Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKalendáře ze Švýcarska
Autor
racek
Kalendáře ze Švýcarska
Údolí. Horský chaty. Zelená tráva, bílej sníh. Kostelíčky pod horama. Krávy. To celý jako v Technicoloru. Trochu vybledlým.
Byl tím polepenej celej nábytek, kromě teda stěny v parádním pokoji. Všude obrázky ze starých švýcarských kalendářů. Matka je ještě za komunistů dostávala od spolužačky. Emigrovali tam s celou rodinou.
.-Máme tady taky takový malý Švýcarsko, koukej Vendo, a podnikla pokus zastrčit další obrázek na křídovým papíře za zrcadlo v koupelně.
- -Jen kousek, koukej, jen malej kousek to zabere.
- Sakra, nechci to tady, bude to celý oflusaný, zmačkal jsem to a zahodil.
- Vendo…málem se jí zlomil hlas. Proč seš …takovej? Že nechceš kolem sebe něco hezkýho.
- Hezkýho. Chci hezkýho, ale…
- Tohle snad hezký je? Tohle je nějak hezčí? Ukázala ven z okna na šedivý domy a dvorek a jeřáb v dálce. – Sem tam mohla být. Myslela ve Švýcarsku.
- Já vím. Kdyby sis vzala Aleninýho bráchu.
Alena byla ta její spolužačka.
- Jenže to už bys byla vdova.
- Ale ve Švýcarsku.
- No jo, ve Švýcarsku. Ale neměla bys mě.
Spustila ruce. – To nesmíš, Vendo, takhle brát. Nemůžeš tak celkově. Já jsem ráda, že tě mám, ale kdyby…Měla bych jiný děti.
- Jo tak mě nech domýt si ty zuby.
xxx
- A tak to šlo furt. Pak začala kromě z kalendářů vystřihovat obrázky z časopisů.
- Tohle není Švýcarsko, mámo. To je Havaj. Moře, vidíš?
- Ale je to taky pěkný.
- Jednou večer oznámila: - Alena přijede! A za tři dny odešla v nový trvalý na schůzku se spolužačkou do Slávie. V ruce košíček, vypadala jak Červená Karkulka. – Nesu Aleně buchty, tam prej nesežene správnou mouku.
Bylo už pozdě, když se vrátila. Kouknul jsem na chodbu, košíček stál pod zrcadlem, v něm kalendář. Boty každá na jednom konci chodby.Matka seděla potmě v pokoji.
- Nesviť, řekla. Nechal jsem jí.
- Když přišla do kuchyně, nesla kalendář a buchty. -Vem si. Alena si dala jen jednu.
- A co říkala, jaký to teda bylo?, zeptal jsem se.
- Mluvila o tom, jak pořád pracuje. Jako by tady nikdo nepracoval! A o penězích. Jak s nima má starosti. To taky neznám. Tak si myslím, Vendo, že si už nemáme co říct. Buchtu si vzala jen jednu. Že musí držet dietu. Aby se vešla do plavek, až pojede k moři.
- Vem si ty buchty, nabídla. Nebo si je nech k snídani. Jak chceš.
Xxx
A pak začaly ty alpský údolí mizet jedno po druhým. Nemluvili jsme o tom. Do roka byl náš byt kraviček prostý.
Akorát na záchodě zůstal velký obrázek modré laguny.
Říkali jsme tomu „jet na Havaj“.
Xxx
A život šel dál. Až ke smrti. Když teď farář říká: - Bude-li mi jíti údolím smrti, vidím před sebou zas horský chaty. Zelenou trávu, bílej sníh. Kostelíčky pod horama. Mámu, jak v nějakým tom údolí sbírá protěže. To celý jako v Technicoloru.
Trochu vybledlým.
/květen 2015/
20 názorů
Hledal jsem, čím Zorku připomenout. Je to už půl roku a tenhle text myslím sedí.
dojalo mě to. věděla jsem, že je to máma a syn, je to cítit. a vlastně mi bylo líto, že ji nakonec nestihl k tomu moři aspoň na chviličku vzít. připomíná mi to, jak tuhle věc ještě potřebuji stihnout sama.
