Sunshine

   Vracel se domů a hrozně se na ni těšil. Předem vše pečlivě domluvili a ona už tam měla být. Byl neskutečně unavený, za sebou měl čtyři perné týdny v sedle při shánění dobytka a místo, aby se šel s ostatními vyspat do hotelu a pak pobavit do saloonu, rozloučil se a vyrazil po stezce zpět. Za ní. A teď už měl před sebou poslední hřeben, jen, co se vyšplhá nahoru, uvidí svůj srub a tenký proužek kouře stoupající z komína, protože vevnitř čeká ona. Jesse. V duchu před sebou viděl její rozzářené oči, cítil dotek jejích dlaní a slyšel její smích.

   Pak si uvědomil, že možná spěchal příliš. Včera v noci zase hrozně pršelo, alespoň v údolích, vrcholky hor už se sice pokryly bělostí prvního sněhu, ale dole lilo jako z konve a on si řekl, že by v tom nečase stejně nemohl spát, a jel stále dál, celou noc. Ale dneska je nebe jako vymetené a slibuje nádhernou hvězdnatou noc. A samozřejmě mrazivou. Bylo mu jasné, že Jesse bude chtít sedět dlouho do noci na verandě, jenže na to teď neměl ani pomyšlení. Po přestálé námaze se do něj chlad ostře zakusoval a navíc byl tak unavený, že by stejně nevydržel dlouho vzhůru. Těšil se na pořádný spánek v teplé posteli. Jesse to pochopí, ale bude zklamaná a jeho vždycky mrzí, když ji zklame. No uvidíme, ona také určitě jela včerejší nocí, bude stejně promrzlá jako on. Uvnitř už ale bude příjemně, třeba se spokojí vyprávěním ze stezky i při praskotu dřeva v kamnech.

   V myšlenkách byl dávno doma v teplíčku, když konečně dojel na hranu hřebene a pohlédl do údolí pod sebou. A zalila ho obrovská vlna zklamání. Jesse tu ještě není. Slíbila to, ale není tady, nečeká ho ani její přítomnost, ani teplo ve srubu. Hluboce si povzdechl a pobídl koně dolů ze svahu. Nedá se nic dělat, musí tedy rychle zatopit, sám se ohřát a čekat na ni.

   Mnohokrát, když tuto vzpomínku probíral, se v duchu ptal, proč ho tenkrát ani nenapadlo, že by se jí mohlo něco stát. On prostě jenom viděl, že nepřijela včas. Ale nepřišel na to, snad byl příliš unavený a příliš se těšil na pohodu s ní, prostě nevěděl…

   Ve srubu se rychle postaral o vše potřebné, a pak seděl s hrnkem kouřícího kafe v ruce u hřejících kamen tak dlouho, až ho přemohla dřímota. Rozhodl se tedy, že zaleze do postele, odložil hrnek a před ulehnutím vyšel na skok ven. Mezitím se skoro setmělo. Nad západním obzorem ještě zbyl oranžový pruh, ale mráz už začal vystrkovat drápky a na obloze se rozsvěcely první hvězdy. Něco upoutalo jeho pozornost, nějaký nezřetelný zvuk a on se pořádně zaposlouchal. Za chvíli si byl jistý, po stezce se z údolí blížil jezdec. To musí být ona! Posadil se na verandě a čekal, až vyjede nahoru, studený vzduch mu pomáhal neusnout. Po nějaké době se mu proti zářící obloze zjevila její silueta a už seskakovala před srubem z koně. Vyšel jí vstříc.

   „Ahoj, Jesse. No konečně!“

   „Wille!“ přitiskla se do jeho náručí. „Jak, konečně?“ zeptala se unaveně, ale jako by nic. To ho docela rozčílilo, on tolik pospíchal a ona si přijde klidně pozdě a neřekne ani popel. Ani ji pořádně neobjal, takže se zase odtáhla.

   „Myslel jsem, že tu na mě budeš čekat. Přece jsme se domluvili!“ Vyčítat jí nechtěl. Ale nějak mu to nevyšlo.

