Velký předstírač

„Ave Cassie Longine! Vedeme ti nějakou práci. Tady máš rozsudek, evidenční formulář, výrobní příkaz, úkolový list, technologický postup a tuhle nám podškrábni dodací list.“

„Na ja! Zatracené Römisches Recht, je to akorát samé papyrusování... A teď raus, raus, alles heraus! Moment, ty ne!“ probodl Germanicus deportovaného pohledem. „Poslechni,“ dodal po chvilce o mnoho shovívavěji, „nejsi ty ten Jidášův kumpán - prorok a kazatel?“

„Přijde na to, jak se to vezme,“ uchýlil se Mistr k osvědčeným vytáčkám.

„Mudřec zvaný Mesiáš, syn boha?“

„Inu i tak se to dá říct.“

„A kterého boha?“

„E?“ vypadl tázaný z konceptu, všecek zaskočen.

„No, zum Beispiel Herkules byl synem boha Dia, že, Amfion a Perseus taky. Romulus a Remus byli synové boha Marta, Théseus syn boha Neptuna, Kefalos synem boha Merkura a tak podobně; jestli ty mně dobře verstehen.“

„No toto? Tos mě teda pěkně otrávil! Já jsem se doteď považoval za něco výjimečného a nýčko vidím, že synů božích jsou věrtele! Zaplaťpámbu, že už s tou profesí končím. Tak hele, ať to nezdržujeme - opatřil jsi krev a tělo, jak jsem ti vzkázal po zrzkovi?“

„Was?“

„No přece to víno a chleba!“

„Ja ja, alles in Ordnung, kamaráde. Stačí tohle?“

„No počkej, to je Chardonnay Negev, archivní, přívlastkové, pozdní sběr,“ poválel arestant doušek po jazyku. „Já potřebuju spíš Petite Sirah nebo Pinot Noir. Červené. Krev, chápeš? No, zkusím to napravit. Támhle v té amfoře máš vodu?“

„Ja, bestimmt, posluž si... Oooo! Nein! Das ist unglaublich!“ nevěřil exsecutor verberatius vlastním očím. „Sehr gute Arbeit! Jak to děláš? Hergot, když seš takovej machr, Ich verstehe nicht, žes to přivedl k takovým koncům.“

„Aj, psáno jest, že prorok není bez cti; leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě. A proto taky potřebuju zmizet. Nenápadně, samozřejmě! Všude dobře, tak co tady.“

„Máš recht, mně už taky leze krkem to římské hospodářství.“

„A jak by se ti líbilo turecké? Třeba v Kappadokii, tam je touhle dobou krásně. Můžeš vzít kramle s náma. Platí?“

„Sicher! Takže my teď všechny obelžeme?“

„Ale fuj! Obelstíme, přece. Nemůže nás někdo slyšet? Já ti teď řeknu, jak...“

***

„Ave, centurione,“ špitnul spiklencům kdosi za zády, „nerad jich ruším vespolek, ale musím tady pánovi vzít míru, vědí, aby mu kříž dobře padnul. Taková celebrita přece nemůže dostat konfekci.“

„Klidně si měř, pletichař..., é, totiž bičování počká, že. My máme času dost, že. My jsme tady asi für den Spaß králíkům! Schweinerei.“

„Čímpak jim, pěkně prosím, mohu posloužit?“ lísal se řemeslník k odsouzenci. „Budou si přát cedr, postojej mně rovně, hm, sto třiasedmdesát, z dálky vypadali menší, nebo maj radši dub, či snad olivovník, ten je letos hodně žádanej, roztáhnou mně ty ručičky pořádně, ať jim není příčníček krátkej, a jaký tvar křížečku by jim vyhovoval, můžou mít řecký, latinský nebo egyptský, na tom by jim to moc slušelo.“

„Zum Beispiel hákový by nebyl?“

„Nemluvěj mi tyhle řeči, vojáku, já to nemůžu slyšet ty jejich humory,“ rozdurdil se mistr na legionáře. „Co se chce ode mne? Chce se ze mě trhat kusy za moje starosti?  Kdo je tady odborník, voni snad? Nebo tuhle mladý pán? Ráčejí odpustit, vašnosti, hned se jim budu věnovat.“

„Tak pozor,“ ošil se delikvent, „já jsem náhodou vyučený tesař.“

„Jemináčku, tak voni jsou vod fochu? Jaký model by si teda přáli, pane kolego?“

„Nic okázalého,“ zamyslel se tázaný, „běžný latinský kříž, tak tři a půl metru vysoký, z dřeva olivového, hoblovaný a do hladka vybroušený, natřete včelím voskem a vyleštíte. Do odměřených míst umístíte malou sedilku a nožní podpěry. Do obou konců příčného břevna zatlučete dlouhé umělecky kované hřeby, aby bylo čeho se držet.  Nahoru pak umístíte cedulku s mým jménem, adresou a všemi tituly, vyvedenou hebrejsky, řecky a latinsky.“

