Buková píseň

    Bylo dávno po půlnoci a já se chystala jít spát. Nasoukala jsem kytaru do obalu, sbalila zpěvníky a rozloučila se s posledními vytrvalci u ohniště. Věci jsem si uložila k ostatním spáčům do umělé jeskyně, která byla coby stáje vytesána v pískovcové skále vedle hradu, ale nějak se mi tam nechtělo zalézt. Venku bylo moc příjemně, a i když předtím dvakrát sprchlo, rozhodla jsem se, že to risknu. Lákalo mě hradní nádvoří s ohništěm v rohu mezi zubatou hradbou se schodištěm do věže a skalním sukem, na kterém vlastní čtvercová věž, jediná zcela zachovalá budova této zříceniny, stojí a s nádherným majestátním bukem naproti této skále. Popravdě mě ze všeho nejvíc lákal právě ten buk.

    Uložila jsem se u paty skály pod věží, ohniště jsem měla po levé ruce, kmen buku přímo před sebou a jeho listoví mi zakrývalo převážnou část nebe, ze kterého zřícenina hradu už svoje díly odkousala. Přímo nad hlavou na mě v mezerách mezi mraky vykukovalo pár hvězd, ale ty mne tu noc nezajímaly. Byla jsem přímo uchvácená tím bukem. Stříbřitá kůra jeho mohutného kmene vypadala v měkkém světle ohně dokonale hladká, stejně jako jeho větve, které se o pořádný kus výš rozpínaly do všech stran. Mihotavá záře plamenů jako by přinutila ladné obliny větví vysoko nad mou hlavou tančit a lehký větřík, který se mezi pískovcovými skalami a zdmi občas proběhl, zase zaševelil listím. Poslední kamarádi seděli u ohně v tichém rozhovoru a já byla pro tu chvíli ráda, že už nehrají na kytaru, protože ten úžasný buk přede mnou zrovna začal zpívat svoji píseň.

    Nejdřív mi řekl, jak jeho listy s povděkem přivítaly těch několik večerních spršek deště a já si ihned vybavila, jak jsem naklonila tělo nad kytaru, aby mi nenamokla, ale rozevřené listy zpěvníku jsem ochránit zapomněla, takže dvě stránky písniček budou mít na tento večer památku navždycky, protože inkoust se rozpil a písmena zůstala tečkovaná. Trochu jsem se nervózně zavrtěla, on takový mokrý spacák není do chladné noci nic moc, ale buk mě konejšil, že se nemusím bát, jelikož mraky další vláhu až do rána nevydají. A já mu uvěřila, pohodlně jsem se natáhla a s rukou pod hlavou naslouchala dál, předešlá únava a ospalost byla zapomenuta.

    Vyprávěl mi, jak je voda tady na pískovcové skále vzácná, jak musí napínat všechny síly, aby kořeny protlačil dostatečně hluboko, až k podzemním pramínkům, ale při tom dávat pozor, aby přílišným tlakem kámen nerozlámal a hned mi ukázal nevelkou borovici na hraně skály, která sice ještě visela na posledním vlásku, ale byla již uschlá a dole pod ní se kupila hromada balvanů, které silou svých kořenů vylámala.

    Napadlo mě, že to musel být opravdu boj o život, když byl ještě maličký semenáček a stačil jeden krok neopatrného návštěvníka a bylo by po něm. A on se rozezpíval o dávné minulosti, o paměti jeho děda, která se semínky předávala dalším generacím. O dobách slávy místního hradu, kdy byly všechny stavby v pořádku a žila tady spousta lidí, o nádvoří a vnitřní skály, na kterých hrad stál, se vzorně starali a žádný semenáček neunikl jejich pozornosti natolik, aby přežil aspoň jediný rok. Jeho děd se z hlubiny okolního hvozdu marně snažil svoje semena do tohoto lákavého prostoru rozšířit, takže jeho otec vyrostl také v lese, i když alespoň na okraji a po létech rozpřáhl svoje větve nad příjezdovou cestou k hradu.

