Bravurní škrabal!

Bravurní škrabal!

Musím zase po letech napsat pochvalnou kritiku. V pátém čísle Tvaru roku 16 na straně 6 je uveřejněna nepřekonatelná, vrcholově krásná, báseň, která mně, pamětníkovi, přivolala podobné pocity jako kdysi, za blahého socialismu, Buchvaldkovy deklamace v nedělní chvilce poezie. Šlo o Tauferovy verše proti rozmístění raket středního doletu v západní Evropě. Tenkrát deklamoval: No, mister Carter! To jako, že se těch raket nebojíme.

Tentokrát jakýsi škrabal, přesněji Karel Škrabal, ukázal, že dokážeme znovu vyrábět častušky pro své milované ochránce. Tentokrát jsou to ovšem častušky pro-euro-americké. Jen doba není stejná. Dnes klidně mohu posílat podepsané dopisy bez obav, že mne CIA dopraví do svého gulagu na Guantanámu.

Zaposlouchejme se do skvělých veršů vele-mistra škrabala.

A.M.

Angela Merkelová

Angela Merkelová

Angela Merkelová

ta není jak ti sráči

Chtěl bych ji navštěvovat

ve stáří

dát si koláč a víno

krmit holuby

s Angelou Merkelovou

v parku na lavičce

žádný pak copak

punk i o hůlčičce

To nejlepší je hned na začátku básně! Rafinovanost a napětí. Podaří se po prvním verši technologií Ctrl+C & Ctrl+V zkopírovat estetickofunkčně celé jméno adorované osoby bez chyby? Myslím, že povedlo a dokonce úsporným způsobem! Dvakrát a dost! Tato moderní metoda kopírovaného opakování je nezřídka podceňována a mnohými kritiky přehlížena. Jde však o zdůraznění, kolikrát si za svým obdivem či tvrzením stojím. A tady je nejzajímavější střízlivo-estetický odhad. Prostě to nepřehnat ani nedohnat.

A hned velkorysé seběvědomé gesto básníka na stejdži pokračuje: „ta není jak ti sráči“. Velmi vhodně se zde jeví u slůvka „jak“ skrouhnutí či lépe odškrábnutí koncového „o“. Srovnejte obyčejné: ta není jako ti sráči. Navíc neúderné „jako“ vyvolává i asociaci, že by to mohlo být všechno jenom jako. Takto nejsou žádné pochybnosti, s čím se táhne na branku.

Ovšem adorace Angely Merkelové to je ta pravá pravicově undergroundová svazácky enthusiastická odvaha. Přiznám se, že jsem dosud A.M. nedoceňoval. Hodnotil jsem ji podle toho, že to byla přece právě Angela Merkelová, která jako významný politik spustila evropskou lavinu nenávisti. Její výrok: „Multikulturalismus selhal“ ve mně vyvolal spolehlivě tu nejhlubší beznaděj, zvláště potom, co stejný výrok jako mantru zopakoval pár týdnů po ní též prezident Francie Sarközy. Uvědomil jsem si, že jedinou alternativou multikulturalismu je monokultura, tedy totalita a válka. Takový krátký verš a takové důsledky…

Stejná žena se pár měsíců nato staví do role vítačů a ochránců migrantů. Všem sice vadí jí prosazované kvóty pro rozmístění běženců v zemích Evropské unie. Vadí z nesprávného pragmatického důvodu, že nelze toto zadání ze strany neněmeckých zemí proti vůli běženců splnit, jelikož chtějí běženci za každou cenu jen do Německa. Kvóty by však měly vadit z toho pravého důvodu. Ani běženci nejsou podlidé druhé kategorie, aby jim někdo nařizoval něco, co občanům unie nenařizuje. Je to absurdní. Ale i tak budiž. Nechť si politickou ekvilibristiku paní Merkel nad zotročenými migranty s pozadím ropného koridoru přes syrské území klidně někdo obdivuje. Jen ať to, prosím, nevydává za POEZII. Udělejte mu třeba adorační rubriku. Angažovanou přílohu! Celé číslo mu věnujte, ale nevydávejte to za POEZII. Věnujte mu rubriku Zjevná a jistá pravda.

Běda, co to plácám. Ještě si to u kapitánů české literatury polepím. Samozřejmě, že to je vrcholná současná poezie. Autor je ochoten Merkelové věnovat svoji účast na jejím stáří, (nebo její na jeho, gramaticky je obojí možné). Zde na mne hluboce působí představa lidské účasti na bezmocném stáří, které už nikdo nikomu není ochoten prokazovat, ale tady by se autor sebezapřel a svou drahocenou přítomnost novodobé ikoně věnoval. Klobouk dolů.

Ovšem nej nej nej zdařilejší je mnohoznačná pointa v závěru básně. Nevím o pankáčství zhola nic, snad jen to, že jde o jakousi šokující provokaci. Tím se celý text převrací. Někdo by si mohl myslet, že autor tím popírá svou ochotu trávit ty chvíle s A.M. ve stáří, ale tady má autor zcela jistě na mysli provokaci vůči koimunitě pankáčů, kteří by zřejmě takové vzácné chvíle své přítomnosti neobětovali. Zde se jim šokujícím způsobem, pankáčům, překládá skutková podstata jednání ušlechtilého typu. Tu si ovšem A.M. zaslouží.

Čert vem Putina a prokremelské kolaboranty, však mají na hlavě másla dost. Ať mají ještě psí hlavu k tomu. A ty blahé vulgarismy v celém svazku básní. Zde mám kvůli jejich vzácné vytříbenosti až nábožnou úctu k jejich skvělému užití v údernických básních, že je ani nebudu z úcty opakovat.

Myslím, že když si tento Tvar nekoupíte, přijdete nejen o tyto skvělé básně, ale i o fotografii Ladislava Zedníka v nadživotní velikosti na první straně velko lepého plátku. Kdo chce být in, tak kupuje!