„Božínku, to bude vážit nejmíň metrák!“ vyděsil se tesař. „No, jestli tohle voni donesou až na Golgotu, tak se nechám pokřtít. Poroučím se uctivě a děkuju, že si vybrali moji firmu.“

„Ty, Longine, jestli tomu dobře rozumím, tak ten kříž musím sám vyvláčet až nahoru? Protože s tím jsem nepočítal. Můj duch jest odhodlán, však tělo je slabé...“

„Klid, kamaráde, alles in Ordnung. Jak jsme si řekli: já teď nadrobím chleba do vína...“

„Pssst! Tělo do krve, přece!“ protestoval konspirátor.

„Na ja, das Brot in den Wein, do toho namočím důtky, zlehka tě tím pošmrdlám po zádech, počkáme, až to zaschne a bude to vypadat jako hluboké krvavé rány, pak ti pomůžu naložit krucifix na cemr a ty šouravým krokem vyrazíš auf die Straße. Nikdo si ničeho nevšimne, protože Via Dolorosa bude lemovaná vojskem a spoustou rozplakávaček, které najala Pilátova žena Procula, aby dožrala ty snoby ze Sanhedrinu. Pár metrů ujdeš a sekneš sebou ausgerechnet pod kopcem, pünktlich před legionářem z kraje zvaného Venedia neboli Böhmen. Ten ti helfne.“

„Shrbenej pod křížem dohlídnu těm vojákům leda tak na sandály. Jak poznám toho Bohéma?“

„Poznáš. V sandálech bude mít ponožky.“

„A je na něj spoleh?“ zdržoval nenápadně trestanec.

„No jistě! Bohemiáni nám Germánům lezou do zadku už celé věky,“ sahal exsecutor netrpělivě po důtkách.

„No ale teď, když jste oba Římané...“

„Hergot nedržkuj pořád, nebo ti ukážu Endlösung der Judenfrage, žes to neviděl! Když říkám, že tam bude, tak tam bude!“

A aj, byl tam.

***

„Hej brzdi, kemo, brzdi, kam se hrnem, co?“ cloumal voják nedbalý ústrojové kázně snědým mužem, který se snažil protlačit davem. „Hókni mně jméno, bydliště a účel návštěvy, nebo dostaneš mlatu a šópnu tě do kameňa, jasný?“

„Šimon z Kyrény, poutník,“ hlásil polapenec, „já jsem zde, prosím pěkně, jenom na svátky.“

„Neval mně klény do štricle! Turista z Lybie, a je zamatlané, jak když jde z pola? Nejaká agroturistika, né? Tož poslóché, konópku, já tě včil nezabásnu za potulku, jak bys zaslóžil, ale budu tak benevolentní, že tě napařím akorát obecně prospěšnó hoknu. Pudeš na brigádu, ja? Na akci Z, kómeš to? Protože za chvílu tadyma poštatlí procesí na Kalváriju, a ty seš od včilku jmenované hlavním křížonošem!“

„Já? Proč já? Nic jsem neudělal. Daně platím, na schůze chodím, o svátcích vyvěšuju do oken praporky...“

„Hle, král tvůj přichází,“ dožadoval se pozornosti právě přišedší kandidát na ukřižování, „tobě spravedlivý a spasení plný, všecek zchvácen, uondán, potem i krví zbrocen a kluzk.“

„Pracovat? Proč já? To je zase nějaká diskriminace!“ snažil se snědý přivandrovalec překřičet sílící vřískot plaček, rozvášněných okázalým entrée obviněného kazatele.

„Dcery jeruzalémské! Neplačte nade mnou,“ opřel se zneuznaný vykupitel teatrálně o kříž, užívaje si zbytkové popularity, „plačte samy nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přijdou dny, kdy se bude říkat horám: Padněte na nás! Neboť když se toto děje na dřevě zeleném, co se bude díti na dřevě suchém?“ pokračoval a snažil se nenápadně podstrčit řečené dřevo římskému vojínovi. Ten je zase štítivě přehodil na vzpouzejícího se Šimona. Poctivě opracované trámy padaly z ruky do ruky se vznešenou trpělivostí olivovníkového masivu. „Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké, nuže vpřed, nemáme na to celý den!“ zavelel kurážně odsouzenec jdoucí na smrt. Šimon Kyrenejský, neznaje jiných výrazových prostředků síly, jež tryská a dere se ze zdravého těla, naložil vztekle krucifix na hřbet, a šlo se.

***