Hlava v břiše

                Když lidem řeknete, že pracujete v krematoriu, část z nich se okamžitě zděsí a znechuceně začnou krčit nosy, jako kdyby si náhle uvědomili, že hrozně páchnete. Je to vždycky hrozně nepříjemné, protože já o sebe odjakživa velice dbám a rozhodně nepatřím k těm mužům, co do sprchy vstoupí jednou týdně, takže tohle krčení nosů, byť naprosto bezděčné a neuvědomělé, je mi nepříjemné. Člověku je z toho nanic, cítí se být degradován.

                Druhá skupina lidí jsou zvědavci, kteří se hned začnou ptát, co všechno má práce obnáší. S nimi se bavím o poznání raději. Do této skupiny bohužel  patří i překvapivě početná podmnožina osob trpících syndromem morbidní zvědavosti. Tyto osoby se hned začnou vyptávat na ty největší detaily, zajímají se, jak vypadá mrtvý člověk, a neuspokojíte je, ani když jim vyložíte ty největší hnusy, s nimiž jste se za zdmi krematoria setkali.

                Je zvláštní, že takto morbidně zvědavé jsou většinou ženy. Možná je to dáno jejich vrozenou zkoumavostí a zároveň odolností a schopností snášet pohled na krev a tělní tekutiny, čert ví.

                Pokud je řeč o ženách, s přítelkyní jsem se nakonec rozešel za necelé čtyři týdny po nástupu do krematoria. Jednoho dne jsem prostě přišel z práce, a ona byla pryč, jen na stole po ní zůstal vzkaz tohoto znění: „Vím, že jsi to místo vzal, abychom se měli líp, ale mně prostě vadí, co děláš. Úplně jsi mi přestal vonět, nezlob se na mě, raději si každý najdeme někoho jiného.“

                Po dvou letech to bylo samozřejmě velmi bolestné. Říkal jsem si, jak je možné, že ve vztahu někdo takhle snadno otočí? Vždyť ještě před dvěma měsíci jsme se bavili o svatbě, plánovali děti, a teď...

                Bylo mi zle, ale velkou útěchou se mi nakonec stala již zmíněná kolegyně Martina, naše thanatopraktička. Ukázala se být velice citlivou ženou, a jak jsem později zjistil, i ona trpěla syndromem „funebráka,“ a měla problém najít si partnera. Pokud vás napadá, že jsme to my dva dali dohromady, tak máte pravdu, ale pouze částečnou.

                Rád bych nyní řekl něco víc o Martinině práci, protože ta mi přišla jako to nejzajímavější, s čím jsem se v pohřebnictví setkal.

                Jak už bylo řečeno dříve, Martina v krematoriu pracovala coby externistka. Objížděla víc pohřebních ústavů a odborně upravovala nebožtíky k vystavení. V podstatě se to mělo tak, že pokud na něco nestačili neškolení Honza s Karlem, tak nastoupila Martina. Šlo většinou o částečně znetvořené, popálené nebo jinak poničené obličeje nebožtíků, u nichž pozůstalí z nějakého důvodu trvali na vystavení. Martina se velice dobře vyznala v anatomii a uměla nahradit chybějící části obličeje pomocí syntetického vosku tělové barvy, který potom vhodně nabarvila a nalíčila podle fotografií, které dodali příbuzní.

                Jednou jsem byl jsem svědkem úpravy nebožtíka, který nepřežil střet s nákladním automobilem. Ten ubožák vůbec neměl hlavu, protože to, co z ní po havárii zůstalo, zašil pitevní laborant po pitvě do břišní dutiny (toto se takto dělá, o tom se ale rozepíšu jindy). Pozůstalí byli katolíci a trvali na vystavení zesnulého. Snažili jsme se je přesvědčit, že něco takového je v tomto případě opravdu nevhodné, ale byli neústupní. K případu musela být povolána Martina. Ta na základě fotografií vymodelovala z vosku dokonale přesnou „náhradní hlavu“, tu potom přiložila k tělu, nalíčila a vše se zaretušovalo a upravilo tak, že kdo nevěděl, že se dívá na vosk, vůbec nic nepoznal.

                Nutno podotknout, že tato konkrétní nadstandardní rekonstrukční procedura byla velice drahá, a Martina si za ni řekla sedmnáct tisíc korun.

                Kromě kosmetiky zesnulých a tvorby anatomicky přesných protéz pro mrtvá těla se Martina zabývala i balzamováním, což je procedura v našich končinách zatím ještě ne příliš rozšířená, ale momentálně zažívající velký rozmach. Balzamování se provádí pouze v tom případě, že má být nebožtík po obřadu uložen do hrobky, což je naprosto logické - proč balzamovat tělo, které vzápětí přijde do pece?

                Není třeba zmiňovat, že jakmile je lidem s penězi někde k dispozici služba, kterou nepotřebují, okamžitě o ni projeví zájem. O balzamování proto stojí zejména ti pozůstalí, kteří chtějí nebožtíka zpopelnit, a nemá cenu snažit se jim to jakkoliv rozmlouvat. Argumentují vždy tím, že chtějí pro svého tatínka/maminku/dědečka to nejlepší, přičemž si neuvědomují, jak je to všechno nebožtíkům dokonale jedno.

                Proces balzamování spočívá v nahrazení tělních tekutin směsí formaldehydu, glycerínu a barviv. Provádí se tak, že se do nastřižené krkavice nebožtíka vsune speciální jehlový aplikátor, pomocí kterého se do krevního oběhu pozvolna vstřikuje výše uvedená směs. Nebožtík má zároveň naříznutou tříselnou cévu, ze které je souběžně odsávána krev. Balzamovací tekutina postupně vyplní všechny cévy těla, v důsledku čehož se výrazně zpomalí rozkladné procesy. Zázraky tato technika samozřejmě nedokáže, i nabalzamované tělo je po několika měsících v hrobce většinou již značně poškozené.

                Pokud snad někoho zajímají technické detaily, tak balzamovací tekutina je do těla vháněna speciálním tlakovým čerpadlem, kterému thanatopraktici a patologové říkají jednoduše pumpa. Vypadá jako velký mixér. Balzamovací proces probíhá na pitevním stole, který je dnes běžnou součástí přípravny každého pohřebnického zařízení.

                Myslím, že pro dnešek to opět stačí, doufám, že jsem nikoho příliš nepobouřil a neznechutil. Jako vždy rád zodpovím případné dotazy.