   Jesse však ještě vydržela. „No tak, Wille. Já vím, jak ses těšil, že tu budu první, ale neměl jsi teda tolik spěchat.“ Ve skutečnosti už by v tomto okamžiku vylítla a tahle smířlivá, krotká řeč ho měla varovat, že něco není, jak má být. Jenže on nebyl pozorný.

   „Spěchal jsem, abych už byl s tebou! Zato ty sis dala klidně na čas.“

    Jesse už odváděla svého koně do přístěnku, ale po těchto slovech se k němu prudce otočila a světlo oblohy ji celou zboku ozářilo. Uviděl, že je pořádně od bláta, ve vlasech má hlínu a listí a na tváři nejspíš i krev. A její oči v tom okamžiku zchladly, stejně jako hlas.

   „Počítej pořádně, Wille,“ řekla a odešla se postarat o koně. On zůstal němě stát a pořád mu nedocházelo, jak moc se plete. Jesse pak beze slova vešla rovnou do srubu a jemu nezbývalo, než se tam vydat za ní.

   Nabrala si do lavoru horkou vodu, svlékla si zablácené šaty a začala se umývat. Uviděl, že celý levý bok má sedřený do krve a pokrytý obrovskými modřinami, stejně jako rameno, stehno a trochu i tvář.

   „Co se ti stalo?“ Ale ani tahle otázka nevyzněla, jak měla, cítil, že hněv z něho ještě nevyprchal a ovládá i jeho další jednání.

   „Mně nic,“ řekla jen a opatrně se soukala do rezervního oblečení.

   Trochu se vyděsil. „Tak Nancy? Nebo dřevorubcům?“

   „Ne, ti všichni jsou v pořádku.“ Přesto byl její hlas plný zoufalství a smutku. Ale on to neslyšel. Ne v tu chvíli. Naopak ho to ještě víc popudilo.

   „Nikoho jiného už nemáš!“ vylítlo z něho zlostně, zatímco jí podával svůj svetr. Co tak vyvádí, když jsou všichni v pořádku? Ihned si uvědomil, že tohle už přehnal. Jenže bylo pozdě.

   „To nemám, Shawnee!“ takže se zlobila vážně moc. Pohlédl do jejích očí a celý se zachvěl, protože to byly úplně jiné oči, než znal, tvrdé oči pistolníka, oči jejího bratra Showna Heyese. Pak je odvrátila, práskla dveřmi a zůstala sedět venku na verandě.

   Uvědomoval si, že všechno udělal špatně. Jesse se něco stalo a on se zachoval značně necitlivě. Jak byl unavený, tak by si nejraději dal pár facek, ale bylo pozdě, teď už s tím nemohl nic dělat. Vyšel za ní ven a pokusil se o smířlivý tón.

   „Pojď dovnitř. Mrzne.“

   „Nech mě být.“

   „Ale Jesse…“

   „Wille!“ Z jejího hlasu a koneckonců i oslovení poznal, že její hněv už zchladl, ale stále se zlobila. Hodně. A byla na pokraji pláče. Jenže s ním nechtěla mluvit, tak se sebral, přinesl zevnitř obě deky, mlčky ji do nich zabalil a stejně beze slova odešel do srubu sám. Byl už tak unavený, že se mu oči zavíraly při chůzi, ale nechtěl jít spát a nechat ji samotnou tam venku, v tom mrazu. Uvařil čaj, pak dlouhou dobu přecházel kolem okna a nakonec jí přinesl naplněný hrnek. Nevzala si ho od něj, ani se nepohnula, jen nepřítomně hleděla kamsi do tmy. Postavil ho tedy vedle ní na lavičku a zase odešel. Už to nemohl vydržet, zalezl do postele a ihned usnul.

