Voda je (jako) láska

  Voda je láska, láska je jako voda.To je alespoň můj dojem. Jsou lidé, kteří mají radši vítr ve vlasech, jiní dají přednost praskání ohně, další zase dotyku pevné země, kovu či dřeva.Pro mě je však láskou voda.

  Je to láska taková, jaká by asi měla (nebo mohla) být. Známe se od mala, bylo nám spolu vždy dobře. Dříve jsem neuvažovala proč, prostě voda tu byla a bylo mi s ní vždycky dobře. Dokázala jsem (a to i teď) vydržet zírat do vodní hladiny, ať už to byla klidná Vltava  u nás, krátce před soutokem, rybníčeku babiččiny chalupy či bublavý a neposedný potok u tábora. O pár let později si mě podmanilo i moře a rozlehlá plocha velkých jezer.

  A pak, když jsem začala pronikat do něktarých tajných zákoutí té lásky člověčí, našla jsem i rovnítko mezi slovy voda a láska.

  Voda má stejně jako láska mnoho podob: hravou a skotačivou i velebnou a vážnou, dokáže ničit vše, co jí stojí v cestě, umí uklidnit pocuchané nervy, konejšit i vzrušovat. Voda i láska dovedou uvést do vytržení, v němž lze spočinout dlouhou dobu, dovedou vzburcovat všechny naše smysly a zase nás po-ma-lin-ku ukolébat.

  A jsou tady pořád, neustále, sice dnes možná znečištěné, ale věčné a nepomíjející.

  Bez vody se nedá žít! Bez lásky taky ne....