Rána do spánku

"Na zádech neusnu" nebo "nemůžu spát, pokud se aspoň něčím nezakryju" tato a jim podobná kategorická tvrzení jsou vzpomínkou na bohatýrská léta, kdy spánek byl naprosto samozřejmý ba dokonce skoro otravný společník.

Přišly děti a priority se změnily. Nacházím se teď v (doufám) přechodném období, kdy je potřeba spánku výrazně nenaplněná. Zjistil jsem, že už dokážu usnout i na zádech. A to dokonce vleže na podlaze v dětském pokoji s rukou položenou na autíčku, dokážu chvíli předstírat, že si ještě pořád hraju. Autíčko na baterky jezdící po kruhové trajektorii je v takovém případě vítaným spiklencem, který pomůže oddálit odhalení i o několik převzácných minut.

Už dokážu usnout, i když se v místnosti někdo baví. Dokonce i když se baví se mnou. A co hůř, už dokážu usnout i v půli vlastní věty.

Před náročnějšími pracovními poradami si raději říkám o kávu. Když si potom do šálku naliju mléko, roztrhnu sáček s cukrem a soustředěně přesypu cukr do kelímku od mléka, nezbývá než doufat, že si toho nikdo nevšiml a hořké kafe rychle vypít, aby se funkce mozku vrátila trochu do normálu.

Nedostatek spánku je docela závažný problém. Ostatně této problematice se věnuje samostatné odvětví lékařské vědy - spánková medicína. U nás je tento obor popelkou vědy snad trochu neprávem. Na vině bude pravděpodobně nešťastné příjmení pionýra spánkové medicíny, jímž nebyl nikdo jiný než William C. Dement.

Nouze naučila Dalibora housti a mě usínat tam, kde se to jen trochu dát. Když pak někde najdu pohodlné křeslo, na které můžu usednout a s nohama nahoře přivřít oči před teplým přívalem světla je rozhodnuto…není se pak čemu divit, že mě zpět do reality vrací slova: "Tak si vypláchněte, pane magistře, a dvě hodiny nekousat, ať vám ta plomba nevypadne".