Komfortní zóna

Určitě taky znáte ty lidské zombie, které si ráno nasadí černé brýle, uši zašpuntují sluchátky a takto přejedou do práce a odpoledne zase stejně zpátky a ožijí až večer na sociální síti? Tak přesně jednou takovou zombií jsem já. Ale rozhodl jsem se s tím skoncovat. Pokud čtete tyto řádky, jste svědky toho, že se mi podařil hrdinský čin. Dnes jsem totiž vykročil ze své komfortní zóny, překročil svůj vlastní stín, vyskočil z krabice, zabil svého draka nebo spolkl žábu. Jak je vám libo. Odhodlával jsem se k tomu celé jaro a plánoval jsem to celou dovolenou. Stanovil jsem si termín a vymyslel jsem si na sebe tyto herkulovské úkoly:

1.            Vybrat si oběd v restauraci naslepo.

2.            Pomoct neznámé osobě s čímkoli

3.            Darovat kytku úplně cizí ženě.

4.            Napsat o tom všem a zveřejnit to.

Abyste mi rozuměli, já jsem se vždycky hodně styděl. Když mám oslovit cizího člověka, tak se červenám jak spartakiádní trenýrky a tak, jak jste se vy cítili n prvních tanečních nebo u maturity, já si připadám denně. Věděl jsem, že si dávám náročný úkol, ale řídím se heslem „spadneš-li sedmkrát…vstaň poosmé…je to ostatně dobré kondiční cvičení“. A jak se říká, odvážnému štěstí přeje. Já dneska odvážný byl, proto jsem hned ráno cestou na tramvaj na rohu Otakarovy a Přemyslovy potkal ikonickou stařenku s velkou taškou. Pomoct babičce s nákupem, to je jako z učebnice nebo z Rychlých šípů. Přímo dušínovská příležitost, kterou jsem musel drapnout za pačesy nebo spíš za ucha nákupní tašky.

Stařenka bydlela hned na rohu v činžáku, ale až úplně nahoře v pátém patře. Ano mám sice figuru vytvarovanou pouze kancelářskou židlí a jediný kardio-trénink provádím silnými dávkami kofeinu, ale přece jen jsem mladý muž a přesto jsem měl, co dělat abych se s nákupem dostal až nahoru. Nedokážu si představit, jak by se chudák stařenka drápala do schodů s taškou, kdybych nebyl na blízku. To, s jakou úlevou stará paní stanula na nejvyšší podestě, mi dlouho zůstane v paměti. Je to velká odměna za malý dobrý skutek.

Oběd jsem si dnes nenechal dovézt do práce jako obvykle, ale vyrazil jsem do restaurace U Karla.

Na otázku: "Co si dáte?" jsem vrchnímu odpověděl zakroužením prstem nad jídelním lístkem a následným zabodnutím ukazováku na náhodné místo někde naspodu listu:

"Dám si ...", zamžoural jsem ta na malá písmena: "Kočku."

"Kočku?" číšníkovo obočí se změnilo ve dva dokonalé gotické oblouky. "Tady vaříme českou kuchyni, asijské bistro je za rohem."

"Ale tady na lístku máte..."

"Aha,“ vrchní se úslužně sklonil k papíru. „To je jméno našeho pana vedoucího, Jiří Kočka," usmál se chápavě a jeho tváři se vrátily barokní tvary.

Zakroužil jsem znovu. Konečně jsem trefil něco k jídlu.

"Dám si smažený květák," řekl jsem schválně dost nahlas, aby číšník náhodou neslyšel kámen, který mi právě spadl ze srdce. Smažený květák, to byla moje záchrana. Ne, že bych toto jídlo nějak miloval, ale mezi játry na cibulce a cizrnovou plackou stojí smažený květák někde uprostřed v mírném a přijatelném pásu kulinářských zážitků.

"Květák bude zítra, to je menu na celý týden," ukázal vrchní na kartu, ze které jsem si vybíral. Jako jedničku dneska máme plněné papriky. Dáte si?"

Plněné papriky? Sevřel se mi žaludek. Když hodnotíte jídlo škálou od jater na cibulce po cizrnovou placku, pak plněná paprika s rajskou omáčkou stojí zcela mimo měrnou soustavu. Mimo definiční obor. Játra smrdí a cizrnová placka dusí, byl by to boj, ale tato jídla bych snad i snědl. Kdo se dal na vojnu, musí bojovat říkám si, ale plněná paprika? To je porušení ženevských konvencí. To je yperit na gastronomické frontě. Nevím, kdo mohl vymyslet tak sofistikovanou formu útoku na chuťové buňky. Slizká rozvařená paprika objímající neurčitou masovou směs a to celé zalité krvavě rudou nasládlou omáčkou.

Pokusil jsem se chytit stébla jediné možné záchrany:

„Nemohl bych si přece jen dát tu kočku,“ šeptl jsem.

Číšníkův obličej začal připomínat novogotického chrliče.

