Mgebe aneb Mysterium conjunctionis

Olympiáda toho roku začala bez překvapení. Nezbytné diskuse o medailových šancích, o chybách pořadatelů a o velkolepém ceremoniálu ale již první den zastínilo jediné jméno - Agostinho Mgebe.

 

Tento angolský atlet dosáhl výsledků naprosto přesahujících realitu. Olympijští diváci na celém světě se při sledování štípali do rukou a nemohli uvěřit tomu, že nesní. Závodil v desetiboji a moderním pětiboji. Mimoto se ale zúčastnil i ostatních střeleckých, atletických a plaveckých disciplín, nakolik to jen čas dovoloval. V jednom případě si při přebíhání mezi stadiony zapomněl vyměnit číslo na dresu. Jindy odešel ze stupňů vítězů rovnou na startovní čáru. Některých utkání se musel vzdát, protože se konaly ve stejnou dobu. V desetiboji i v pětiboji nejenže dosáhl nejvyššího možného skóre, ale i světového rekordu ve všech disciplínách. Vždy přesně o sto setin vteřiny. V samostatných závodech jej nadto ještě překročil. Vždy přesně o dalších sto setin vteřiny. (Později se ukázalo, že ve všech kvalifikačních závodech měl výsledek vždy přesně takový, aby se kvalifikoval. Ani o setinu vteřiny více, ani o setinu vteřiny méně.) Ve střeleckých disciplínách dosáhl všude stoprocentního výsledku.

 

Diváci žasli, sportovní novináři byli bez dechu. Nejvíce zlatých medailí si odnesla neočekavatelná a jásající Angola. A díky jedinému člověku. Olympijský výbor byl naplněn směsí iracionálního nadšení ze získané pozornosti a neméně iracionálního zděšení z neznámého. Mgebe nejenže nepoužil žádný doping (ve skutečnosti nikdy v životě nebral vůbec žádné léky), ale neměl ani žádné zvláštní vybavení. Závodil v obyčejném tričku a laciných botách, které si koupil ještě v Angole a ve kterých přiletěl. Střílel ze zbraní, které si koupil na místě, ani za jednu neutratil více než deset dolarů. Luk si vyrobil sám. (Všechno své olympijské vybavení později věnoval do dobročinné aukce.)

 

Ve snové atmosféře jeho výkonů, která se měla udržet po celý další půlrok, nikomu nepřipadalo divné, že odmítl udělovat interview. Jen se široce a tajemně usmál a řekl: „Nezlobte se.“

 

Na závěr výpravy si koupil v jednom starožitnictví housle v parku na ně poslední večer zahrál zpaměti všech čtyřiadvacet Paganiniho capriccí po sobě. (Ve skutečnosti nikdy předtím neměl housle v ruce.) Pak odletěl do Angoly. Novináře ignoroval, choval se, jako by ho nikdo nefotil a nenatáčel. Na gratulace s úsměvem děkoval, na další otázky soutavně odpíral odpověď.

 

O Mgebem se veřejnost mohla dozvědět, že mu za měsíc bude třicet, že pochází z Luandy, hlavního města Angoly, že je doktorem psychologie a asistentem na katedře psychologie na Katolické univerzitě v Angole, kde přednáší (podle studentů suše a věcně) dějiny psychologie a C. G. Junga, že má ženu, která je stejně tajnůstkářská jako on sám, dvouletého syna. Napsal portugalsky několik článků převážně o výchově mentálně postižených dětí, což bylo zřejmě hlavní téma jeho vědeckého výzkumu, ale ty byly tak suché a technické, že z nich dokonce ani nejbohatší představivostí nadaní novináři nedokázali vyčíst nic osobního. Přesto je s velkou slávou přeložili a v obrovském nákladu souborně vydali jako „vědecké dílo olympijského zázraku“. Do té doby měl prakticky nulový citační index. Jinak nic.

 

Reakce veřejnosti byla snová. Někteří nepochybovali, že Mgebeho vítězství byl podvod, a snažili se vytvářet různé fantastické konspirační teorie nebo vědecká a pseudovědecká vysvětlení jeho úspěchu - mnozí jsou o nich přesvědčeni ještě dnes, ačkoli se nikdy nikomu nepodařilo nic dokázat. Jiní se snažili vše zesměšnit, ale když nemohli popřít objektivní realitu, odmlčeli se. Většina tomu nemohla uvěřit a předstírala, že to tak má být.