    A roky letěly, lidé odešli, hrad zpustl a začal se rozpadat a zarůstat býlím. Po dlouhé době šel kolem tulák, vysoké boty měl obalené blátem a do hlubokého vzorku jejich podrážek se na cestě k hradu zatlačilo několik bukvic, mezi nimi i ta s klíčkem tohoto buku. Tulák překonal po zbytku dřevěného mostu hradní příkop, prasklým portálem brány vstoupil dovnitř, obešel skálu s věží a ocitl se na pustém nádvoří. V rohu pod hradbou si rozdělal oheň a na pozůstatcích tohoto ohniště pak pálili ohně další a další návštěvníci, časem přibyly špalky na sezení, později i pár klád a postupem doby se z malého ohýnku na jedno jídlo vyvinulo ohniště pro vaření i celonoční zábavu a zpěv několika part dohromady.

    Vzpomněla jsem si, jak jsem odpoledne sama přišla, u ohniště shodila batoh, zula boty, nechala chodidla obalit se pískem a na chvíli se posadila. To místo mě okamžitě vtáhlo do své neopakovatelné atmosféry, však jsem uprostřed hradu ještě nikdy netábořila a z lavičky u ohně jsem si mohla bez problému prohlédnout prakticky celou zříceninu. Mohla jsem přehlídnout všechny skalní ostrohy i se zbytky středověkých budov na nich, mohla jsem obdivovat mohutnost, výšku a jednoduchou krásu zachovalé věže a mohla jsem svým zrakem pojmout celý ten úchvatný strom, který na mě zapůsobil neskutečnou silou hned na první pohled. To místo bylo pro ohniště dokonalé, nemohlo být zvoleno lépe.

    Buk mi to odsouhlasil a pokračoval ve zpěvu. Vrátil se k tomu prvnímu poutníkovi, který se pohodlně natáhl u ohně a stejně jako já se zul. Zatímco odpočíval, bahno na jeho botách pomalu vysychalo a on je nakonec, když se chtěl zase obout, jednu o druhou prudce oklepal, takže uschlé bláto vylítlo také ze vzorku podrážek a s ním i hrst bukvic. Nový životní prostor byl dobyt a začala bitva o jeho udržení. Buk a jeho bratři na tom byli zpočátku všichni stejně, ve stejný čas se ocitli na stejném místě, měli stejný příděl vody a stejný přístup ke slunečním paprskům. Pravda, ne všechny bukvice byly životaschopné a několik semínek vůbec nevzešlo, ale za pár týdnů se mezi sporými bodláky a trávou nádvoří zelenalo jedenáct bukových semenáčků, které rychle rostly. Za několik let bylo u paty jedné ze skal slušné bukové křoví a jednotlivé stromky už si navzájem překážely. Ty, co rostly na okrajích, mohly větve volně vystrkovat do stran, ale ty uprostřed, a k nim patřil i on, měly smůlu a všechny spodní větve zůstávaly neduživé a brzy usychaly. Na hrad chodilo stále víc lidí, dělali ohně a potřebovali stále víc dřeva a klacků na opékání, takže bukové mlází, které bylo na dosah, jejich pozornosti neuniklo. Sem tam sem zavítalo i pár vandalů, kteří stromky lámali jen tak z legrace a za nějaký čas zaschl první z bratří, ze kterého zbyl jen zlomený pahýl. Další dva se ještě několik let snažili obrůstat, ale bylo to marné a houští řídlo. Jiní zase nezvládli chytit kořeny správnou skalní puklinu, takže se nedostali ke spodní vodě, a když už byli příliš velicí, také uschli.

    „Mému“ buku se nakonec podařilo udržet při životě jednu spodní větev. Jak okolní stromky zacházely, on měl stále víc místa a tuhle vzniklou mezerou vystrčil pěkně na sluníčko. Sice mu celkem dost kazila souměrnost, ale on byl na ni i tak velmi pyšný a jejímu růstu věnoval velkou část všech živin, vody a vlastní síly. Jenže pak přišla pohroma. Na hrad se zatoulali zase nějací pobudové, neměli do čeho píchnout a jen tak z nudy se snažili jeho milovanou větev ulomit. Už byla dost silná, nechtěla se jim snadno poddat a to je přivedlo téměř k šílenství. Spojili své síly a větev z mladého kmínku přímo vyrvali, vyštípli s ní i kus jeho kůry se zbytkem dřeva a způsobili buku obrovskou ránu. Za prvé jeho tělu, protože tohle bylo opravdu veliké zranění ohrožující jeho život, vždyť do obnaženého dřeva se mohli pustit škůdci nebo ho napadnout houby a plísně, rána krvácela mízou a její zacelení bude vyžadovat spoustu času a energie. Ale v neposlední řadě byla zlomena také jeho duše, buk jakoby k této větvi upíral všechny své naděje a její ztráta ho úplně zdrtila.