   Když se probudil, byla stále ještě tma. Uvědomil si, že kamna vyhasla, a že ve srubu nikdo další není, Jesse je tedy pořád venku. Okamžitě vstal a vyšel na verandu. Seděla na lavičce schoulená pod dekami přesně tak, jak ji tam před hodinami opustil, hrnek čaje s tenkou krustou ledu vedle sebe. A spala. Hlavu měla složenou na kolenou a zmrzlá pára jejího dechu jí potáhla řasy, obočí a všechny přečnívající vlasy bílou krajkou jinovatky. Bylo to zvláštní, zvláštně krásné. Chvíli jen stál a díval se na ni. A pak si všiml, že deka na jejích kolenou, pod místem, kde měla oči, byla úplně ztuhlá zmrzlou vodou, zcela jistě slanou. Jesse musela plakat, hodně a dlouho. Přistoupil k ní a opatrně ji zvedl do náručí. Nedělal si iluze, že ji neprobudí, a také se mu to nepovedlo. Jesse sebou s výkřikem cukla a on ji málem upustil. Sevřel ji pevněji, jenže způsobil jen další výkřik bolesti. Ale to už byli vevnitř a on ji opatrně postavil na zem.

   „Co je ti?“ zeptal se znovu a tentokrát byla v jeho hlase opravdu starost o ni.

   „To nic. Jen, jak jsi mě sevřel… asi budu mít pár zlomených žeber.“

   Bolestně sykl. „Tak s tím nic neuděláme. Jak se to stalo?“

   „Spadla jsem do rokle, pořádně jsem se praštila.“

   Účastně pokýval hlavou. „Proto ses zdržela.“ V jeho hlase už nebyla ani stopa výčitky, jen holé konstatování faktu.

   Zvedla k němu svoje oči, na řasách jí rozmrzla námraza a teď byly pokryty drobnými kapičkami vody, která jí tekla tenkými pramínky i po tvářích dolů. Něco z toho byly nepochybně slzy.

   „Přijela jsem včas, Wille, dokonce jsem tady o jednu noc dříve. Stálo mě to hodně.“ Bez dalšího slova se zabalila do jeho suchého pláště a ulehla na lůžko. Shawnee stál jako opařený, připomněl si její předchozí slova, že má pořádně počítat a poslechl. A užasle zíral na zabalenou dívku na posteli, protože měla pravdu, on tolik spěchal a tak se těšil, že se spletl, i on tu byl dříve, o celý den, a ji neprávem osočil. Příšerně se zastyděl, protože ji tímto připravil o svou podporu a pochopení, když spadla do rokle a ošklivě se potloukla.

   Něžně na ni promluvil, ale ona už spala tvrdým spánkem, zmožena bůh ví čím vším. Rozdělal tedy znovu oheň v kamnech a opatrně si k ní zezadu lehl, tak, aby ji hřál na zádech. Jesse se ze spánku trochu zavrtěla a přitiskla se do jeho náručí, jak byla zvyklá a on věděl, že aspoň tohle je v pořádku. A ráno si s ní promluví o té rokli a vytáhne z ní, co tam prováděla.

   Jenže ráno byla Jesse pořád v hlubokém spánku a jeho ani nenapadlo ji budit. Spala stulená na lůžku, čelem do kouta, schovaná před světem. Prospala úplně celý den. Shawnee se odstěhoval k ohýnku před srub, aby ji nerušil a dovnitř se jen chodil dívat, jak spí. Čím déle spala, tím víc mu bylo těžko, protože bylo jasné, že se jí toho muselo stát mnohem víc, než jen prostý pád do rokle, a on mohl jen doufat, že si úplně nezavřel dvířka k její duši a nakonec mu poví, co se ve skutečnosti přihodilo.

   Večer se konečně probudila. Našel ji sedět na okraji postele, vypadala jako hromádka neštěstí.

   „Nemůžu se skoro hnout, strašně to bolí.“

   „Ta žebra?“

   Pokývala souhlasně hlavou. „A rameno. Ani nezvednu ruku. Kdybych nevěděla, že mi předtím všechno fungovalo, řekla bych, že ho mám v háji,“ povzdechla si. „Potřebovala bych teplé jezírko,“ trošku se pousmála. Smutně. Věděl, jaké jezírko má na mysli, ale to opravdu nebylo dostupné.