 

Angolská vláda zahrnovala atleta medailemi a dary, Mgebe je uctivě přijímal, ale vytrvale komukoli odmítal říci cokoli o svých úspěších.

 

Jakmile se vrátil z olympiády, opět začal učit na univerzitě, jako by odjel jen na dovolenou nebo na nějakou zahraniční konferenci. Když přišel do posluchárny, studenti - a také mnoho novinářů a zvědavců, kteří posluchárnu zaplnili - mu začali tleskat. Utišil je gestem, poděkoval a začal předčítat a věcně komentovat pasáže z Jungova Mysterium Conjunctionis, jako by se nic nestalo. Na všechny otázky vytrvale a s úsměvem odpíral odpověď. Stejně postupoval, dokud to zvědavce nepřestalo bavit.

 

Asi měsíc po podivné olympiádě vyšlo ve světových nakladatelstvích nezávisle na sobě sedm románů. Dva romány byly publikovány v angličtině, dva ve francouzštině, po jednom španělsky, japonsky a čínsky. Všechny vznikly s paralelním překladem do angličtiny a portugalštiny, všechny také s autorsky přednesenou audioknihou. Všechny vzbudily obrovský ohlas kritiky i veřejnosti. Nejenže se navzájem předháněly v žebříčcích prodejnosti, zatlačujíce všechny ostatní autory hluboko pod sebe, ale o Nobelově ceně za literaturu se hovořilo jako o samozřejmosti. Mgebe zároveň rozeslal filmovým studiím scénáře napsané podle svých knih. A pak ještě scénáře deseti dalších filmů, které měly obrovský úspěch a byly zahrnuty cenami - ale zfilmovány byly až v následujícím roce. Mgebe k nim napsal také třináct sountracků, které zčásti sám nahrál a nazpíval. Vše s dechberoucím úspěchem. (Veřejnost to nepotřebovala vědět, ale Mgebe všechny romány, scénáře i písně napsal v olympijském čtrnáctidenní. To jen tak na okraj.)

 

Následně vyhrál mistrovství světa v šachu, bridži a v go (a každý večer pak v místních parcích přehrál výběr nejobtížnějších skladeb pro určitý nástroj, který si hodinu předtím koupil a cvičil na něj v hotelovém pokoji sotva deset minut), o měsíc později pak mistrovství světa v paměťových sportech (a následující noc zarecitoval před shromážděnými novináři se zavázanýma očima číslo pí na milion pozic - když se ho ptali, jak dlouho se jej učil, odpověděl, že minutu).

 

Po každém mistrovství vydal nový román, který napsal v jazyce země, kde se akce konala, s překladem do angličtiny a portugalštiny, scénářem, soundtrackem a autorskou audioknihou. K některým vydal scénáře dva - jeden zaměřený na výdělek, druhý na recenze. Vše lámalo rekordy.

 

Paparazziové se snažili ještě více než předtím, ale nebyli schopni zjistit vůbec nic. Odučil si na univerzitě své přednášky a semináře a odcházel domů. Veškerý volný čas trávil doma se svou krásnou manželkou (její půvab a zejména její styl oblékání se staly oblíbeným tématem společenských příloh, i když nikdy nikomu nic neřekla) a dvouletým synkem. Mimo univerzitu a svého malého bytu nikam nechodil.

 

Začátkem teplého tropického listopadu onoho podivného podzimu odjel do kláštera v Huambo, kde sestry z řádu premonstrátek pečovaly o mentálně postižené děti. Návštěva se samozřejmě neobešla bez pozornosti paparazziů. Klášter byl obklíčen fotografy, kteří ale sotva mohli něco zpozorovat. Dokonce si najali vrtulník a sledovali odtud rajský dvůr. Mgebe podle všeho dovedl postižené děti na dvůr a asi dvě hodiny s nimi za přihlížení řeholnic hrál jakousi hru, kterou bylo z výšky nemožné identifikovat. Vzhledem k událostem, které následovaly, se nezachovalo žádné jiné svědectví.

 

Ihned po Mgebeho odjezdu dostali vedoucí všech televizních stanic e-mail tohoto znění, který vyvolal ještě větší šok než předchozí události:

 

Milí přátelé,

jsem ochoten vystoupit příští středu v patnáctiminutovém interview na té stanici, která daruje největší příspěvek charitativní organizaci na podporu léčby lepry v Indii. Podmínkou je, že musí být přenášeno živě a konáno v Londýně.

