Podrž mi kočku

 

 

Podrž mi kočku

 

 

• Tvůj největší handicap je, řekla matka, - že nebudeš mít vdovskej důchod.

Tak nějak jsem se zarazila. Protože do té doby šla řeč fakt o jiných věcech.

• Cože nebudu mít?, zeptala jsem se.
• Vdovs_kej  dů_chod, zopakovala mi, ty mezery jsem úplně slyšela. - Já mám po tátovi – ale ty nebudeš mít nic.
• Ale to bych si musela někoho vzít, namítla jsem. - A já nikoho nehledám.
• No víš, ono to není jen o tom vdovským důchodě, řekla zas matka. - Ten je až...dramatická pausa...POTOM. Ale měla bys někoho sehnat tomu klukovi.
• Fakt myslíš, že mám osmnáctiletýmu klukovi shánět tátu?! To snad ne. To snad už nemá cenu.
• Tos měla udělat dávno.
• No právě že jsem to měla udělat dávno. Když jsem se rozvedla. Když byl malý.

Teď je nesmysl, abych si s někým hrála na rodinu.

   A dál to šlo zase nelogicky.

• Aspoň tu kočku kdybys sem netahala!

Takový debaty jsem milovala. /Chlapy mám a kočky nemám/.

   Kočka jménem Kočka přišla v zimě, teď bylo září – a už že nehodlá odejít, bylo jasné po prvních třech dnech. Zvykla si a my taky.

• A stejně, matka se pomalu zvedala k odchodu. - Stejně nebudeš mít ten vdovskej důchod.

A mezi dveřma dodala: - Ono je to jedno, tahle vláda stejně všechny důchody zruší.

• Takže to nebude ani handicap, řekla jsem.

• Těžkej, řekla a poradila mi, abych si našla mužskýho, kterej by mě živil.

   Když vypadla, ulevilo se mi. Jako vždycky. S matkou má člověk být jen co snese. Po dobu nezbytně nutnou.

  Posadila jsem se a kočka Kočka mi vyskočila na klín.

 

   Uplynulo pár měsíců – a já furt nikoho nehledala. Teda k vdovskýmu důchodu určitě ne. Dál jsem dělala všechny věci, co se ode mě čekaly, hlavně teda chodila do práce a vydělávala...Radostí bylo pomálu, ale taky byly.

   A pak jsem poznala...na jméně nezáleží.

Měla jsem ho ráda, myslím, že on mě taky, o něčem je lepší mlčet, ale můj největší zážitek byl z první noci.

   Něco se mi asi zdálo, nevím co, pamatuju si, že jsem byla šťastná. Najednou mě vzbudil, mžourám, oči slepené a slyším: - Podrž mi kočku.

Všude tma, taková prosba uprostřed noci, před očima mi proběhl celý můj dosavadní život, co se ode mě vlastně chce a čemu se říká „kočka“.

• Podrž mi kočku, opakoval a do náručí mi dal kočku Kočku, která mu spala na břiše. Nevím ani, co jsem s ní dělala dál, prakticky hned jsem zase usnula.

   Jistý je, že „podrž mi kočku“ po něm už nikdo další neřekl.

Jo, matka mi ho ještě někdy připomene. -Aspoň po tomhle /na jméně nezáleží/ mohlas ten důchod  mít.Stejně by sis moc nepomohla, naváže, - taky měl rád kočky. Víš jen, co byste dali za granule?!  

  

   Řekne a pravidelně šlápne do druhé misky s kočičím žrádlem, co má kocour Kluk, který se objevil skoro současně s odchodem Podržkočky.. - Dvě kočky do rodiny úplně stačí.

• Mami, říkám mezi dveřmi, - stejně žádný důchody nebudou.

• Nebudou, kývne spokojeně hlavou a s tím se rozejdeme.

   Ale  neví, že si každý večer, když mi Kluk vyskočí na postel,  představuju, že se prostě změní v toho, co na jméně nezáleží a že spolu budeme šťastni až do dne, kdy půjdu zažádat o vdovský důchod.

Anebo on po mě, a že to  mi vlastně v těch představách ani tak nevadí.

 

 

 

 

 

---