tom, že některé anglické věty již zřejmě nikdy nebudu potřebovat. Já nad sklenicí coly, detailní záběr na můj uhry zjizvený obličej. Právě dokončuji větu: „Dobře, budu vespod, ale ponesu vlajku."