Radost mléčné hodiny

Romantický večer

Leželi na dece u ústředního topení. Přivinul ji k sobě a řekl: „Mysli si krb s jeho ohněm a mysli si pod námi medvědí kožešinu.“ V potrubí zašramotilo. Neznervózněl. „Mysli si zvuky noci.“ Pak ukázal na prázdnou stěnu a řekl: „ Představ si Velasquezovu Venušinu toaletu.“ A ještě u ní zůstal: „Světlo vrhané plameny rozjasňuje její nahou pleť.“ „Tak jako teď tu tvou,“ upřel zrak zpátky k ní. Sevřel ji pevněji, ale v tu chvíli se začala fantazie hroutit. Uslyšel hlas: Honem si nějakou mysli.  

Básníci noci

Noc stojí na špičce svého nosu, pozorována básníky. A někteří jsou vážní a jiní ne. Ti vážní se snaží napsat k ní své dodatky, s vírou, že je pak někdo sebere, vloží do tvrdých desek a zaplaví jimi svět. Ti druzí s ní zapředou hovor a nepřimyslí jí nic. A jen tak pozorují, jak stojí na špičce svého nosu. 

Radost mléčné hodiny

Dítě, milenec, Kimón odsouzenec, čekají, až jim u tváře zasvítí prs. Jako za nocí měsíc ztěžklý úplňkem, protkaný drobnými žilkami neznámých cest. A pomůže od hladu a pomůže zapomenout trest. Radost mléčné hodiny.

O (nedostatku) smyslu

Říkají, že žijeme v blahobytu. Milion lidí je ale v exekucí. Není ten blahobyt vykoupen dluhem? Říkají, že je šťastná doba. Je velká televize štěstí, když z ní láteří pan Zdeněk nad zpackaným sleděm? A taky říkají, že tolik možností jsme ještě nikdy neměli. Vidět Srí Lanku, kdykoli změnit banku, jezdit německým vozem, nechat si prodloužit vlasy až po zem. A taky mít stovky přátel, pochopitelně na fejsbůku. Ale našel v tom někdo už smysl? Pozměňme jen nepatrně Goyovu větu: Spánek smyslu plodí příšery.