Za starejch časů

Za starejch časů

Narodila jsem se v době, kdy počítače existovaly jen ve sci-fi povídkách, vycházejících na pokračování v ABíčku, telefonní aparát měla jedna rodina z dvaceti, televize vysílala čtyři hodiny denně a rodiče považovali za normální a zdravé vypouštět své ratolesti ven. Bez dozoru. Tak nějak spoléhali na „ochranu tlupy“ přibližně stejně starých dětí, které se většinu dne držely na doslech. Byla to doba bezbřehé dětské svobody. Hodinek a mobilů nemajíce, bylo pokynem k návratu domů až rozsvícení pouličního osvětlení - v té době jediný viditelný signál, pokrývající celé území města. 

Tedy, malého městečka, které se dosud pyšní úhledným nádražíčkem. Jediná kolej obkružující hranice města je asi půl kilometru před nádražím překlenuta nízkým můstkem pro pěší.
Po té koleji tenkrát jezdíval nákladní vlak. Nepředstavitelně dlouhý. Nekonečná řada vagónů vrchovatě naplněných uhlím. Ale nejlepší byla lokomotiva. PARNÍ!!!

Na můstek bych se sama nikdy neodvážila, ležel asi jeden kilometr od našeho domu, a už cesta tam byla dobrodružstvím, ale využívala jsem výhodu „neodbytného klíštěte“ starších bratrů, kterým se ne vždy podařilo mě setřást. A tak jsem se i já občas stávala účastníkem výprav za vlakem. 
Když se mezi dětmi rozneslo, že jdeme na můstek, hned nás byla celá banda.

Mně se asi nejvíc líbilo to vzrušené očekávání. Nejprve se ozvalo vzdálené dunění kolejí, pak se můstek, na kterém jsme stáli, začal nepatrně chvět, a už jsme slyšeli hřmot přijíždějícího vlaku a vzápětí se ze zatáčky vyřítila lokomotiva a jak se blížila, můstek se třásl stále víc a já s ním. Přilepená k zábradlí, ohromená úžasem, hrůzou i nadšením. Jakmile hustý sloup černého dýmu zahučel pod můstek, přeběhli jsme na druhou stranu, abychom si toho pekelného čmoudu užili co nejvíc. 

Na poslední vagón čekal málokdo. Seběhli jsme z můstku a po vysokém břehu jsme běželi podél trati za lokomotivou. Když jsme doběhli na nádraží, vlak už tam stál. Lokomotiva vzdychala, dunivě funěla, vypouštěla páru na všechny strany, všechno se na ní chvělo, vrzalo a skřípalo, a vůbec celkově vzbuzovala dojem, že je živá. Strojvůdce s potutelným úsměvem na tváři – nám i sobě pro radost - zaujal dramatickou pózu u okna a rozmáchlým gestem zatáhl za jakési držátko. Z úzkého komínku parního válce vystřelil prudký proud páry, doprovázený nezaměnitelným hvizdem. Byli jsme u vytržení!

Pan Výpravčí žádné nadšení z houfu ušmudlaných rozjívených diváků neprojevoval, ale možná že jen preventivně nasadil sveřepý výraz, aby nás všechny snadněji udržel na perónu v bezpečné vzdálenosti od parních ventilů. Vzduch byl nasycený roztodivnými vůněmi, vlhkostí a párou, rozpáleným železem a olejem, a nad tím vším se vznášel odér štiplavého kouře. Obdivovali jsme ten obrovský, živoucí stroj na kolejích a nadšeně zkoumali každý detail. Náhle se mohutné hřídele kol protočily, lokomotiva mocně zasupěla, z bílé mlhy zazněla píšťalka Pana Výpravčího, celý vlak zaskřípěl a pak se pomalu, majestátně rozjel. Nastal čas počítání vagónů. Ještě dlouhou chvíli jsme se dívali za posledním vozem mizejícím v dálce a čekali, jestli třeba ještě nezaslechneme pískání lokomotivy. 

Domů jsme se vraceli vyhladovělí, a celí černí od sazí jako bychom prolezli komínem.
Maminka nad třemi mouřeníny mohla už jen bezmocně sprásknout ruce.
Pravda, občas se to neobešlo bez sáhodlouhých lamentací a sem tam i nějakého toho záhlavce ... ale za ten zážitek to stálo!