To bylo tak

“To bylo tak,” řekl dědeček a popotáhl z dýmky. Potom se dlouze odmlčel. Dědeček se vždycky dlouze odmlčí když neví, co by řekl nebo když usilovně přemýšlí. Myslím, že zrovna teď přemýšlel, ale každopádně byl trochu na rozpacích. Nemyslete si, že uvádění dědečka do rozpaků mně nějak zvlášť baví, ale já se ho prostě musel zeptat. Zeptal jsem se ho totiž, jestli nezná nějaký starobylý příběh, který bych neznal já. Dědeček je totiž hrozně chytrej a zná toho asi tak stokrát víc než já. Bodejť by ne, když je taky asi tak stokrát straší. A hlavně umí děsně báječně vyprávět starobylý příběhy. Teda, v životě by mně nenapadlo, že mu dá tolik práce si na nějakej vzpomenout. “To bylo tak,” řekl dědeček konečně a tentokrát se odmlčel jen krátce. “Tedy, znám jeden příběh, starý už spoustu století, který ty určitě znát nebudeš. Už vlastně ani nevím, od koho jsem ho slyšel, ale na tom nezáleží. Udál se v dávných dobách, kdys ještě na světě nebyl ty, já, ani nebožka prababička, a dokonce ani můj dědeček, ba ani pradědeček. V dobách, kdy ještě nebyl ani ten hřbitov, na kterém tvůj praprapradědeček leží, kdy ještě nebyl ani Karlův most a Karel IV. sám byl ještě na houbách, v dobách dlouho předcházejících vymření Přemyslovců, no zkrátka velmi, velmi dávno. Jenom mne udivuje, že já si to pořád ještě pamatuji.” Dědeček se opět odmlčel a já se lekl, že to zase všechno zapomněl. Naštěstí se ale vzápětí rozpovídal. “V těch dobách se o kraj kolem soutoku řek Vltavy a Labe dělila dvě knížetství, dvě znepřátelená knížata, dva rozhádaní bratři. Když jejich otec umíral, rozdělil své panství mezi ně, jak nejspravedlivěji dokázal a s klidným srdcem zemřel. Jenomže bratři začali měřit, počítat, a koumat, a dělali to tak dlouhou, než oba došli shodně k závěru, že přišli při dělbě zkrátka. Že jejich díl je o píď menší, nebo o klásek obilí míň úrodný a tak, jak byli z domova zvyklí, se chytili za pačesy. Jenomže tentokrát nešlo jenom o to, kdo s monoklem a s brekem poběží k chůvě a kdo se před jejím rozzlobeným zrakem bude až do večera ukrývat v rozlehlých hradních chodbách. Každý z nich totiž vládl mnoha stovkám lidí, mnoha stovkám lidských životů a lidských osudů a ne jenom svému neduživému dětskému tělíčku jako dřív. Přestože si to jen málo uvědomovali, ležela na jejich vladařských funkcích nesmírná zodpovědnost, kterou v tomhle nesmyslném sporu bez zájmu smetli ze stolu, a jediné, co jejich zakrnělé mozečky zajímalo, bylo pokořit jeden druhého. Zavřeli mezi sebou hranice, nechali na nich postavit opevnění a navzájem se pomlouvali u vladyky, který ten čas vládl v Čechách. Vůbec ale přitom nedbali na to, že to jejich nesmyslné nepřátelství nikam nevede, že jim škodí oběma rovným dílem a že lid se stále častěji chytá za hlavu a naříká nad těmi, kteří mu vládnou. Schylovalo se k válce. Na obou stranách hranic se ježila ostrá kopí hlídkujících oddílů, duněla kopyta koní železných pánů pozvaných z dalekých zemí, zněly válečné písně a rozkazy velitelů, kteří rozmisťovali své jednotky na strategické pozice. Nutno ale říci, že nikomu kromě knížat a krvelačných rytířů, se do boje nechtělo. Tou dobou v knížetství toho mladšího z bratří žil chudý švec jménem Ctibor. Jak byl chudý, tak byl poctivý, a jak neměl žádnou moc, tak byl rozhodnut s nepřátelstvím knížat něco udělat. Za novými hranicemi měl totiž