Už zase to dilema

   Nepůjdu a nepůjdu! Bojuji tak ve své mysli pokaždé, když se blíží jakékoliv volby a já jsem bombardována veřejnými sdělovacími prostředky. Nepůjdu volit, nepůjdu a hotovo! Ale s blížícím se volebním dnem začíná mé urputné přesvědčení dostávat povážlivé trhliny. Díky předvolebním diskusím v televizních programech, volebních programech v poštovní schránce, volebních plakátech na různých počůraných sloupech a budovách, začíná bujet moje ego. Začínám si uvědomovat, jak důležitý je můj názor, můj hlas Petrovi, co bojuje proti Pavlovi. Pavla já opravdu  nemusím. Tichý hlásek, tam někde hodně hluboko v hlavě, mne nabádá, ať si jenom vzpomenu, jak to dopadlo posledně, jak jsem se vztekala, že Petr utvořil koalici s tím zkorumpovaným Pavlem.

   Tak naslouchám dobrým radám dobrých kamarádů a známých, o kterých se domnívám, že jsou lépe informováni, než já, nemladá důchodkyně s tendenčním pohledem na svět. Jarmila, co dělá na magistrátu říkala, že pan Novák sice kandiduje za tu blbou neakceptovatelnou stranu, ale je pracovitý, prý ani moc nekrade a má dobré nápady, kam vrazit peníze z evropské unie. Ale Lída, co dělala na kraji, tak ta to vidí jinak: Nováka nevolit, je tam už hrozně dlouho v té politice, chce to nějakou mladou krev. Kde to mládí ale vzít, to mi neřekla. Taky Fanda v tom má celkem jasno: vol prostě toho, kdo se chová laskavě k důchodcům, kdo tu nechce migranty a kdo nám bude pravidelně valorizovat důchod. On je totiž taky důchodce, tak má své zájmy. Manžel, který zásadně volit nechodí, zase radí, ať nevolím, že je to jedno. Petr nebo Pavel, každý kandidát je prý hajzlík, co si kouká jen nahrabat. Po každých volbách mi v průběhu času vyčítá, co jsem to zvolila za trotly, koukej, co zase provedli, jak se zaprodali, jak to či ono rozkradli. Jak hrají chytře tu známou a ohranou hru: Já na bráchu a brácha na mne.  

   Já zase oponuji a říkám, že kdyby tam byl on, tak by se taky snažil tak nějak pomoci svým příbuzným a známým. Jak je obecně známo, moc člověka prostě korumpuje a ti, co by se nedali, tak do politiky nikdy ani nepáchnou. Protože politika, jestli to snad nevíte, páchne.

  Volby mi šlapou na paty a já stále ještě nevím. Jsem člověk veskrze politický, sleduji zprávy každý den, nasaji každé ráno jed do žil.  Tento pokleslý koníček mi ubírá mnoho času a sil, ukusuje mi minutu po minutě zbytek života, který bych mohla věnovat smysluplnějším věcem. Třeba péci buchty, věnovat více času k nápravě nenapravitelných vnoučat. Také se chystám na studium Univerzity třetího věku. No potěš koště, jak budu zvládat ještě tohle rádoby vysokoškolské studium, to opravdu netuším.

   Teď možná malinko odbočím. Moje tchýně je velice politický člověk, což se dá poznat tak, že u sledování večerních zpráv opakovaně vykřikuje: hajzláci, hajzláci! Ta dobrá stará žena totiž mluví obvykle velice slušně a slovo „hajzlák“ je nejsprostější slovo, které zná.

   Tak zase zpět k mému problému. Jak mám žít smysluplněji, když dokonce i v noci se mi do snů vkrádá podmanivý hlas pana Petra, který mi tiskne ruku a děkuje, že jsem mu dala hlas, přestože dobře ví. Ví, že jsem volit vůbec nechtěla. Jo, a taky mi říkal, jak si váží mého politického uvědomění. No a minulou noc mi pošeptal, že kdo nejde k volbám, tak není Čech. To mne tedy dostal do kolen. Já jsem totiž tělem i duší dobrá vlastenka. Chodím do obchodů, kde prodávají tuzemské výrobky. Jsou sice dražší, ale co bych neudělala pro rozkvět mé milé vlasti. Také dávám občas drobný obnos bezdomovcům, kteří mne prosí o peníze na rohlíky.  Dám, i když vím své.

   Tak abych to dilematické pojednání zkrátila. Mám po tom vyděračském apelu pana Petra (kdo nevolí není Čech-tím mne fakt naštval, to neměl říkat) neodbytný pocit, že mne tento fikaný pán (sledujte, jak mu nemohu přijít na jméno) jen dlouhá léta využíval a po volbách si na mne nikdy ani nevzpomněl. Považte, pranic nedbal mých dobrých rad, které jsem pravidelně zasílala do místních novin.

   Zbývá ještě několik málo dní do té velké události, kdy se bude rozhodovat o dalším osudu mého národa. Cítím, jak se jazýček vah naklání k prapůvodnímu rozhodnutí.  Vím, že pan Petr bude v případě mé neúčasti zklamán, že bude zlostně dupat naleštěnými polobotkami do mých snů. Bude  se  na mne opovržlivě dívat a zpochybňovat moji lásku k vlasti. Snad to přežiji.