   „Udělám ti aspoň zábal, třeba to trochu pomůže.“

   „Tak jo, díky.“

   Namočil šátek do horké vody a kouřící jí ho obtočil okolo obnaženého ramene. Měla ho skoro černé.

   „Musela jsi spadnout z pořádné výšky.“

   „Hm.“ Její hlas o stupeň ochladl. Po chvíli dodala: „Budu muset jet.“

   „Jet? Teď?“ na víc se nezmohl.

   „Bude mi to trvat dlouho a Nancy by pak měla strach. O to musím vyrazit dřív.“

   „Vsadím se, že ani nenasedneš na koně. Jak chceš jet?“

   Zvedla k němu oči, neskutečně smutné, plné bolesti. „Prostě musím.“

   Shawnee pokýval hlavou. Věděl, na čem teď je, věděl, že to jinak nepůjde, ona nepovolí. Přisedl k ní na postel a opatrně ji objal.

   „Já vím, Jess. Pojedu já. Ale ty slíbíš, že se odtud nehneš, rozumíš? Předpokládám, že bys neudržela ani pušku a medvědi ještě nespí.“

   „Nehnu. Díky!“ Byla tak pokorná, zkroušená a bez vůle. Shawnee byl připraven na bitvu, že se bude bránit, on že jel celý měsíc a pak ještě sem, prakticky bez odpočinku, když přijela, ani nemohl udržet otevřené oči… Úplně tyhle všechny její argumenty slyšel a vymýšlel svoje, pádné, rozhodné a hlavně rozhodující. Ale nebylo třeba, přijala jeho nabídku jedním slovem. To bylo špatně.

   Po vydatné večeři zalezli oba zase do postele. Shawnee ji předtím pozoroval, jak se s velkými obtížemi pohybuje po srubu a teď v temnu noci přemýšlel, kam by asi tak dojela, kdyby se jí podařilo vyškrábat se na koně a jestli by opravdu jela. Dlouho nemohl usnout, a když se ráno probudil, myslel si, že prakticky vůbec nespal. Přesto byl odpočatý a začal se svižně chystat na cestu. Jesse zase seděla na kraji postele a hýbala se pokud možno minimálně. Jen po tváři jí čas od času stekla slza. Vyložil si to mylně.

   „Tolik to bolí?“ zeptal se starostlivě.

   Zavrtěla hlavou a začala si dělat nový zábal ramene, ale vzal jí šátek z ruky a udělal to za ni. „Jasně, že ne. To nic, nech mě.“ Byla nepřístupná. A on začínal být zmatený. Proč se chová tak odtažitě? Kdykoli se jen malinko přiblížil k tématu jejího pádu, stáhla se do sebe a jeho nepustila blíž. Připadalo mu, jako by mu něco zazlívala. Ale nevěděl co.

   Pokrčil tedy rameny a šel si osedlat koně. Vycházející slunce zrovna svítilo přímo do přístěnku a on se zarazil. Ten kůň, kterého si tu Jesse ustájila, nebyl Sunshine, mazlivě řečený Shane. Na první pohled, a ještě v šeru, mu byl dost podobný, ale rozhodně to nebyl on. Shawnee tu za celou dobu byl jen večer dát koním čerstvou vodu a píci, ale zvířat si v podstatě nijak nevšímal. Měl jiné starosti, které zaměstnávaly jeho mysl. Teď ale bylo jisté, že Jesse na Sunshineovi nepřijela a to značilo jediné, že o něj přišla. Tím se vysvětlovalo mnoho, ne-li všechno.

   Usedl na lavičku na verandě a schoval tvář do dlaní. Jesse měla svého koně hrozně ráda, znamenal pro ni víc, než on pořádně tušil. Byl pro ni vzpomínkou na její dřevorubecké roky a poutem s rodinou, památkou na bratra, přestože on nevěřil, že by ho od Showna mohla dostat, na to byl moc mladý. Ale teď pochopil její zoufalství a smutek i nevhodnost svého chování. Potřebovala jeho porozumění a účast, místo výčitek a ostrých slov obejmout a vyplakat se v jeho náručí. Jenže on to takhle zpackal. Zvedl se a pohlédl oknem dovnitř. Seděla tak, jak ji opustil, teď však alespoň věděl, co se stalo, ne tedy moc přesně, ale asi to, co ji trápí nejvíc. Zhluboka se nadechl a vešel do srubu.

