Nedělní čas

~~Nedělní čas

„Miško, Mišulko," prohvízdal „mluvou“ vzduchu v průdušnici muž na kolečkovém křesle jméno fenky, kdysi přivezené z útulku. Popojel na polednem vyhřátou verandu chaty. Kolena chránil před podzimním chladem teplou dekou. Fenka šustot němých hlasivek vyslyšela, přiběhla a sedla ke křeslu. Poplácal jí dlaní. Dřevěné stavení na kopci posloužilo v onom vlídném nedělním čase jako pozorovatelna i místo k setkání s přáteli.
……………….

Tři maminky s kočárky vyrazily procházkovým krokem kolem chaty provětrat miminkovské plíce na čerstvý vzduch za humna. Švitoří polohlasem, aby nevzbudily děti. V těch supermoderních vozítkách na vysokých kolech spí plody jejich lásek a příslib nadějí…pst… A tak vezou svá malá sluníčka velkému slunci vstříc, plné odhodlání bránit tu lásku a naději. Za stářím na verandě se neotáčejí.

 Mišulka zbystřila. Po cestě se blížila velká, krátkosrstá Gvendy. Znají se tolik roků, ale rády se nemají. Dříve se potloukala, kříženec vlčáka a labradora, po městečku většinou volně. Mladík, kterému patřila, měl jinou starost než pečovat o ni. Sháněl pro sebe drogy, a to jednomu dá zabrat. Výlet do jiných galaxií tenkrát, před třemi roky, nevyšel.
 Každé odpoledne, v každém počasí chodívá s Gvendy na špacír muž v letech, otec mládence s dredy. Svěšená ramena a šouravý krok poponášejí žal a zklamání rodičů nezdárných dětí. Manželka se toho naštěstí nedožila. Život pána v silonové bundě má jediné poslání: být na světě déle než Gvendy.
 Pohlédli směrem k chatě a mávli, on rukou a ona oháňkou, starý muž a stará fenka. Zmizeli v zatáčce.

 Po cestě přicházejí dvě postavy, rozhazují rukama a smějí se. Statkář, dříve kulak, Blažko se synem. Majitelé blízké rodinné farmy míří rovnou k chatě, následováni smečkou roztodivných psů. Tlupa vořechů, vedena nejstarším Lordem, už přiběhla na verandu a závodí, kdo první sežere Miščiny granule.
„Zdařbůh, jak se vede, sousede? Věra posílá nedělní oběd, na přilepšenou, abyste ochutnal domácí kuchyni,“ pokládá Blažko mladší na stůl kastrol s knedlem a zelem.
„A ode mne kapka domácí meruňkovice, a hned si zavdáme,“ hlučel statkář s placaticí v ruce a po štamprlatech se věru nesháněl. Opuchlý frňák bohatě protkaný rudými žilkami svědčil proti němu, co se množství požitého alkoholu týče. Usedli ke stolu a přihlíželi, jak  muž baští jídlo z kastrolu. Chutná mu. Žena zemřela před rokem a on zůstal, po těžké nemoci, hůře pohyblivý a se “ slavíkem“ v krku. Bude muset odejít do pečovateláku. Oddaluje rozhodnutí kvůli Mišce, tam by s ním nesměla. Zatím vypomáhají známí a přátelé.
 Zafoukal vítr. K zemi se sneslo žluté listí a mladší ratlíci na ně štěkají a chytají do zubů. Chlapi kolem stolu popíjejí, a nejvíc kurážný Blažko s červeným nosem. Posté vypráví, jak byl v sedmdesátých letech jako předseda závodního výboru letecky v Rusku a jaké to tam bylo…a muž v křesle nemůže odporovat, je téměř němý…
Odpoledne se překulilo do podvečera. Blažkovi a hafani odcházejí. Muž zakormidloval vozíkem dovnitř chaty a rozsvítil světlo. Podíval se na obrázek manželky a připil meruňkou do vzduchu:
„Maruško, na shledání,“ zašeptal.