Sněhové pusinky

Sněhové pusinky
(léto 2015)

Od rána se mi nepodařilo tu myšlenku vypudit z hlavy. 
Co se dá dělat. Člověk prostě musí někdy podlehnout. Největší potíž vidím s těma pusinkama.

Na cestě domů důkladně prošmejdím Tesco, dvě večerky, zastavím se i v pekárně, ale po sněhových pusinkách ani vidu. 
Jak to ta Dita mohla takhle splácat dohromady? V létě nejsou k sehnání pusinky a v zimě zase dobrý jahody.

„Teď v červnu?“ vykulí na mě oči prodavačka vyhlášeného cukrářství v centru. 
Kouká se na mě, jakoby mně z uší rostly zelený chapadýlka. Nána! Mám chuť na jahody se šlehačkou a sněhovýma pusinkama a ano, je léto. Co je na tom tak divnýho?

Kupuju jahody a rozladěně nasedám na svůj městský náklaďáček. Po třech kilometrech příliš rychlé jízdy se uklidním a rozhodnu se, že dnes ze sebe udělám blbku ještě jednou.
Zkusím cukrárnu u nás na konečný. V zapadlým krámečku, by možná pár zapomenutých pusinek vyčarovat mohli.

Prostor před cukrárnou zabraly dvě ošuntělé figury. Takoví ti vysušení týpci, co jsou živí jen z piva a cigaret, ale tihle se snaží mít obojí pod kontrolou. Proto taky přece vysedávají před cukrárnou a ne v hospodě! Na stolku před nimi se povaluje několik lahví od piva, popelník, krabička cigaret, noviny, na novinách zapalovač. Labužnicky pokuřují a mlčí.

Kolo pro jistotu zamykám k zábradlí a rychle kolem nich proklouznu dovnitř.

„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpoví žena za pultem a vyčkávavě se na mě zadívá.
„Já mám trochu nezvyklý přání,“ začínám zlehka, „teda pro tuhle roční dobu.“
Unaveně zašedlá pětapadesátnice nepatrně nadzvedne levé obočí a čeká.
„Víte, já sháním sněhový pusinky.“ 
Ve vteřině ožije jakýmsi vnitřním sluncem.
„A nechcete to náhodu do toho dezertu s jahodama, jak to včera měla v televizi ta Dita?“
„Jo, to chci.“
„No to se vám nedivím! Já jsem si to hned musela udělat, jak to vypadalo lákavě. A bylo to vopravdu fantastický! Ty pusinky tam udělaj takový jako křupavý ... bublinky nebo co, no prostě ňamka. My sme to s mužem snědli na posezení všechno! Hotová samožerka, to vám řeknu. Letos se zrovna urodilo tolik jahod, že už ani nevíme co s nima. Muž je pěstuje na zahrádce a už sme trochu přejahodovaný, věříte? No tak jsem byla ráda, že vyzkouším něco novýho, člověka už nebaví jíst furt to samý. Mám je srovnaný ve špajzu.“

Panebože! S tou svou neschopností skákat lidem do řeči už vážně budu muset něco dělat.
„To si určitě udělejte, to vám můžu vřele doporučit. Ani se tam nemusí dávat ta šťáva z granátovýho jabka! Já jsem to udělala bez toho a bylo to taky dobrý. Možná by to s tou šťávou ani tak dobrý nebylo. Lepší jahody se šlehačkou jsem v životě nejedla!“
„Ráda věřím, já na to mám taky od včerejška chuť. Ale nikde nemůžu sehnat ty sněhový pusinky.“
„No jo, ty pusinky. My jsme měli jedny, poslední. Ale, víte, když my jsme je včera snědli.“

Navzdory zklamání mě cukrářčin smysl pro pointu upřímně rozesměje. 
Úplně ji chápu. Kdybych já byla majitelkou cukrárny a měla včera večer po ruce poslední sněhový pusinky, taky bych dnes už neměla co prodávat. 
„No tak to se nedá nic dělat. Aspoň vím, že to je fakt tak dobrý, jak to vypadalo. Tak na shledanou.“
„No, to mě mrzí, že vám nemůžu pomoct. Ani nevím, kam bych vás poslala. Kdybysme to s mužem aspoň všechno nesnědli, mohla bych vám dát aspoň ochutnat.“
„S tím si nelamte hlavu, ale děkuju.“
„Tak na shledanou.“

„Nashle,“ otočím se a loudám se ven.
Tyhle pořady o vaření by snad měli zakázat. Nebo by aspoň během vysílání mělo dole běžet opakovaný varování ministerstva zdravotnictví: Přežírání škodí zdraví!
Ale pochybuju, že by to někoho z nás odradilo.

