Otázka doktora Herforda

Jeremiah Woods labužnicky přičichl k doutníku, sundal z něj kroužek, odřízl špičku a několikrát vtáhl plamen rozžaté zápalky, tak že konec doutníku už stejnoměrně žhnul. Pak se opřel do křesla, zhluboka potáhl a se zavřenýma očima pomalu zálibně vyfoukl obláček dýmu. Doktor Herford jej při tom pozoroval a snažil se Woodse napodobit, aby snad něco nezkazil. Tak drahý doutník, jako mu nyní nabídl pan Woods, ještě neměl v rukou. Ale ani Jeremiah Woods nebyl z těch, kteří by si luxusního zboží dopřávali příliš často. I když to byl bohatý muž, žil prý dost skromně až asketicky.

Dnes ale pan Woods slavil. Jeho syn úspěšně zakončil třetí rok studia medicíny na Universitě Johna Hopkinse. A to něco znamenalo. Doktor Herford byl hrdý, že může učit právě zde. Na škole, kterou Flexnerova zpráva vynesla téměř do nebe jako vzor moderní výuky medicíny. Ještě víc mu lichotilo, že lidé jako Woods si jejich školu záměrně vybírali pro její dobrou pověst. Této pověsti bylo třeba dostát, proto si doktor Herford dělal o mladého Woodse trochu starosti. Ne, že by se špatně učil, to ne. Bylo vidět, že si váží možnosti studovat. Ale jeho zájmy se občas ubíraly zvláštním směrem. A navíc při tom nebyl sám. Doktor Herford tu dnes seděl jako vážený host pana Jeremiaha Woodse a jazyk ho svrběl dlouho zadržovanou otázkou.

„Už dávno jsem se vás chtěl zeptat, pane Woodsi,“ promluvil zvolna skrz pomalu stoupající kouř.

„Na co, pane doktore?“

„Že se váš syn jmenuje Ebenezer? Pokud vím, tak ve vaší rodině nebyl nikdo toho jména.“

„To vám je, pane doktore, dost zvláštní historka,“ povídá Woods s podobným labužnickým úsměvem, s jakým si zapaloval prvotřídní doutník. Doktoru Herfordovi bylo tedy jasné, že to bude skutečně vzácná historka.

„Můžu se na vás, doktore, spolehnout, že to nebudete nikde dávat k dobru? Ne, že by šlo o okolnosti nějak pikantní, ale lidská závist nezná mezí, zvláště pokud jde o peníze.“

„Jsem lékař. Já musím být zvyklý mlčet. Nemusíte mít strach.“

Jeremiah Woods se opřel v křesle, pohled upřel někam do kouřového neurčita a začal vyprávět:

 „Když v roce 1897 našel Jim Skookum na Klondiku zlato, já měl tam u nás v Alabamě jiný starosti. Víc než drahý kamení mě trápilo, jak získat srdce Mary-Anne Bakerový.“

Doktork Herford znal paní Mary-Anne Woodsovou. I po těch letech to byla neobyčejně atraktivní dáma.

„Mary-Anne nebyla jen tak nějaká holka, abyste mi rozuměl, doktore.“

„O tom nepochybuji. Vždyť s vaší paní jsem měl tu čest.“

„Nejde o to, že byla nejhezčí široko daleko a na tanec s ní se stály fronty, ale Bakerovi to byla jižanská honorace, jestli víte, co tím myslím. Starej Baker, dej mu Pán Bůh věčněj klid, bojoval pod generálem Lee. Někdo, jako můj táta byl pro něj jen přivandrovalec, yankee. A navíc docela chudej yankee, protože otcův obchod s limonádama, to pro šlechtu jako byli Bakerovi nebylo nic. Kdo neměl půdu, nic neznamenal.

Takže když se mi podařilo získat srdce Mary-Anne, pochopil jsem, že k její ruce bude cesta ještě obtížnější. ‚Přijď, až něco vyděláš‘, tak mi to tenkrát Baker řekl.