"Tak mi dejte teda ty papriky," kapituloval jsem.

Byl to vážně zlý sen. Co se dá dělat. Nemůžu čekat, že bude výstup z komfortní zóny vždy tak jednoduchý, jako babička s nákupem, po které mi zůstaly jen dva stržené puchýře na rukách a natažená achilovka.

Nic není nemožné, řekl jsem si a vzbudil tak v sobě odhodlání spořádat dnes plněnou papriku i s pekelně rudou rajskou. Toto odhodlání mi vydrželo do chvíle, kdy přede mě vrchní postavil talíř s obědem. Snědl jsem suchou rýži. S utkvělou myšlenkou na admirála Kolčaka jsem pečlivě zachraňoval bílá zrnka před pádem do rudé zkázy.

Po této anabázi jsem se hladový, ale spokojený vracel do kanceláře. Třetí úkol jsem si nechával na cestu  domů. Možná se tomu pousmějete, ale já jsem byl v květinářství naposledy ve druhé třídě, kdy jsem ještě měl pocit, že za mé krásné vysvědčení může milá paní učitelka a že jí udělá velkou radost růžový karafiát s asparátem. Asi jsem si to špatně zapamatoval, protože slečna květinářka byla toho názoru, že pokud chci aspartam nebo jiné sladidlo, měl bych to zkusit vedle v lékárně. Zbaběle jsem rezignoval na výběr flóry a vzal jsem si jednu z již vyvázaných kytici připravených na pultu. Cena bezmála pět set korun za něco, co vydrží s bídou týden, mi přišla hodně netržní, ale jak říkám v květinářství jsem nebyl od éry karafiátů, takže jsem ochotný akceptovat fakt, že z prodeje květin se mezi tím stal úplně jiný bliznis.

Ozbrojen kyticí jsem se vydal k zastávce metra. Ruka se mi nervozitou potila tak mocně, že kytka by měla jistě dostatek vláhy i na podstatně delší cestu, ale infernální prostředí metra mi přišlo dostatečně anonymní a neintimní. Tady snad předání kytice nebude nikdo vnímat jako citové vyznání.

Na nástupišti stálo pár lidí, z toho několik mužů, hlouček dětí, dvě mladé dívky (moc hezké a moc mladé na to, abych jim dával kytici bez postranních úmyslů) a jedna dáma středních let.

"Dobrý den paní, já jsem Petr a rád bych vám dal kytku," atakoval jsem dámu svým dobrým skutkem dřív, než mně přemůže vlastní stydlivost.

"Mně? To si nechte snad pro nějakou mladší, ne?"

"Chtěl bych vám udělat radost."

"Když radost tak radost. Děkuju vám mladý muži a hezký zbytek dne."

Byl jsem té paní vděčný, že se příliš nezdráhala a můj pugét přijala. Mám rád lidi, kteří vědí, že kolikrát udělají radost tím, že umí ve správný čas přijmout dárek. Nebo možná si paní tu kytici vzala poté, co zjistila, že má za zády mramorový sloup, který jí brání v ústupu a že všichni ostatní cestující museli jaksi náhodou přejít na opačný konec nástupiště.

Jel jsem domů s pocitem vítězství. Sepsat svá dnešní dobrodružství, to už pro mě bude snadný úkol. A zveřejnit to, no to se budu trochu stydět, ale po dvou sklenkách červeného by to mělo jít.

***

Babička Kroupová odpočívala v křesle a bála se vstát. Syn se snachou seděli naproti ní. Ti dva už byli tak dost nasupení. Kdyby viděli, jak se belhá, zase by jí vyčítali, že nechce endoprotézu. Nechtěla se dnes s nimi hádat a vysvětlovat jim, proč ji dnes nohy bolí. Nechtěla přilévat olej do ohně. To raději nějakou tu kapku vody, která by ty dva schladila, ale byla to složitá situace.

Jirka přišel nabručený už z práce. Od pondělka se těšil, že dneska bude rajská, jenže šéf ho zdržel, a když dorazil do hospody, tak už měli jen šunkofleky. Babička Kroupová se synovu lamentování jen smála. Kdo jiný než ona věděl, jak Jirka vždycky miloval rajskou. Prý se navíc u těch šunkofleků musel koukat na kluka, který rajskou nechal a vybral jen rýži. No hotová muka Tantalova.

A pak se vrátila Silva s tou kyticí a Jirka zase nadával, tentokrát už to nebylo jen nevinné bručení. Prý ať mu řekne pravdu, a že prý není takový vůl, aby jí sežral historku o cizím mladém muži, který na potkání obdarovává ženy kyticemi.

Ale babička Kroupová své snaše věřila. Vždyť lidé dneska dělají bláznivé věci. Jako třeba ten chlapec, co jí dnes pomohl s nákupem. Udělal to s takovou vervou, že babička Kroupová mu ani nestačila ukázat, kde je v domě výtah. Pak už mu nechtěla kazit radost. Aspoň ví, že ty schody ještě nějak zvládne.