„Počkejte,“ zaráží mě, když už chci otevřít dveře, “teď mě napadá, že možná máme ještě nějaký pusinky ve skladu. Ale byly by od Vánoc.“
„To by mi nevadilo,“ otáčím se zpátky s novou nadějí.
„Já bych tam pro ně došla, kdybyste si je vzala.“
„No, já bych chtěla jenom jedny, tak jestli to je problém, tak to nechte bejt.“
„Né, já se tam podívám. Ale bude to chvíli trvat.“
„Na sněhový pusinky si ráda počkám.“
Pobaveně se zasměje, odkudsi vyloví těžký svazek klíčů a vpluje za závěs.

Popojdu k skleněné vitríně a pozorně studuju vystavené laskominky.
Větrník, bombička, pražská koule, kávové zrno, ovocný košíček, griliášová trubička ... mohlo by něco z toho nahradit jahody s pusinkama? Těžko. Chutím neporučíš! 
No co, když nebudou mít pusinky, tak udělám klasiku. Jahody se smetanou budou taky dobrý.

Nad dveřmi se rozklinká zvonek.
Ohlédnu se.
Do cukrárny vejde vyzáblý pijan, jeden z těch dvou, co se usadili před cukrárnou. Podívá se na mě pohledem, který nedokážu rozklíčovat a pak rázným krokem dojde až k pultu a plynulým pohybem přehne celý trup přes pult.
„Pani,“ volá na celou cukrárnu. „Haló, pani!“
„Paní za chvíli přijde,“ snažím se pobudu uklidnit, ale zdá se, že mě vůbec nevnímá.
Dál umanutě hypnotizuje žlutý závěs a huláká: “Haló! Halo, pani!“
„Vona je pani asi zaběhnutá,“ vysvětluje závěsu, „chodí kouřit,“ žaluje.

Stojím v rohu cukrárničky a s rostoucím údivem sleduju jeho počínání. Uvažuju, jestli není na čase vyklidit opilcův prostor.
„Haló! Pani Margyt! Máte tady zákazníka!“
Teprve teď mi dojde, že tenhle smutný Don Quijote s lahví v ruce, je právě na záchranné misi, odhodlaný podat pomocnou ruku dámě v nesnázích.
Aniž by rozuměl situaci, aniž by se mě zeptal, zda pomoc potřebuju, aniž by plýtval slovy na cokoliv.
Pobaví mě to. Pobaví ale i potěší.

„Paní o mně ví,“ zakročuju. „Šla do skladu pro něco, co jsem chtěla.“
Okamžitě se postaví a vrhne na mě vyčítavý pohled. S bouchnutím postaví prázdnou flašku od piva na pult, a pak se beze slova otočí, vyjde ven a hrcne si na plastovou židličku.
Je mi to líto.
Je mi líto, že se mu dobrý skutek nevyvedl, ale zároveň jsem nepříjemně zaskočená tím, jak snadno jsem se z ničehož nic ocitla v roli pitomé káči, která si dělá srandu z dobrých lidí.

Jsem snad sakra nějaká Sibyla, abych tušila, co se kde kterýmu chlápkoj honí palicí, abych mohla včas zabránit tomu, aby se snad necítili trapně?! Nejsem! Jenže dva tři marný pokusy a pána to záchranářství přejde. To taky není dobrý.

„No, tak už jsem tady,“ přerušuje moje úvahy cukrářka.
„Našla jsem tam poslední dvě krabice. Ale obě jsou s polevou. Nevadí?“
Myslím, že by bylo slušné si ty polévané pusinky koupit i kdybych je nechtěla, ale já chci. 
S čokoládou by to mohlo bejt ještě lepší.
„Nevadí. Budu to mít s čokoládou,“ řeknu s natěšeným uspokojením.
„Chcete jednu nebo obě?“
„Radši jednu, jestli to nevadí.“
„Ne, nevadí,“ ujišťuje, “já si to možná dnes udělám ještě jednou. S čokoládou to bude ještě lepší!“

Nějak víc než chápavě, spíš sestersky, se na sebe usmějeme. 
Minimálně v tomhle směru jsme na stejný vlně.
Zaplatím a vyjdu z cukrárny.

Udělám pár kroků, ale pak mně to nedá. Hrdinství bychom si v mužích měly pěstovat.
Otočím se a usměju se na gentlemana se zahnědlými konečky prstů na rukách: „Děkuju vám.“
Mlčky přikývne a královským gestem pozvedne láhev s pivem.

Mám pocit, že dnešní podvečer si s potěšením vychutnáme oba.