Kytice

Kytice
(léto 1972) 

Začínám mít trošičku strach. Takhle daleko jsem sama ještě nikdy nebyla. 
Jsem ale pevně rozhodnutá splnit úkol, který jsem si dala, a proto odhodlaně pokračuji dál. 

Konečně dojdu na roh vysoké hromady stavebních rour, která mi celou dobu zakrývala výhled. Odhalený obzor je zvýrazněný oslnivě bílým pruhem.
Jsou tam! oddychnu si.
Pohled na cíl mě uklidní a posílí mé předsevzetí. Úkol není nemožný! 

Maminka dnes vstala špatnou nohou. Od rána se mračí. 
Už dlouho jsem ji neviděla se smát. Ani usmívat. Je mi jí moc líto. Chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak. 
Přemejšlela jsem o tom usilovně několik dní. Doufám, že ji můj nápad potěší.

Zarazím se. Něco tady neštymuje.
Už jsem ušla pořádný kus cesty, ale louka vypadá stále stejně daleko. 
Nervózně se ohlédnu. Hromada rour je poloviční. 
Úlek mi zrychlí tep. Strach mi vžene slzy do očí. 

Zaváhám. Přece to teď, před koncem, nevzdám?! 
Podívám se zoufale na bílý flek přede mnou ..... 

..... a rozběhnu se.

Vysoký okraj rozkvetlé louky se mi postaví do cesty bez varování a nečekaně brzy. 
S úlevou skočím mezi vzrostlé stonky.

Jakmile mě obklopí záplava žlutobílých květů, prostoupí mně Absolutní Klid.
Třeba tu jsou strážci? napadne mě a jsem překvapená, že jsem na to nepomyslela už dřív.
Asi bych se jich měla dovolit. Určitě bych se jich měla dovolit.
Zaposlouchám se do ticha letního dopoledne. 
Slyším šepot trávy v lenivém vánku a skřivánčí zpěv vysoko na nebi. Nic jiného neslyším. 
Přihmouřím oči a pekelně se soustředím. 
Ne, neslyším je. Vím ale jistě, že tu jsou. Ch-nj mi to vyprávěl. Jsou všude. Staraj se o všechny důležitý věci. I o kopřivy a kameny.

Jenomže nevím, jak je mám oslovit.
Pro jistotu říkám svoji prosbu nahlas: „Strážci kopretin, moje maminka je moc smutná. Já ji chci udělat radost. Chci jí dát kytici kopretin. Maminka má kopretiny moc ráda. Prosím, můžu si je u vás natrhat? Moc prosím. Nic tady nepošlapu, slibuju.“
Soustředěně se zaposlouchám. Neslyším nic. 

Nerozhodně se rozhlédnu kolem, můj pohled se zastaví na hromadě rour v dálce. 
Vykonala jsem nejdelší cestu svého života a bylo by mi líto, kdyby vyšla na prázdno. 
Myšlenky mi mimoděk zaletí k makovému poli. 
Kdybych mohla kopretinový lidičky vidět, bylo by to jednodušší. 
Nakonec se rozhodnu.
Budu teda předpokládat, že mi to dovolili.
„Moc vám děkuju,“ zašeptám vděčně. „Budu opatrná, slibuju.“
Veselý cinkot strážců vlčích máků mi moc chybí. Věčně radostná nálada makových lidiček byla příjemně nakažlivá.

Nespokojeně zamžikám víčky. 
Tak dost! okřiknu se. Nejseš tady pro zábavu. Máš úkol!
Moje vnímání světa se okamžitě změní. Rozhlédnu se a začnu kopretiny kolem sebe posuzovat přísným okem estéta. 
Ta má krátkej stonek, ta moc tlustej, tahle má nějak divně pokroucený listy, tamta příliš nepravidelný okvětní plátky a tahle nějaký hnědý tečky v žlutém středu.
Kopretiny pro moji maminku musí být dokonalé!
Pomalu, obezřetně postupuji loukou a opatrně lámu vybraným krasavicím stonky. 
Skončím s tím, až když poslední nepoberu.

Kriticky zhodnotím svůj úlovek.
Je to rozhodně nejkrásnější kytice kopretin, jakou jsem v životě viděla. Ani na vteřinu nepochybuju o tom, že mi s výběrem pomohli kopretinoví lidičkové.
„Děkuju vám, lidičkové!“ nadšeně zahalekám na celou louku a zvesela vykročím na cestu domů.
Jsem opravdu hrdá na to, jak se mi podařilo splnit nejobtížnější část úkolu.

Přemýšlím, jestli jdou strážci kopretin se mnou. 
Na to jsem se Ch-nje zapomněla zeptat. Jak je to s lidma, který neviděj a neslyšej, ale nezapomněli. Třeba zapomenu pozdějc, leknu se. 
Ta myšlenka je tak strašná, že se musím zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout.
Zabořím nos do kopretin. Jsou opravdu překrásné. Nejkrásnější kopretiny pro nejkrásnější maminku. Kouzlo Věčného Klidu něžné květy neopustilo ani tak daleko od jejich strážců. Blaženě si představuju maminčin úsměv, až k nim přivoní.
S obnovenými silami se opět dávám na pochod.