Je pravda, že pro srozumitelnost by bylo dobré vyjádřit dříve a jasněji, v jakém vztahu jsou hlavní postavy. Manžel (otec vypravěče) se v povídce vůbec neobjeví, což přispívá k dojmu, že ti dva v bytě jsou pár. Dokonce i oslovení "mámo" se občas některá manželka dočká :-) Pokud s nimi otec nebydlí, chtělo by to o něm aspoň nějakou zmínku.
StvN: nevím, co přesně tě naštvalo, ale reagovala jsem na tvoje slova o manželském konfliktu. Ono to vyplyne z rozhovoru, že to vypráví syn o mámě, ale ne hned na první pohled. Myslím, že z hlediska syna je to vyprávění celkem odpovídající (syn, zvlášť třeba náctiletý, se opravdu "nezajímá" nebo citově neangažuje tak, jako třeba manžel, nebo to spíš nedá tak najevo).
Nic tomu nenasvědčuje. A jinak děkuju za fakt milou poznámku. Měl jsem rovnou napsat, že to je sračka a vsadím se, že bych se dočkal lepších reakcí. Že se tu vůbec snažím něco dělat.
Myslím, že drobátko převažuje "řeknu málo, aby to vypadalo zajímavě" nad "je to zajímavé, proto nemusím říkat moc". Vyznívá to tak, jako by postavy neměly zrovna zajímavý život, ať už vnitřní nebo společenský. Manželský konflikt je v náznaku, ale ve výsledku jako by se postavy o sebe ani moc nezajímaly.
Škoda toho formátování. Asi bych si zvykla, že místo úvozovek nebo pomlček používáš u přímé řeči jakousi tečku, jenomže ty to střídáš, někde tečky, jinde pomlčky. Někde jsou uvozující tečky i tam, kde být nemají (před A tak to šlo furt, Jednou večer oznámila… nebo Když přišla do kuchyně…). Takže zmatek. Jinak ale samotné dialogy jsou fajn, celá tahle miniatura mě velice bavila. Vypravěč působí uvěřitelně a přirozeně, nepřehání to s kdovíjak barvitým líčením, ale co řekne, to „sedí“. Pěkná formulace je „byt byl kraviček prostý“, vtípek s Havají na záchodě má taky svůj půvab. Závěr se dotkne i velmi smutných záležitostí, ale přitom nesklouzne k patosu. Skvělé.
Zpočátku to na mě působí takovým útržkovitým dojmem -- taky kvůli té grafické úpravě, podobající se bodům z nějakého seznamu, návodu --, ale od poslední čtvrtiny (od věty ...Bylo už pozdě...) to najednou celé dostává smysl a objasňuje se záměr, s nímž byl ten text napsán. Při vpomínce na ten "návod", kterému se to zpočátku podobalo, mě po dočtení napadá, že to vlastně je takový návod: návod na štěstí. Tip.
Ta divná úprava to fakt ruší. Četl jsem to dvakrát a přeci jsem se v tom nemohl dost dobře orientovat. Kromě nostalgie jsem nic moc nenašel...
Ta divná úprava to fakt ruší. Četl jsem to dvakrát a přeci jsem se v tom nemohl dost dobře orientovat. Kromě nostalgie jsem nic moc nenašel...
Ta divná úprava to fakt ruší. Četl jsem to dvakrát a přeci jsem se v tom nemohl dost dobře orientovat. Kromě nostalgie jsem nic moc nenašel...
Moc pekne,ma to v sobe nostalgii bez patosu a pekne vybudovanou atmosferu.ciste.civilni.solidni.tip
Marcela.K.
14. 08. 2015:-) "jet na Havaj"...
Barevné obrázky z kalendářů... také je maminka schovávala.Nevylepovala, jen schovávala. Byl to pro její generaci svět, který nemohli vidět na vlastní oči.
A pak jela s osmnáctiletým vnukem autobusem do Švýcarska... dnes na to už 35ti letý vzpomíná s úsměvem a radostí. On ten zájezd dostal k narozeninám, on chtěl jet s ní...a babička se dočkala. Byla moc pyšná na to, že jí ten pánský doprovod ženské v autobusu záviděly...