Váš Agostinho Mgebe

 

Životopisci dlouho diskutovali o tom, co vlastně Mgebe sledoval cestou do Londýna a proč rozhovor nevykonal doma v Angole. Konsensus o této věci neexistuje, jisté je však to, že kromě rozhovoru neměl v Londýně patrně žádný další program.

 

Každopádně však brzy došlo k vylicitování vítěze (částka dosáhla astronomické výše) a podrobnosti byly rychle domluveny.

 

„Pane Mgebe, velmi dlouho jsem přemýšlela, na co se mám zeptat první,“ zahájila rozhovor zkušená sportovní redaktorka Carol Hedgewayová. „Zda na vaše knihy, na vaše sportovní úspěchy, na váš život a názory. Dovolte proto začít otázkou na vaši budoucnost. Plánujete se účastnit i zimních olympijských her?“

 

„Ještě nejsem definitivně rozhodnut,“ odpověděl Mgebe dokonalou BBC English. „Jednak mě sport osobně nezajímá...“

 

„Vyhrál jste na olympiádě neuvěřitelný počet zlatých medailí a sport vás nezajímá?“ zeptala se nevěřícně Hedgewayová.

 

„Ani v nejmenším. Abych řekl pravdu, sport je mi odporný. Je nesmírně jednostranný a nepřirozený. Dělá z lidí systematicky v podstatě duševní zrůdy, které sice uběhnou za těchto konkrétních podmínek určitou vzdálenost rychleji než ostatní, ale jinak jsou k ničemu. Vývoj člověka musí směřovat ke všestrannosti, což je v přímém protikladu s myšlenkou současného sportu.“

 

Hedgewayová zalapala po dechu. „Proč jste se tedy olympijských her zúčastnil?“

 

Mgebe se usmál svým širokým africkým úsměvem. „Protože poskytoval ideální prostředek pro výzkum jednoho mého kolegy. Všechna má činnost v uplynulém půlroce je jen poslední fáze vědeckého experimentu. Předcházející fáze probíhaly v simulovaných podmínkách, tato v reálném prostředí.“

 

„Chcete říct, že publikování knih, vydávání hudby, účast na všech těch sportovních akcích, všechny ty světové rekordy, že to byl jen vědecký experiment?“ Redaktorka byla již zcela zmatená.

 

„Ano, přesně tak. Vše včetně tohoto rozhovoru je pouze součást rozsáhlého pokusu. A to, co se z něho dostalo na veřejnost, bylo ovšem pouze zlomkem jeho výsledků. Jeho cílem je experimentální výzkum maximální efektivity činnosti lidského jedince. To je druhý důvod, proč na olympijské hry nepojedu, protože se tam pěstují převážně kolektivní sporty, které pro výzkum mého kolegy nejsou zajímavé.“

 

„Výzkum vašeho kolegy?“

 

„Ano, já sám nejsem subjektem výzkumu, ale jen pokusným objektem. Jsem jakési lidské morče, které naučili běhat bludištěm novým způsobem, jinak, než běhají ostatní morčata,“ usmál se. „Autorem výzkumu je jeden kolega z Nigeru, kterého prozatím nebudu jmenovat...“

 

„A co je předmětem toho výzkumu?“

 

„Jak jsem už řekl, dosažení maximální efektivity činnosti lidského jedince. I když to slovo nemám rád, dalo by se to označit jako forma time managementu. Nejde nám ovšem o uspořádání času, ale spíše o odpoutání se od závislosti na čase. Ale podobá se mu po vnější stránce: jde o takovou formu plánování, uspořádání a provádění lidské činnosti, která...“

 

„Chcete říct, že jste jen pomocí určité formy plánování či organizování činnosti dosáhl v tak krátké době tolika úspěchů?“ Redaktorka byla tak zmatená, že navzdory předsevzetím skočila Mgebemu do řeči. Ale Angolan se neurazil.