Zpáteční cesta je o polovinu kratší. 
Zmateně se ohlédnu, abych se ujistila, že se vracím stejnou pěšinou.
Tuhle záhadu ale budu muset odložit na jindy. Pugét je těžký a mě už začínají bolet ruce. Otočím se a pospíchám k našemu domu. 
Možná mi tu cestu zkrátili strážci kopretin? 
Jsem jim vděčná. O moc dál bych tu kytku už nedonesla.

Už jsem téměř doma. 
Z vchodových dveří paneláku vybíhá můj bratr. 
K mému překvapení, pár okamžiků na to, vybíhá ze dveří paneláku maminka. 
Bratr se mihne kolem mě, maminka se po pár krocích zastaví. Mocně huláká, okolní paneláky množí její hlas. Ze široka rozkročená, s pravicí vysoko zdviženou, hrozí pěstí za bratrem. Levou rukou udržuje balanc.
V pohádkách často někdo lomí rukama, teď poprvé to vidím na vlastní oči.
Není pochyb. Bratr maminku moc rozzlobil.
Zaváhám.

Zmlkla. Oddechuje těžce jako sentinel.
Vidím jasně, že maminka nutně potřebuje udělat radost jako sůl. 
Přicházím v nejvyšší čas. Jsem si jistá, že s sebou nesu zázračný lék.
Odhodlaně dojdu až k ní a s úsměvem podávám mamince svůj dar.
„Maminko, já sem ti přinesla kopretiny.“
Vteřina napjatého očekávání. Už za malinkatou chviličku se maminka usměje.

Maminka sklopila oči a dívá se na nejkrásnější kytici světa.
Znejistím. Maminčiny oči mají divný lesk. 
Vyškubne mi kytici z rukou, ale nepřivoní.
Zdvihne ji vysoko ..... 

..... a vší silou mě s ní praští do hlavy.
Zůstanu opařeně stát. 
V úžasu zírám nevěřícně na zuřícího býka, navlečeného do modře květovaných šatů mojí maminky. 
Něco řve, slova nevnímám.
Tříská mě rytmicky, míří na nejvyšší bod.
Nebráním se. Nemůžu se ani hnout.
Přestane, až když jí v dlani zbyde jen krátký trs orvaných stonků.
Funí.

„Netvař se jak debil!" zahřmí nade mnou, až se země třese.
Chci se tvářit jako nedebil, ale nevím, jak se to dělá.

„Zavři tu pusu!“ zaječí fistulí.
Chci zavřít pusu, nejde to. Nemůžu ani mrknout. Myslím, že nemůžu ani dýchat. Zkameněla jsem!
Matka už dál nesnese pohled na své imbecilní dítě, nasupeně se otočila a dupe pryč.

Stojím. 
Snažím se pochopit, co se vlastně stalo. 
Ta kytka jí přece měla udělat radost?! 
Chtěla jsem jí udělat radost.
Bratr maminku rozzlobil, ale JÁ jsem jí PŘIŠLA udělat radost! 
Ničemu nerozumím.

Stojím. 
Jak dlouho tady budu takhle stát? 
Propátrávám, co vím o zkamenělinách. 
Aha, už vím. Přijde princezna a omyje mě vlastními slzami. 
Nebo živou vodou. 

Stojím.
Nevím, co je živá voda. 
Pochybuju, že nějaká princezna vůbec je. 
Princezny jsou přece jenom v pohádkách, to ví každej.

Všimnu si, že dýchám.
Všimnu si, že jsem celá zasněžená bělostnými okvětními plátky bývalých kopretin.
Všimnu si, že všude kolem mě leží na zemi křehký závoj, ozdobený sem tam poházenými žlutými puntíky.

Tohle ...

Pomalu zvednu ruku a položím si ji na hlavu. Tam se žádný lístek neudržel. 
Neměla by mě ta hlava bolet? 
Zkoumavě ji prohmatávám, nic necítím. 
Výprask květinami asi nebolí, zaznamenávám nový poznatek.
Rozklepou se mi kolena. Udělám dva vratké kroky a posadím se na parapet nízko položených sklepních oken. Nechápavým pohledem přehlížím spoušť před sebou. 

Tohle ...

Těsně vedle mé nohy leží, jako zázrakem nedotknutý, celý květ. 
Shýbnu se a opatrně si ho položím do dlaně. Prstem jemně pohladím chlupaté osrdí kopretiny.
Tohle ...
„Tohle sme si nezasloužili," říkám přímo jí, a myslím všechny kopretiny světa i jejich strážce.

Tělem mi projede ostří palčivé křivdy. Celá se schoulím pod tím úderem.
Rozbrečím se. 
Pláču usedavě ze všech sil, pláču jako o život, ramena se mi třesou, vlastně se chvěju úplně celá. Slzy mi tečou z očí, nosu i pusy, ale nic nepomáhá. Zkusím to ještě uměle natáhnout, ale bolest se nemenší.

Vyčerpaně odpočívám. 
Už nechci nic chápat, už chci jen, aby to přestalo bolet. 
Ještě zkusím vymáčknout pár slz, ale jsem úplně vyprahlá.

V této chvíli ještě netuším, že bude trvat dvaačtyřicet let, než se ledový rampouch v mé hrudi úplně rozpustí.