ESC #25: Na plný koule

„Co jsem ti říkala, Miško? Nestůj s těma kulkama tak blízko mikrovlnky,“ okřikla mě maminka, když jsem si ohříval kus kuřecího řízku. „Budeš neplodnej a kdo ví co ještě,“ pokynula významně k tátově fotografii na polici. Podrážděně jsem se nadechl a vydechl a udělal krok vzad.

Nikdy jsem tu o svém otci nemluvil.

Byl to trochu záměr. Chtěl jsem, aby byl tenhle blog zábava. Jak to mají lidi rádi.

Ale kdy jindy potemnět, když ne na Vánoce?

 

Můj táta byl zeměměřič. V pětačtyřiceti mu diagnostikovali rakovinu varlete. I když mu ho vzali, bylo už pozdě. Řekli mu, že má rok života. Tak začal lítat na rogalu a za holkama. Přišel o vlasy i o pocit, že má nějaké závazky, vybral si penzijní připojištění a odjel s o 20 let mladší zeměměřičkou na Island. Máma – porodní asistentka – někdy vtipkuje, že ji pomáhala rodit. Ale nesměje se u toho.

Od té doby se o nás maminka přehnaně bojí a každá druhá konverzace je o varlatech.

 

„A co tvoje…“ maminka vzala z krmelce dvě scvrklá jablka a potěžkala je v rukou. „Kontroluješ si je?“

„Prosím tě, mam–“ Zachránilo mě zvonění telefonu. Byl to brácha.

„Čau brašule. V kolik dorazíš?“

„Hele, já… to asi nedám.“

„Jak jako?“ pokusil jsem se současně zvýšit i ztlumit hlas a odběhl pár kroků stranou k malému svahu. Ani letos na něm nebyla ani vločka.

„Máme s hasičárnou nějaký mecheche. A je tady jedna dispečerka, ze který mi hučí v hadici.“ Můj bratr trpí profesní deformací, která se projevovuje tak, že už nedovede mluvit o sexu jinak než v požárnických metaforách. „Myslím, že ji dneska pokropim, kámo.“

„Já ti taky pokropim. Koukej naklusat.“  

„Tys ji neviděl, brácha,“ rozvášnil se. „Vypadá jako Keira Knightley s prsama! Fakt se mi z ní vysouvá žebřík.“

„To mě tady necháš s mámou samotnýho?“ vyslal jsem proti jeho tisícihlavé profesionální armádě PUDŮ s překrvenými obušky svoje tři dezorientované hipísácké demonstranty s potrhaným transparentem s nápisem CITY.

„Hele, co je důležitější? Jedny Vánoce? Anebo to, že dám třeba mámě vnoučata?“ kontroval.

„Zapomeň!“ už jsem se fakt vytočil. „Nemysli si, že z toho vybruslíš.“

„Co je? Co se děje?“ vykoukla maminka zpoza krmelce jako vystrašená srnka. „Něco s varlátkama?“

„Tak trochu.“

 

Seděl jsem naproti své matce u štědrovečerní večeře. Ticho protínalo jen pravidelné tikání starožitných nástěnných hodin a z hi-fi věže na prahu slyšitelnosti Hapkova Bude mi lehká zem.

Uprostřed stolu stál opřený o svícen můj iPad. A na něm brácha.

Maminka se nahnula až úplně k němu: „Takže ty musíš být nakonec na Štědrý večer v práci?!“ křičela do retina displeje, jako by to byla přepážka na poště.

„Jo. Museli jsme posílit službu,“ sklopil brácha provinile zrak. „Lidem… zaskakujou kosti v krku a…“

„…vyndavaj jim je hasiči,“ utrousil jsem cynicky.

„Radši bych byl s váma, to se ví, ale… lidi na nás spolíhaj.“ Bráchovi dal někdo do ruky panáka Jacka Danielse a praštil ho po hlavě nafukovací pannou.

„A pořád se tam spouštíte obkročmo na té tyči? To nemůže být zdravé,“ maminka přinesla dvě porce kapra s bramborovým salátem. Jednu postavila přede mě, druhou před bráchu.

„Mně to, mami, nemusíš–“ ozval se.

„Nemel a jez!“

 

Když jsme dojedli, přesunuli jsme se jako každý rok do koupelny. Pouštět svíčky ve skořápkách z vlašských ořechů. To je z celých Vánoc vždycky největší trága. Vzal jsem bráchu do podpaží, aby o to nepřišel.

Přestože byl 12 let po smrti, trvala máma na tom, že budeme dál pouštět svíčku i za tátu. Kdykoli se k jeho skořápce přiblíží některá naše, začne natahovat moldánky, protože to znamená, že ji taky opustíme. Ať už to bude do věčných lovišť, nebo na Island. Jakmile se tátova skořápka s kýmkoli dotkne, sedne si na sušičku a rozpláče se.

Už pár let se snažím vymyslet, jak to udělat, aby se skořápka nářků ani nehla a zůstala bezpečně přikovaná k okraji hladiny. Nefunguje lepidlo. Nefunguje žvýkačka. Nefungují olejové skvrny. Všechno končí v slzách.

Protože je naše vana zvenku zčásti kovová, zalil jsem letos do vosku pod všechny svíčky malý magnet, který by je měl udržet přesně tam, kam je umístím.

„Taaak,“ zapálil jsem první svíčku, „tohle jsem já,“ a opatrně ji položil na hladinu.

Okamžitě klesla ke dnu.

Maminka vytřeštila oči a propukla v hysterický pláč.

„Ne, ne! Nebreč, mami! To jsem…“ hladil jsem ji po vlasech. „Brácha, vyp– rávěj… jak někdo uhořel a jak jsme na tom dobře,“ zvedl jsem iPad.

Místo s bráchou jsem si skypoval se zadní kapsou džín Keiry Kneightley s prsama.

Vtom se ozval z kuchyně telefon.

 

Tančil na kuchyňské lince a svítilo na něm SYLVA.

„Šťastné, veselé, hou,“ pronesl jsem pohřebním hlasem.

„Michale? Já tě nechci nějak, ale… N– Nedostala jsem to.“

„C–“

… … …

Svět se zastavil, jako video na YouTube, které se nestihlo načíst.

10 vteřin jsem civěl mlčky před sebe.

Nepřítomně jsem odložil telefon do náhodné mísy s cukrovím.

„Michale?“

Otočil jsem se doprava. Přitiskl rozkrok na dvířka mikrovlnky a zmáčkl ON.