Já neodjel na Klondike ze zlatý horečky. Já tam utek‘ z nešťastný lásky. Řek jsem si zbohatnout nebo umřít. Hlavně utéct pryč od toho ponížení. To víte, horká jižanská hlava. Ale když vám na mě šáhnul Chilkoot svou ledovou tlapou a já tam málem zůstal, došlo mi, jak zatraceně moc chci žít.

Byl jsem zelenáč, jakejch byl tenkrát plnej Dawson. Zlatonosný claimy byly už zabraný. Nebylo kde rýžovat. Zbejvalo jen se potloukat a doufat, že třeba někdo kápne na novou Bonanzu a já třeba nebudu daleko vod toho. Kdo ví, jak by to se mnou bejvalo dopadlo, kdybych nepotkal starýho Ebenezera. Nabídl mi práci na svým dílci. Von vám byl už starej a zdraví mu moc nesloužilo. Říkali, že je to starej blázen a že prej s ním nikdo dlouho nevydrží. Prej za poslední dva roky, co začal bejt chabrus, tak od něj utekli už čtyři takový zelenáči. Kdo by prej vydržel to jeho věčný naříkání.

Nedal jsem na lidi a nebylo čeho litovat. Na zdraví si Eben občas postěžoval, ne že ne. Hlavně večer, to chodil sem a tam a nadával, že si ani sednout nemůže, jestli mi rozumíte, doktore, co mám na mysli.“

Doktor Herford významně přikývl.

„Ale jinak byl Eben veselej chlapík. Hodně mě toho naučil. On znal sever jak svý boty. A ty znal dobře protože v nich prochodil celej kraj. Ten hledal zlato snad ještě s Hendersonem. No, ale pojďme k věci. To jsme si jednou takhle večer s Ebenem povídali a von, že prej proč jsem na Sever přijel. Ta já mu vyklopil všechno o Mary-Anne, tatíkově obchodu s limonádou a Bakerovi, kterej hlídal svou dceru pro někoho víc nóbl. A von chvíli mlčel a pak povídá: "Já jsem taky přišel na Aljašku kvůli holce, jenže než se mi podařilo z týhle zmrzlý země dostat pár uncí zlata, byla už holka pod čepcem a čekala děcko. Neměl jsem se kam vrátit. Zůstal jsem tady. Postupně se mi tenhle mrazivej kout dostal tak pod kůži, že už bych jinde asi ani nebyl šťastnej. Ale ty by sis měl pospíšit domů.

Pak vám, doktore, sáhl do almary a nevím odkud vytáhl tři měšce plný zlata. Co vám budu povídat, koukal jsem na to jako ve snu. ‚Vem si to‘, povídá. ‚Mě už to na nic není. Tak si to vem a mazej domů dřív, než tu tvou krasavici provdají za nějakýho právníka.‘

Nemoh' jsem uvěřit, že ten dědek celou dobu schovával v truhle takovej poklad a nedokázal jsem si to od něj jen tak vzít. Ale on povídá: ‚Abys to neměl zadarmo, tak mi slib, že po mně pojmenuješ prvního syna a za mý zlato ho dáš študovat medicínu. Tu nejlepší školu mu vyber. Třeba vymyslí něco proti tý mý zatracený nemoci. Starýho Ebenezera pak tady v ledovým hrobě bude hřát pomyšlení na to, že tu po něm něco zůstalo.‘

Tak takhle to bylo, doktore, dál už to asi znáte. Oženil jsem se, koupil jsem v Mobile továrnu na konzervy, pak další v Bayou a za chvíli jsem měl podniky po celým východním pobřeží. To je můj příběh, doufám, že jsem vás moc nenudil.“

„Kdepak, pane Woodsi.“

„Alespoň tedy víte, proč má můj syn tak zvláštní jméno.“

„To ano a také vím, proč krom vašeho syna jsou ještě dva Ebenezerové ve čtvrtéma a dva ve druhém ročníku. A taky vím, proč se všichni zajímají o tu samou nemoc.“

„Ten starej lišák,“ ulevil si Jeremiah Woods.

„No, a hlavně jsem se konečně dozvěděl, proč té nemoci říkají zlatá žíla.“