Mladá a krásná

   Lékařka na revmatologii má opět za dveřmi čtyři pacienty, jsou naštvaní, protože spěchají nejspíš do práce. I já jsem pochopila, že má dochvilnost byla zcela zbytečná. Je deset hodin a opustím čekárnu nejdříve za hodinu. A to jenom pokud půjde vše jako po drátkách.  Snažím se z nepříjemné situace vytěžit co nejvíce. Nikam nespěchám, jsem téměř čerstvá důchodkyně, už dávno se neklepu při představě, že mne vedoucí bude v práci propichovat nenávistným pohledem. Ladně uchopím časopis a nestačím se divit  stupidní otázce: Chcete být stále mladá a krásná? Sama pro sebe tiše ucedím k dokonalé krásce na titulní straně: Ne, nechci, ty zmalovaná krávo. Pak, zcela zdrcena svou neurvalostí, nasadím úsměv a dávám se do čtení. Mám na to celých šedesát minut.

   Co musím udělat, abych byla k světu? No co asi, drtím mezi zuby. Nejspíš cvičit, nepřepínat se, pozitivně myslet, což znamená-na všechno kašlat. Narazit si starého pracháče a doufat v jeho předčasný skon. Přeskočím v čase nějakých čtyřicet let zpátky. Jdu podél silnice, mám upnuté bílé triko, modrou minisukni a nohy dlouhé až do nebe. Asi mi to sluší, protože řidiči podél jedoucích  aut  pískají a mně to dělá dobře. Starší paní jde v závěsu za mnou a znechuceně pomlouvá čípak asi krátkou sukni. Pohodím dlouhými vlasy a zakroutím zadečkem. Stařenka za mnou se dusí.

   Opět jsem zpátky v čekárně, otáčím stránkami módního časopisu, chce se mi smát, cukají mi koutky úst, ale musím se krotit. Paní středního věku nakukuje do mých stránek a má snahu se také zasmát. Vidí mi snad do duše? Ne, to bych chtěla moc. Ona vidí jen ty napajcované krásky a nechápe, co je tady k smíchu. Povolí již dost povolenou tvář a je jasné, že chce být také tak mladá a krásná. A co já? Chci být také mladá a krásná?

    Nevím si s tou otázkou rady. No, moc krásná být nechci, mám přece už své zkušenosti. Krasavice mají nelehký život. Jako třeba Eva, moje krásná kamarádka. Provdala se do jižní Afriky a nedávno jsem ji potkala u nás na náměstí. Byla strhaná jako borůvka, po kráse ani památky. Byla rozvedená, s holým zadkem odešla, s holým zadkem se vrátila. A nebo moje krásná spolužačka Jiřina. Vzala si krásného spolužáka, ale ouha, jsou spolu už čtyři desítky let a mají se rádi. Takže s tou krásou to bude asi složitější.

   Kdybych dnes chytila zlatou rybku, nevím určitě, zda bych si přála být krásná. No, snad tak na měsíc, to by bylo fajn, pěkně bych si to užila. První přání bych sice vyplýtvala, ale ta další dvě bych si pořádně rozmyslela. Mladá a krásná, mladá a krásná, drnčí mi v hlavě. Mladá, krásná a blbá!  Snad bychom se, milé postarší dámy, měly zamyslet nad četbou podobných módních časopisů, zda se nenecháme zahlcovat nenávistí k těm mladým a svěžím tvářičkám. No, musím přiznat, že nějaké ty nepřející myšlenky občas zachvacují i mé jindy přející srdce.

   Listuji dalšími stranami, jukají na mne mastičky, vodičky, malovátka a posilovací cvičební stroje.  Je faktem, že ani já, zastánkyně přirozené krásy, občas neodolám, když se chystám do divadla. Chodbami divadelními, chvíli před začátkem představení, defilují  mladé a krásné ženy, také lehkonohá děvčata se sotva zakrytými zadečky. Sleduji je téměř něžně a jsem přející, přející, přející! Později vidím samu sebe, jak okukuji svoji tvář na místních záchodcích. Vidím postarší zachovalou paní, stíny ladí k šatům, hnědé oči vyniknou díky řasence a černé tužce. Dívám se na sebe, no, není to špatné. Vycházím ven ze záchodků, starší pán o francouzských holích se za mnou otáčí, když procházím vestibulem. Asi jsem kočka. Kontroluji své oblečení, hlavně punčocháče, zda mi neteče oko. Stále cítím ten pohled v zádech, cítím se na chvíli mladá a krásná. Opět se otočím, i postarší pán s holemi se otáčí a požádá mne, jestli bych nebyla tak laskavá a nepodala mu divadelní vstupenku, která mu před malou chvílí upadla na podlahu.