 

„Ano, přesně tak. Nemohu zatím zabíhat do podrobností, ale v podstatě pomocí této metody je možné během krátké doby stihnout jakkoli náročný projekt, i tak náročný, jako je celoživotní příprava na olympiádu nebo psaní románu. Při využití metody onoho kolegy z Nigeru jednoduše neexistují časová omezení.“

 

Mgebe se na chvilku odmlčel, jakoby přemýšlel, jak věc podat co nejsrozumitelněji. „Abyste rozuměla, omezení se v této teorii dělí na vnější, například to, že nemůžete být na dvou místech zároveň nebo že si nemůžete nechat vyrůst amputovanou ruku, a vnitřní, totiž plynoucí z vaší osobnosti a z povahy činnosti samotné. K těm patří například nedostatek vůle, nedostatek talentu či znalostí, zmatený postup, nejistota a zejména plynutí času. Po vnitřní stránce nejste s využitím metody mého kolegy z Nigeru omezena nijak. V podstatě můžete za hodinu, nebo i za deset minut, stihnout to, na co by člověk normálně potřeboval dvacet let. Nebo tisíc let. A nezáleží na tom, jak jste talentovaná, jak jste motivovaná, jak dobře víte, co děláte. Stačí pouze dodržet určitý postup. V podstatě to člověka zbavuje všech vnitřních omezení a limitů. Zůstanete vázána pouze svými vnějšími možnostmi. Můžete dosáhnout čehokoli, co fyzické možnosti tohoto světa dovolují. Můžete dosáhnout jakýchkoli cílů, které jen člověk může dosáhnout. Jak jsem názorně předvedl.“

 

Redaktorka nevěděla, co na to říct. „Nepřipadá vám... neetické, využívat nepublikovaných vědeckých poznatků podobného druhu... k vítězstvím a úspěchům v reálném světě...?“

 

„Reálné podmínky jsou relativní pojem. Nechtěli jsme - s jedinou výjimkou, o které zatím nebudu mluvit - zasahovat do věcí, které skutečně ovlivní blahobyt lidstva, jako jsou například vědecké, vzdělávací nebo ekonomické projekty, i když by to samozřejmě bylo stejně dobře možné. Potřebovali jsme prostředí, kde by byly reálné překážky, ale ne výsledky mající reálný vliv na lidské životy. Pro tento účel je olympiáda a také kulturní sféra ideální. Fungují v ní reálné požadavky, ale výsledky nemají na reálný svět vliv. Chtěli jsme zasahovat do sféry hry, ne do sféry chleba.

 

Pokud jde o etické ohledy, žádné zákony nezakazují, aby se někdo nemohl účastnit olympijských her nebo vydat román v rámci psychologického experimentu. Ovšem pokud bude olympijský výbor na něčem takovém trvat, medaile vrátím, jsou mi celkem lhostejné. Až bude ale výzkum kolegy z Nigeru publikován, bude nutnost využít reálného prostředí evidentní, i když takto to může znít zvláštně.“

 

„Chcete tedy svůj výzkum publikovat?“

 

„Jak už jsem řekl, není to výzkum můj, ale výzkum kolegy z Nigeru, který také rozhoduje o jeho případné publikaci. Já jen plním instrukce, které mi dal. Je pro mě ctí a potěšením, že se na tom mohu podílet, protože z psychologického hlediska je to skutečně nesmírně zajímavé a africkým zemím, zejména mé angolské vlasti, by podobná možnost mohla velmi pomoci. Ale já sám se zabývám jinými tématy - C. G. Jungem a psychlogickými aspekty výchovy mentálně postižených dětí. Předpokládám ale, že výzkum publikován bude.“

 

Redaktorka vytřeštila oči. „Takže by výsledků vaší práce mohl využívat každý? Každý by mohl dokázat srovnatelné věci jako vy, pouze uplatněním nějakého jednoduchého návodu?“

 

„Ano, velmi jednoduchého, mohl bych vám jej říci jednou větou,“ usmál se Mgebe. „Pokud bude výsledek výzkumu publikován, každý si to bude moci vyzkoušet sám. Mnoha lidem to bude znít jako šarlatánství, ale experimentálně jsme nezvratně dokázali, že naše metoda funguje. Viděl to celý svět. Ale obávám se, Carol, že náš čas už vypršel...“

 

Ještě téhož dne byl Mgebe v letištním salonku zavražděn neznámým pachatelem. Ve stejnou dobu byla zavražděna Mgebeho žena a dítě a z jejich bytu bylo odneseno vše, co se dalo odnést. Lupiči vnikli i do jeho pracovny na univerzitě, kterou zcela zničili.

 

Klášterní domov pro mentálně postižené děti, který před svým interview navštívil, byl vypálen a sestry i děti pobity neznámými ozbrojenci. To ale média přešla mlčením a naprostou lhostejností.

 

Kolegu z Nigeru se nikdy nepodařilo najít. Mnoho životopisců je toho názoru, že si ho Mgebe vymyslel.

---