když chcete mít doma draka

Jsem velice dobrá hospodyňka. Vařím každej den. Peču obden a barák smejčím furt,  někdy i v noci. To když mě vzbudí nutkání, kterýmu podlehnu a jdu třeba vycídit koupelnu. Kolíčky na prádlo mám roztříděný podle barvy. Na kaďátka bílý, na tepláky černý. 

Můj zákonnej manžel tvrdí, že jsem magor. Pche, on tak bude něco říkat. Nedávno ho vyhodili z hospody ještě před devátou. Brečel jako želva a šel se věšet na půdu. Provaz se přetrhl, bohužel.  Tak šel a vyžral celou lednici i se žrádlem pro kočky. Pak poblil vypulírovanou podlahu na záchodě, slaboch. Jo, slaboch a magor v jednom. To když soused postavil kůlnu na dřevo kousek od našeho krbu a teď tam každej den seká, štípe a prudí s cirkulárkou. Při každým rodinným posezení (já a můj slaboch) na sebe řveme jako dementi.
Nebo ten uhrovitej pošuk odnaproti. Tůruje tam tu svoji motorku pětkrát do týdne. Nic. Ticho po pěšině.  Ten můj si snad sedí na uších. Pořídila jsem si tedy špunty a kašlu na ně. Sice občas neslyším listonošku, ale co, stejně k nám nosí jen letáky.

Jenže život přináší i dobrý věci. Jednou si tak okopávám ředkvičky, hezky srovnané do řádečků a najednou na mě něco vykoukne z hlíny. Vejce. Opatrně odhrnu trošku tý hlíny a ejhle. Vejce větší než pštrosí. Sakra. Opatrně ho vezmu do ruky. Je teploučký. Sakra,sakra. Tak si ho odnáším domů a strkám pod polštář.

Chodila jsem kolem toho obra další měsíc. Pepík se sice cukal, že má spát v pokoji pro hosty, ale pravidelný doplňování basy desítkou ho přesvědčilo.  
Spala jsem s vejcem,  přikrývala ho dekou a hladila. Náš dům se změnil k nepoznání. Žádný noční vstávání, žádnej úklid. Dokonce jsem se přistihla, že mám kaďata přikolíčkovaná černým. Má úchylka byla pryč. Přestala jsem se mejt a stříhat nehty… čekala jsem na zázrak.

A 3.8. 1997. v půl jedný v noci se stal.

Nejdřív jsem ucítila maličký hejbnutí, jen takový drobný tlak. Pak trošku křupla skořápka. Kousek se odlomil a na mě koukalo oko. Mrklo. Napětím jsem se málem počůrala. Ještě jeden kousek a byl venku. Plivník.

Božínku, já to věděla!

První tejden jsme se oťukávali. Plivníček, jak mu říkám, moc nemluvil, jen tak pozoroval okolí, seznamoval se s mým denním rituálem. Zase jsem začala vyvařovat a uklízet. Plivníček rostl jako z vody. Nejraděj má pečený žebírka. Tak peču žebírka.

„Tak co, jdeme na to, ne?“ řekl jednoho dne.

Celá jsem se roztřásla vzrušením. Konečně!

V jednom dni tolik krásnejch zážitků. Sousedovi vyhořel dřevník i s dřevem a cirkulárkou. Navíc mu při zachranný akci ohořely vlasy. Takovej měsíc ho nejspíš neuvidíme. Sousedovic uhrovitej synek si přerazil hnáty na motorce. Motorka je v čoudu, synek ve špitále. A můj manžel? Přestal chlastat a vyřezává ze dřeva draky. Je už tak dobrej, že se u nás vrata nezavřou. Všichni chtěj draky.  Peněz jako želez.

A plivníček? Přestěhoval se do hostinskýho pokoje, že prej moc chrápu, hehe.  Z Pepíka se stal v noci totiž taky drak. A dál si to jen představujte, protože já musím jít nakoupit žebírka.