Křížová modulace

 

Díváme se s manželkou na televizi a upíjíme svařený víno, zatímco se nám v žaludku rozkládá večeře.

„V tom novým hrnku chutná líp,“ řeknu a přepnu na jinej kanál.

„Ještě měli ve slevě konvici, ale tu nepotřebujeme.“

Přikývnu a znovu přepínám.

„Nic nedávaj,“ vzdychnu, „kde to chceš nechat?“
„To je jedno. Asi si budu číst.“
„Nebo někam vyrazíme,“ navrhnu a zkouším poslední možnej kanál.

„Jsem unavená. Zejtra toho mám hodně.“

„Dobře. Já si dám ještě svařák. Nechceš?“
„Ne, už ne.“

Na obrazovce se objevuje domácí video. Malej kluk padá z židle, přičemž na sebe shazuje dort. Manželka vstává a říká:

„Už abysme měli tu Primu. V neděli dávají Vraždy z Midsomeru.“

Pak mizí v ložnici a já dál odevzdaně zírám na televizi, dokud mně neklesnou víčka.

 

Ráno vstávám po osmý. Opravář, kterej nám má naladit kýženej program, je objednanej na devátou. Vařím si čaj a na povzbuzení si do něj nalejvám trochu rumu.

 

Opravář přijíždí ve starý oprejskaný škodovce.

„Dobrý den,“ volám na něj ze dveří.

Může mu bejt kolem šedesáti. Je menší postavy. Když se mě snaží přes svý tlustý brejle zaostřit, nepřirozeně se šklebí.

„Jdu krz to lazení,“ stěží prochází mezi jeho křivejma zubama.

„Já vím,“ povídám, „ pojďte dál.“

„Můžete mi s tím pomoct?“ ptá se a podává mi starou přenosnou televizi.

 

Vedu ho do obýváku a nabízím něco k pití.

„Ne, děkuju,“ říká, zapíná svojí televizi a z aktovky vytahuje nějaký měřidlo.

Mizím do kuchyně dopít si v klidu čaj. Do hrnku dolejvám víc rumu, abych vyhnal zimu, která se do mě venku dala.

 

Když se vrátím, opravář je skloněnej nad přenosnou televizí. Ta moje zrní.

„Halo, pane,“ volám na něj co nejvíc nahlas. Nevím proč, ale vzbuzuje ve mně pocit, že špatně slyší. „Ale já Novu chytám bez problémů.“

„Hrdllička,“ on na to.

„Prosím?“
„Jmenuju se Hrdlička.“

„Aha, tak tedy, pane Hrdlička, my s Novou nemáme problémy. A teď zrní.“
„To je křížová modulace.“

„Nerozumím.“

„Křížová modulace.“
„Křížová modulace,“ zopakuju mechanicky.

„Křížová modulace jako hrom,“ říká uznale Hrdlička a ptá se, jestli mám žebřík.

„Ano, už jsem ho připravil – stačí vyjít na verandu a uvidíte ho. Není to vysoko.“

„Křížová modulace jako hrom,“ řekne ještě jednou a vyráží na střechu.

 

Venku sněží. Měl bych ho jistit, ale nikam se mi nechce. Místo toho si nalejvám Bourbon, co jsem nedávno dostal od manželky k narozeninám.

Než ho do sebe stačím kopnout, je zpátky.

 

„Ty spoje jsou celý prorezlý,“ oznamuje a fouká si do dlaní. Ruce má červený od mrazu.

„Dáte si čaj?“ ptám se a zavírám za ním dveře na verandu.
„Ne, děkuji. Budeme muset vyměnit konektory.“

Opravář otvírá svojí aktovku a vytahuje sáček.

„Takže tady máme maminku,“ směje se a ukazuje mi bílej konektor, „a tady tatínka.“
„Takže rodinka je kompletní,“ pokouším se o vtip, ale Hrdlička se nesměje.

Bere konektory a vrací se na střechu.