spoustu příbuzných a přátel a pranic se mu nelíbilo, že by proti nim snad měl jít do války. Jednoho rána vstal, oblékl své sváteční šaty a vydal se do nedalekého lesa za mladou, ale údajně velmi mocnou čarodějkou. Když se mu mezi stromy zjevila v dlouhé bílé říze, údivem klesl na kolena. “Povstaň…” Dědeček se rozkašlal, neboť vdechl z dýmky do plic nějak moc kouře. “Ech, promiň,” řekl kašla, “Kde jsem to vlastně skončil?” “Povstaň,” napověděl jsem mu. “Aha. “Povstaň,” řekla čarodějka líbezným hlasem. “Vím, kdo jsi. Jsi Ctibor. Přicházíš sem, abys ses mne zeptal na radu, jak ukončit nepřátelství dvou knížat. Nuže věz, že je to úkol nelehký, neboť žádný z nich se nikým nenechá přesvědčit, by se svých nároků vzdal. Ale vím, jak to zařídit jinak. Znám mocné zaříkadlo, s jehož pomocí dokáži v jednom knížetství nechat pole s obilím zajít nemocí, ale ovocné sady dvakrát budou plodit, zatímco v druhém udělám pravý opak. Snad je to donutí, aby mezi sebou začali obchodovat a trochu se tak usmířili. K tomu ale budu potřebovat několik velmi vzácných bylin, které rostou jen daleko v horách. Když mi je přineseš, mohu toto zaříkadlo provést.” Ctibor neváhal a hned druhý den se vydal na cestu. Po mnohých útrapách a nesnázích se vrátil zpět, v ruce svazkem několika bylinek vzácného kvítí. Čarodějka jej zamíchala do svého lektvaru, který potom nechala vypařit nad ohněm a jak pára z něj stoupala k noční obloze, na jedné straně Vltavy obilí rostlo a shnilá jablka padala k zemi, kdežto na druhé straně tomu bylo naopak. Když knížata zjistili, co se stalo, obhlídli celou situaci, zachmuřeně otevřeli hranice, vyměnili jablka za obilí a zase je zavřeli. Když Ctibor viděl, co se stalo, šel za čarodějkou a ptal se ji, co dál. “Je to horší než jsem si myslela,” řekla smutně. “Ale ještě mne napadá jedna věc. Znám se trochu s dobrým přítelem samotného vladyky a myslím, že by šlo zařídit, aby se jeho mocný hněv snesl na všechny znesvářené knížetství v jeho zemi. Snad by to mohlo pomoc. Ale nechci to zadarmo! Když mi tu budeš půl roku věrně sloužit, zařídím to.” Ctibor neváhal a čarodějčinu nabídku přijal. Vladyka se potom sice na knížata rozhněval, ale ti z něj měli leda tak legraci, neboť jejich vojska byla veliká a dobře vyzbrojená. Čarodějka se zármutkem Ctiborovi poradila, aby unesl dceru sousedního krále a nechal se přitom zahlédnout v barvách otce obou knížat. Ctibor udělal, jak mu poradila, a sousední král vytáhl s celou svojí armádou na dvě nebohá knížetsví, aniž dbal na jejich zoufalé výmluvy. Až tehdy se bratři sešli a spojili své síly v marný boj proti společnému, avšak o mnoho silnějšímu nepříteli. Už to vypadalo, že budou jejich panství dočista srovnána se zemí. Když to Ctibor viděl, ke všemu se přiznal. Zuřivý králův hněv se přenesl z bratří na Ctibora a než se den se dnem sešel, byl Ctibor popraven.

Až později čarodějka knížatům vše vylíčila a ti, protože se jim po spřátelení vedlo velmi dobře, se dlouho rmoutili nad Ctiborovým nešťastným osudem, a jako výraz úcty a uznání nechali vybudovat ve svém hlavním tvrzišti Mělníce Ctiborovu rotundu, která tam stávala ještě za dob Karla IV.” Dědeček se odmlčel. Až po chvíli mi došlo že vlastně usnul. Něžně jsem mu vytáhl dýmku z úst a položil ji vedle na šachovnicový stolek. “Ctiborova rotunda,” zašeptal jsem s údivem, načež jsem odešel z pokoje.