    Nějak přežil, ale další roky jen tak živořil bez zájmu o cokoli okolo sebe, takže mu unikl příchod mužů, kteří si skupinku buků nejdříve jenom omrkli, ale pak všechny jeho zbývající bratry pokáceli a dřevo jejich štíhlých rovných kmenů si odnesli. Jeho paradoxně zachránila rána po té veliké větvi, protože takhle znetvořený kmen se jim nehodil. A tak buk rostl dál, jeho jizva se postupně obalila kůrou a vytvořila na sílícím kmeni bouli, ale to již velikému stromu vůbec nevadilo, svoje horní větve rozložil ve volném okolním prostoru, postupně se vymanil ze své letargie a konečně si začal život užívat.

    Přimělo mě to znovu se na jeho kmen pozorně podívat, protože té boule jsem si odpoledne vážně všimla, ale sametová tma spolu s jiným úhlem pohledu, který jsem teď měla, tento nedostatek téměř úplně skryla a jen když o něm zrovna byla řeč a já se na něj zaměřila, mohla jsem ho v nezřetelném světle dohasínajícího ohně zahlédnout. Říkala jsem si, že ta jizva stromu přidává na zajímavosti, vždyť vypadá jako oko, které sleduje nádvoří a opravdu nic mu neunikne.

    Buk potěšeně zaševelil korunou a po tváři mě pohladil osamělý lístek, který se na mě shůry snesl. Sebrala jsem ho a chvíli jeho stopku protáčela v prstech. Myslela jsem na to, jak jsem včera po krátkém odpočinku u ohně vyrazila do okolního lesa na dřevo, jak jsem se brouzdala loňským spadaným listím mezi kmeny buků a sbírala suché větve tu a tam popadané na zem. Buky mám ze všech listnáčů nejraději a pořádně suché bukové dřevo je na ohýnek ideální, nasbírala jsem velikou hromadu dlouhých silných větví, měla jsem co dělat, abych je do hradu všechny dotáhla. Ale teď jsem se úplně vyděsila, vždyť jsem na spálení přinesla nepochybně dřevo jeho sourozenců a předků, najednou mi to připadalo hrozně nevhodné a já se zastyděla. Ale buk klidně pokračoval ve své písni, pobaveně mě ujistil, že pálení suchých větví je v pořádku, že on sám má ohýnky v rohu nádvoří rád, rád poslouchá zpěv i hovor návštěvníků a úplně nakonec, když oheň dohoří a poslední žhavý uhlík vyhasne, vítr roznese popel do okolí a s ním i tolik nezbytné živiny. Déšť je pak spláchne do země a buk si z nich vezme, co sám potřebuje, takže rozhodně mu ani trošku nevadí, že jsem ty větve k ohni nanosila.

    A pak přišla jeho poslední sloka, melodie se zklidnila téměř do ukolébavky a on mi šeptal, ať už spím. Že ví, jak moc je pozdě a jak dlouhý to byl den, že oceňuje čas, který jsem mu věnovala, a poděkoval mi za mé naslouchání, prý už dlouho nebyl k jeho písni nikdo takhle pozorný… Ale to už se mi možná zdálo, protože zbytek jeho černé, dosud se proti nebi rýsující siluety zmizel a já odplula do nevědomí spánku.

    Jenže kdo ví, jak to všechno bylo? Ráno sice vítr šustil bukovým listím, ten zajímavý strom však už nezpíval. Ale zelený lístek s ožmoulanou stopkou jsem vedle své hlavy našla, tak jsem ho vložila do zpěvníku a nosím ho tam vylisovaný jako upomínku, samozřejmě právě mezi těmi zmoklými písničkami. A vždy, když zde zpěvník otevřu, vzpomenu si na tuto neobyčejnou noc, na tajemnou atmosféru rozpadlého hradu a na naprosto neopakovatelnou bukovou píseň.