 

Venku řádí chumelenice. Za chvíli vchází celej od sněhu. Ani si neráčí oklepat boty. Když se konečně zuje, dělám to za něj.

 

„Tak teď by to mělo být v pořádku,“ říká a přepíná televizi na pátej kanál, „podívejte, to je Prima.“
„Ale zrní,“ poznamenám a dolejvám si Bourbon.

„No jo, zrní,“ přisvědčí opravář, „a možná to už lepší nebude.“
„Můžete ještě zkusit Novu?“

Hrdlička to přepíná a říká:

„Křížová modulace.“

„Ano, to už vím, ale nechápu proč. Předtím šla normálně.“
„Něco nám to tam ruší.“
„A co?“ ptám se podrážděně.

„To nevím.“
„A  kdo to má vědět?“
„Budu muset na střechu.“

Dívám se z okna. Opravář mizí ve sněhu. Jsem unavenej a nejraději bych si lehnul. Měli jsme počkat na digitální vysílání. Tohle je zbytečný vyhazování peněz. Lidi jako Hrdlička mají odzvoněno. Pouštím se do dalšího drinku a v pravým spánku a nad obočím pociťuju nepříjemnou bolest.

„Já tomu nerozumím,“ kroutí hlavou, když se i po jeho třetí návštěvě střechy nic nezlepšilo, „to bude asi Svobodná Evropa.“

„Co prosím?“ tak trochu nevěřím svým uším.

„Ruší vám to rádio Svobodná Evropa. S tím nic neuděláme.“
„Ale předtím ta Nova šla,“ zopakuju.

„No jo,“ vzdychne, „mě to taky sere.“

„Podívejte,“ rezignuju, „můžete aspoň dát Novu do původního stavu?“

„Ještě zkusím odpojit tu kolorku,“ mne si neholenou bradu, „a připojit to jen na tu malou anténu – ta nechytá tak silný signály.“

Říkat mu, že jsem si tu velkou anténu koupil právě proto, aby chytala signály, mi připadá naprosto zbytečný.

 

S hlasitým funěním se obouvá a vychází ven. Jak dlouho tohle bude ještě trvat? pomyslím, načež opravář padá ze žebříku. Při pohledu na něj se nemůžu ubránit pocitu jistýho zadostiučinění.

 

Otvírám dveře a ptám se ho, jestli mu něco není. Hrdlička leží ve sněhu a tvář má zkroucenou bolestí.

 

„Můžete vstát?“ volám na něj.

„Ruka,“ vzdychá a pomalu vstává.

Pomáhám mu dovnitř a usazuju do křesla.

„Můžete s ní hýbat?“ dál vyzvídám a sleduju, jak se sníh z jeho bot vpíjí do koberce.

„Ano,“ hlesne a hladí si zraněný předloktí.

 

Chvíli na něho civím a nevím, co říct. Nakonec mu nabídnu něco k pití. Tentokrát neodmítne. Poslouchám, jak srká horkej čaj a dívám se na křížovou modulaci. Nakonec utrousím:

„Když jsem s váma mluvil po telefonu, zněl jste divně.“

Nevím, proč jsem to řek. Už začínám mít dost.

„Zemřela mi manželka,“ on na to.

„To je mi líto.“

„Bylo to náhlé,“ dodává, „myslím, že ani netrpěla. Umřela ve spánku.“

„Tak to je dobře, tedy, že netrpěla.“
„Musím si teď zvyknout žít sám,“ vzdychne a dává si další doušek čaje.
Už jen přikývnu a v tichosti čekám, až dopije.

 

Když mu dávám přenosnou televizi do auta, do nosu mě praští stařeckej zápach. Přemejšlím, kdy jím načichnu já. Hrdlička sedá za volant. Sněžení opět nabírá na síle. Schovávám se pod kšilt a zapaluju si cigaretu. Pozoruju projíždějící auta a myslím na tu velkou anténu, co se válí na střeše. Připadám si stejně tak zbytečnej.

 

---