Postel

Já mám na větvi modrou. Ukazuje vítr...

Slyšela jsem ji recitovanou, přečetla ve sbírce a přidala k ní hodnotu prožitého loňského roku. Odchod blízkého nás na určitý čas paralyzuje, než se znovu a lehce nadechneme. Ale jen někteří  napíší báseň. A jen sem tam někdo povedenou. Viz výše. 

Nádhera. Tu jsem nečetla, Jitko, díky... i ten igelit je tam jako metafora výborný...

teď si vzpomínám, že znám někoho, kdo si vynesl postel ven, na zahradu pod strom, a spal tam snad celé léto... pak mi řekl, že se uvnitř domku bál. Byl to takový tulák, Rom...

mám tyhle pocitovky ráda, můj šálek, takže *

pro mne výborně... 

Já nevím, přijde mi, že v tom spousta lidí vidí víc než tomu má být.

Pro mě výborné vykreslení chaloupky jako pozůstalosti po dědovi, tam kde lišky dávají dobrou noc...

Za mě jednička z hvězdou dvakrát podtržená.

Protože psát o něčem tak "všedním" s takovou citovkou je umění!

t

citát z knihy "Syrské lidové zvyky a rituály"

Tak je to.

Na mě báseň působí jaksi vizuálně,přímo graficky.Tu grafiku (ojíněná

postel,strom a na něn vlající růžová igelitka) vidím v temných barvách.

Nevím,jestli to chápu správně ale pro mne je to spíš báseň o exko-

munikaci než o smrtti. - Tip.

čekal jsem od té igelitky nějakou pointu, ale i tak fajn

*

/*

Tento zvyk neznám. Ale báseň je to pěkná