ESC #27: Třicet šest otázek

Seděli jsme se Sylvou naproti sobě ve firemní kantýně, mlčeli a dloubali vidličkami do buchtiček se šodó.

Ob místo vedle nás se k sobě na jediné židli tiskli Roman a Monika, čerstvě zasnoubený pár z HR. Vzájemně se krmili, lechtali a častovali přezdívkami, které vás připraví o 40 bodů IQ a zbytky libida.

„Ty jsi stejně ta nejvypečenější buchtička,“ cvrnknul ji čajovou lžičkou do pihovatého nosu a jen pomocí rtů ji začal kousat do krkavice. „Mmhaammm-mm-mm!“

Vyměnili jsme si se Sylvou pohled bez zapojení jediného mimického svalu.

„Nej-buch-tič-ko-va-těj-ší!“ Rozhodl se, že jí zkonzumuje dekolt. Rozchichotala se, pak se stydlivě rozhlédla a zašeptala: „A ty máš ze všech chlapů to nejsladší šodó.“

Zastavil jsem čelist v půlce sousta, s hlasitým zavrzáním se postavil a položil téměř netknutý talíř do špinavého nádobí.

Sylva zůstala na místě a posmutněle skládala handicapovanou origami žábu z papírového ubrousku.

 

„…a proto je Hra o trůny významnější literární milník než Don Quijot,“ dokreslil Pixel čtyřstránkové schéma na flipchartu.

Tak to by pro dnešek stačilo. Padla. Zaklapl jsem notebook a měl se k odchodu, když tu se otevřely dveře zasedačky, ženská ruka mě vtáhla za kravatu dovnitř a zase za mnou zabouchla.

V přítmí zasedačky se mihotalo jen světlo lávové lampy. Na stole seděla Sylva v upnutém kostýmku s výstřihem, v ruce ovladač od projektoru. „Rozhodla jsem se, že se budeme milovat,“ řekla rezolutně.

„No…“ pokrčil jsem smířeně rameny, „tak teď už… je to celkem jedno,“ začal jsem si rozepínat pásek.

„Ne takhle!“ okřikla mě, sebrala z parapetu rozprašovač vody a zchladila mi klín. „Zamilujeme se do sebe.“

„Zami– Jak?“

„Potřebuju otce svých dětí milovat.“

„Na tos… možná měla myslet dřív, než ses nechala zbouchnout Mikulášem na tatramatce.“

„Uděláme to zpětně.“

„Zpět–“

Posadila mě do židle a spustila powerpointovou prezentaci. Na plátně se objevil plešatý týpek v brýlích.

„Před více než 20 lety doktor Arthur Aron experimentoval s láskou,“ spustila Sylva hlasem z dokumentárního filmu. „Při jeho pokusech vešli do laboratoře heterosexuální muž a žena, kteří se nikdy neviděli. Společně odpověděli na 36 otázek, 4 minuty se dívali do očí a za půl roku se vzali. Otázka č. 1…“ vytáhla iPad.

„Tak prrr! Já… nevím, jestli se chci zamilovat!“ zaprotestoval jsem.

„Já zase nechtěla otěhotnět.“

„Ale chtěla!“

„Ticho. Otázka č. 1: Kdybys mohl kohokoli na světě pozvat na večeři, kdo by to byl? Můžeš i ty, co nejsou naživu.“

Mohutně jsem se zamyslel. „Asi… Oskar Petr.“

Sylva se zamračila. „Kdo to kurňa je?“

„Ten napsal Hříšná těla, křídla motýlí.“

„To tu písničku tak zbožňuješ?“

„Ne. Ale vždycky jsem se ho chtěl zeptat, co znamená: …do kapsy svý džípem si pádí. WTF?“ rozhodil jsem tázavě rukama.

Sylva zavrtěla hlavou. „Takže ne Dalajláma, Ježíš, tvůj zesnulý otec, ale… džíp… v kapse. Dobřee… Jo, abych nezapomněla, zatímco odpovídáš, dívej se mi do výstřihu.“

„To v té laboratoři dělali taky?“ otočil jsem se podezíravě k plátnu.

„Ne. Ale já moc dobře vim, jak se chlapi zamilovávaj. Tak dál. Chtěl by ses proslavit? A jak?“

„Chtěl bych…“ zasnil jsem se, „vyšlechtit psa, kterého není potřeba venčit.“

Sylva nevěřícně zdvihla obočí. „A jak by to asi fungovalo?“

„Jenom bys mu… vyměnila pytlík. Jako ve vysavači.“

„To… je tvůj sen,“ změřila si mě přezíravým pohledem. „A vypěstovat muffinovník třeba nechceš?“

Dotčeně jsem vydechl nosem. „Myslím, že už jsem prokoukl tu techniku. Jeden člověk odhaluje svoje nitro a druhej mu říká, že je úplně blbej. Tak dlouho, dokud nepřeskočí jiskra,“ vstal jsem a měl se k odchodu.

„Ne, promiň promiň,“ stáhla mě zpátky za rukáv. „Tak… Jak… vypadá tvůj perfektní den?“

„Co jsme spolu, hodně mi to otevřelo oči,“ zamyslel jsem se. „Cením si teď každýho dne…“ Sylva dojatě povytáhla koutky, „…kdy nikoho neoplodnim.“ Koutky se protočily zpátky k podlaze.

Odmlčeli jsme se.

„Tak… zbytek otázek si… necháme na později,“ Sylva uspala iPad. „Můžeme zkusit to koukání do očí. U toho se nemluví.“ Přisunula si ke mně židli.

„Ty jo, nikdy jsem si toho nevšim’…“ po půl minutě jsem se naklonil ještě o kus blíž. „Víš, že máš jedno oko větší než druhý?“

Sylvino menší oko se dalo do pláče. „No taak.“ Sylva už brečí v každé epizodě.

„Proč tohle děláš?“ chytil jsem ji za ruce. „Nemusíme přece soutěžit s Romanem a Monikou. Myslíš, že k sobě cítí něco hlubšího kvůli tomu, že si při obědě ohlodávaj dekolty a říkají svému ejakulátu šodó? Jenom si jedou svůj dopaminovej trip. Za půl roku budou zpátky na dlažbě reality a zhořkne jim nejenom sperma.“

Sylva se na mě přes slzy usmála.

„Hormony jsou jenom nástroj, aby si sebe ty lidi všimli a chtěli do sebe strkat genitálie. My už máme napečeno. Teď už záleží jenom na nás, co se nám povede vybudovat.“