   Sedl si k ní, jednou rukou ji objal, druhou sevřel její dlaně v klíně a tichounce na ni promluvil.

   „Odpusť, Jess. Jsem nepozorné dřevo, teprve teď jsem si všiml. Povíš mi, co se stalo Sunshineovi?“

   Jesse v jeho náručí ztuhla, sklonila hlavu, ale neřekla nic. Pohladil ji po tváři.

   „Řekni mi to, prosím. Nezůstávej s tím sama.“ Objímal ji a hladil. A čekal. Jesse postupně povolovala křečovité držení těla, a pak se k němu přitiskla a naplno se rozplakala. Trvalo dlouho, než ze sebe něco vypravila.

   „Byla to moje vina. Zabila jsem ho!“

   „Počkej, počkej. Vem to po pořádku, ano? Nebude to takové, uvidíš.“

   Potřásla souhlasně hlavou, ale trvalo další nekonečnou dobu, než pokračovala. Vzala to opravdu od začátku.

   „Vyrazila jsem hodně brzy, chtěla jsem mít náskok, protože jsem měla v úmyslu vyčistit ti pramen a strouhu. Jela jsem rychle, ale spustil se ten déšť, musela jsem zpomalit a večer se utábořit, i když jsem původně plánovala, že pojedu i přes noc. To mi nevyšlo, tak jsem druhý den chtěla zase nahnat čas. Rozhodla jsem se jet Příkrým kaňonem. Bože, taková blbost!“

   „Zvolil bych stejně. Ať už se tam stalo cokoli, nemohla jsi to vědět.“

   „Ale měla! Jen poslouchej,“ utřela si slzy a po chvilce pokračovala. „Všude bylo tolik vody, pršelo už přece dlouho, všechno bylo rozbahněné a strašně to klouzalo. Měla jsem se vrátit,“ sklopila hlavu. Hladil ji a mlčel. „Ale jela jsem dál, Shane se neplašil, neprotestoval, byl poslušný jako vždycky. Kdyby se bál, kdyby nechtěl jít, já nevím…“

   „Ale no tak, Jesse. Pohladila bys ho a on by šel.“ To nebylo zrovna chytré, došlo mu vzápětí a sevřel rty. Ale už to řekl.

   „Ano, máš pravdu. Já vím,“ popotáhla. „Stezka klouzala, ale my jeli bezpečně a jistě dál. Neměla jsem strach, ale pozor jsem dávala. Přesto mě nic nevarovalo, mě ani jeho, stalo se to úplně nečekaně… Utrhnul se s námi svah.“

   „Ach ne!“ ujelo mu.

   „Bylo to hrozně rychlé, pořádně ani nevím, co se dělo. Najednou nám zem pod nohama zmizela a my jsme padali, nebo spíš klouzali po boku. Snažila jsem se dostat nohy ze třmenů, ale stále se mi to nedařilo, Shaneova váha mě táhla ohromnou rychlostí dolů a navíc mě i tlačila ke svahu. Bylo to zoufalé. Pak přišly dvě hrozné rány do boku a ramene, cítila jsem, jak se mi nohy osvobodily, a já byla volná. Ale skoro vzápětí jsem dopadla na zem, přímo mezi Shaneovy zmítající se nohy. Rychle jsem se odkutálela, úplně automaticky a tím jsem si vlastně ověřila, že se mi nic nestalo. Všechno mě bolelo, ale nic to nebylo. Zato Shane… levou zadní nohu měl pod sebou, úplně na padrť, lezly z ní kosti, stříkala krev a on… strašlivě řičel… nikdy to nezapomenu… nebylo, co jiného dělat. Vytáhla jsem pistoli a zastřelila ho.“

   Shawnee si přitiskl její hlavu na prsa a ona opět nezadržitelně plakala, až se jí otřásalo celé tělo. „Bylas skvělá, nic lepšího dělat nešlo.“ Držel ji něžně, ale pevně. Když se zase uklidnila, pokračovala dál.

