Haiku Katky Soustružníkové

Knihu lze objednat zde: http://www.kosmas.cz/knihy/223568/haiku/

nebo zde: http://www.dharmagaia.cz/kniha/879-katka-soustruznikova-haiku

… rozeznívat zvonky

(zastavení nad haiku s ukázkami tvorby K. Soustružníkové)

"Jdi k borovici, chceš-li poznat borovici, a jdi k bambusu, chceš-li poznat bambus. A ve svých textech se zbav osobních předpokladů a předsudků. Jen tehdy budou tvá básnická cvičení účinná, splyneš-li s pozorovanou skutečností v jedno - pronikneš-li do pozorovaného dostatečně hluboko, abys mohl spatřit, co je skryto uvnitř. I kdybys mistrně vládl slovům, pokud to, co pozoruješ, zůstane od tebe odděleno, tvá poezie nebude nikdy pravdivá."

Právě takto charakterizoval optiku básníka haiku před více než třemi staletími slavný japonský básník Macuo Bašó, zakladatel této literární formy. Dříve ale než se dostaneme k vnitřním podnětům a motivacím, které formují haiku, zaměřme se na jeho formální stránku. Haiku se vyvinulo z delší literární formy zvané renga, přičemž původně se jednalo o první, úvodní strofu tohoto útvaru.  Právě proto zde nacházíme tematická slova, jejichž cílem bylo celý text rengy zasadit do konkrétního ročního období, případně měsíce. Obdobně nacházíme celý tematický okruh motivů odkazující na období podzimu v textu: Sklizeno – strašák / na vysoké noze teď / mává vlaštovkám. Ve sbírce je pak zčásti zrealizován kompoziční záměr seskupující texty postupně podle jednotlivých období a vytvářejících tak pomyslný roční koloběh (a kolorit). Dalším typickým formálním rysem je sylabičnost haiku, totiž střídání pravidelného počtu slabik, konkrétně 5-7-5 slabik v jednotlivých verších. Ačkoliv existuje mnoho škol haiku, z nichž některé uznávají a některé odmítají jeho sylabičnost, autorka této sbírky až na výjimky výstavbový princip go-šiči-go respektuje (Doba snídaně – / špaček si okukuje / poupata třešní). Posledním přísně vzato formálním aspektem haiku je kireji (slovo-řez), které rozděluje text do zpravidla dvou částí, nejčastěji se nachází mezi druhým a třetím veršem a dává tak vyniknout pointě (Hejno vlaštovek / mihlo se nad obzorem – / vracím se domů.), můžeme jej najít ale i jinde v textu, například mezi prvním a druhým veršem (Vrásčité prsty – / chvějí se nad obrysem / vyrytým v kůře.) Autorka pak preferuje druhý ze způsobů včleňování kireji, a to zpravidla proto, že jejím cílem je vyčlenit klíčový obraz – a ten pak dále rozpracovat a sémanticky prohloubit (Copánky v letu – / holčička popobízí / koníka z lípy).

Vraťme se ale k úvodnímu citátu. To, co Bašó sděluje, například jednoznačně vylučuje poezii psanou tzv. od stolu a nabádá básníka k přímému prožitku pozorované věci. Snad právě proto je haiku založeno na konkrétním smyslovém vjemu, nejčastěji pak na vizuálním obraze, a čerpá z osobního prožitku a vlastního pozorování (Pohledem hopsá / s oblázkem po hladině – / už zvedá další.). Kromě haiku vycházejících z vizuálního vjemu můžeme nalézt též haiku auditivní, případně taková, jejichž východiskem je jiné smyslové „pozorování“ (Hlasy havranů / doléhají přes pole – / kde jsi, skřivane?). Ruku v ruce s autentičností jde ale další vnitřní aspekt: stručnost a jednoduchost. Zatímco stručnost často vede k narušování větných struktur, zanechává v textech často pouze větné fragmenty (Hlásí: pátek pět – / pod formacemi ptáků / kolona vozů) a může vést k záměrnému vytváření nepravých syntaktických dvojic, které rozšiřují interpretační potenciál textu o možnost vícerého čtení (Turisté fotí / v odpoledním oparu – / tóny zvonkohry.), jednoduchost souvisí s tím, že by pro haiku měla být typická pouze prostá slovní zásoba. Haiku by tedy mělo být prosto většiny básnických struktur – jako jsou genitivní metafory, přirovnání, personifikace atp. Naopak často se v haiku uplatňuje vytváření alegorie, případně alespoň využití víceznačnosti slov při aktivování dvou i více významů zároveň (Ruina kostela – / od věže se rozléhá / zpěv páru zvonků.). S ohledem na absenci rýmu v japonské poezii bývá v textech haiku často zastoupena aliterace, v češtině nejčastěji na suprasegmentální úrovni, tj. opakováním slov: Výhon břečťanu – / zas  zas  vichrem unášen / ke kůlu v plotě. Suprasegmentální aliterace musí však vždy být realizací sémantického či obecně uměleckého záměru. V citovaném textu opakování slova zas naznačuje jednak časovou frekvenci opakující se situace, jednak implicitně upozorňuje na nezvratnost takového opakování. Ve výjimečných případech se ale i do tak krátkého útvaru podaří začlenit funkční hláskovou aliteraci: Pobořený dům – / do zavřeného okna / bouchá babočka. Zde je záměr imitovat zvuk bouchání stupňován až do závěrečného třetího verše.

Pokud se tedy pokusíme shrnout, co je to haiku, dojdeme k závěru, že se jedná o sylabickou lyrickou miniaturu, která inklinuje k vytváření pointy, má tendenci nepodávat hodnotící soudy a vše sděluje s maximální stručností a prostotou. Nejpodstatnější výstavbový prvek jsme si ale ponechali na závěr – je jím myšlenkový přesah. Ten výrazně souvisí s tím, že haiku bylo ovlivněno zenovým buddhismem. Správné haiku tak nejen říká mnoho na malém prostoru, ale navíc je často vystavěno tak, aby závěrečná pointa text natolik zaktualizovala, že je čtenář donucen přečíst si jej znovu. Při snaze o maximální možnou absenci hodnotící složky k tomu, na obecně lidské rovině, dochází nejčastěji rozezníváním vnitřního obsahu, tj. osobní zkušenosti čtenáře (a poskytuje mu tak zároveň novou, nečekanou optiku na pozorování věcí dávno známých):

Měním kalendář – / z loňského roku zůstal / obrys na stěně.

Blikání svíčky – / tváří sestry se mihl / maminčin úsměv.

Haiku se tak podobá čmeláku z textu Katky Soustružníkové, který

… rozeznívá zvonek bez srdce.