Poslední ostrov distance

Sbohem cizí matko v cizím pokoji…

Sousedi se ukládají k spánku. On si ji přitáhne k sobě, tu svou mamku. A z rádia jde noční proud a s ním cizí žena v cizím pokoji. „.. sbohem cizí matko v cizím pokoji..“ Co psychoanalýza těžce dobývala, to textař Horáček vystihl jednou větou. Neboť každá se stanou matkou a údělem muže je od té chvíle toužit už jen po jiné, cizí matce v cizím pokoji. Slovo umí být logos, rozum, ale taky umí člověku zavařit. 

Poslední ostrov distance

Tvář osvětlenou pochodní displeje svého telefonu kráčí noční ulicí. Digitální přízrak, anebo kráska v nesnázích, co ji zradila GPS? Z výšky čtyř pater můžeš jen hádat. Podpatky vyťukává přísné staccato, ta se neztratila. Nejspíše píše, že už je kousek a že jíst nebude, protože s Týnou měly pár obložených housek. Říkám si, jak by se svět asi změnil, nebýt té rychlosti přenášených zpráv. Utrpěla by nějakou újmu, kdyby mezi nápadem zpravit manžela o svém nasycení houskami a zprávou samotnou vězela mezera několika minut? Neustále produkujeme přítomnost a vylučujeme jakoukoli distanci. Poslední ostrov distance: vězení a zdlouhavý proces odesílání (papírových!) dopisů. Vězňové tak, aniž by chtěli, ještě užívají luxusu odstupu, který člověka osvobozuje z pout přítomnosti. My ostatní jsme už jen děti okamžiku, nevolníci přítomnosti a transparence.

Jít stezkou řeči

Usiluje ještě současný člověk ve svém životě o přesah? Anebo je veškerá jeho aktivita už jen činem všedního dne? Zábavní průmysl všednost estetizoval, vzniklo tak pokušení vnímat ji jako něco neobyčejného. Biftek naaranžovaný jako Tutanchámonova nevěsta, auto připomínající stíhačku, telefon s obrazem reálnějším než realita, celý svět uložený v elektronické síti, to vše člověka svádí k myšlence o účasti na podstatném, o vykročení z kruhu. Jenže je to jen léčka do ještě pevnějšího sevření železy všednosti. A jak se jím vyhnout? Jít stezkou řeči, řekl bych.