   „Vrátila jsem se spodkem kaňonu, potok byl dost vydatný, místy byl přes celý kaňon a já musela jít vodou. Bylo mi to jedno. Měla jsem před sebou stále jeho nehybné tělo a v duchu viděla vlky a medvědy jak ho rvou na kusy, to jsem nechtěla dopustit. Byl to Sunshine, nejlepší kůň, musela jsem ho pohřbít. Jenže jsem u sebe samozřejmě neměla lopatu, takže jsem spěchala do osady ke zlatokopům. Koupila jsem nového koně, lopatu a jela rychle zpátky, abych tam byla dřív, než ti hladovci. Přijela jsem včas, ulevilo se mi, je to asi hloupé, ale nějak mi na tom strašně záleželo. I tys měl přece svého Lemmyho rád, nenechal bys ho jen tak na pospas mrchožroutům…“ Věděl, co by chtěla slyšet. Ale řekl pravdu.

   „Podle okolností, Jesse. Ale to nic, já tě samozřejmě chápu. I když to nebylo rozumné, vím, proč ses vrátila a pohřbila ho. Předpokládám, že ti to trvalo aspoň půlku noci.“

   „No, vlastně celou a stejně jsem ho v podstatě jenom tak zaházela a navršila trochu kamenů... budu se tam muset ještě vrátit. Všechno mě bolelo, a i když jsem se nezastavila a bolavé klouby mi nezatuhly, šlo mi to pomalu a čím dál pomaleji, taky už jsem byla vyčerpaná a všechno to na mě sedlo, ten pád, Shaneův křik, můj výstřel… Ale nad ránem jsem byla hotová a vyrazila kaňonem zase zpátky ke zlatokopům. Trochu jsem se najedla a jela dál, tentokrát normální cestou. Zbytek už víš, druhý den večer jsem byla tady.“

   „Bože, Jesse,“ povzdechl si. „Žes nepřijela na Shaneovi, jsem si vůbec nevšiml, tvou bolest jsem pořádně neviděl. Osočil jsem tě, že jedeš pozdě a tys přitom byla tak statečná! Já… vím, že jsem se měl chovat úplně jinak, odpusť mi to, jestli můžeš.“

   „To nic, Wille. Měls toho dost a byl jsi zklamaný, já to chápu.“ V jejím hlase nebyla hořkost, to se mu ulevilo, ale smutek a žal tam měly ještě svoje pevné místo. Věděl, že bude mít co dělat, aby je trochu rozptýlil. Jesse bude potřebovat pořádný spánek, ale přes den ji bude muset něčím zaměstnat, a ačkoli měl původně v plánu ihned odjet k Nancy, aby byl co nejdřív zpátky, teď ji opustit rozhodně nemohl.

   „Jak dlouho jsi myslela, že k Nancy pojedeš, když jsi chtěla včera vyrazit?“

   „Říkala jsem si, že tam budu za čtyři, možná pět dní.“

   „Dobře. Já to zvládnu za den a půl, takže tu ještě dva tři dny můžu s tebou zůstat.“ Jesse se nadechovala k protestu, ale on zvedl rezolutně ruku a zavrtěl hlavou. „Nechci nic slyšet, takhle tě tu nenechám.“ Pak ji znovu objal a soustrastně dodal. „Sunshinea je mi moc líto, Jess, vím, co pro tebe znamenal. A mrzí mě, žes to musela zažít.“

   Jesse jen lehce pokývala hlavou.

   „Teď se nasnídáš a pak se půjdeme podívat na tu studánku. Ani jsem netušil, že potřebuje vyčistit, jsi pozorná, díky,“ políbil ji s úsměvem a ona mu ho lehounce oplatila. Věděl, že už to půjde. „To rameno stejně budeš muset rozhýbat. Povolilo ti trochu pod tím obkladem?“

   „Trochu ano. A máš pravdu, musí se rozhýbat. Jako předtím.“

---