JAK PŘEMĚNIT VRBU NA BODLÁK

Jen by to pro ten bodlák mohlo být trochu méně bolestivé.....

,,A chodíte s ním někam na procházky, nebo jak trávíte víkend ?" - ptala se mě paní v autobusu při pohledu na mého syna, který se kýval do svých vlastních rytmů s hlavou pečlivě schovanou do bundy. Holé břicho jsem se občas snažila zakrýt svetrem, který z pod bundy vyčuhoval. Ale vykoledovala jsem si vždy jen nevrlé zahučení, které při mém opětovném otravování nevěstilo nic dobrého. ,,No, radši toho nechám, než se rozčílí doopravdy." - hodila jsem křečovitý úsměv s odpovědí směrem k paní, která si se mnou začala povídat. A než jsem stačila odpovědět na první otázku, přišly další. V duchu mě napadlo, jestli ji tedy opravdu zajímá, na co se ptá.... Teď už vím, že nezajímalo. Nebo jen okrajově. Po chvíli se totiž rozpovídala sama o svém synovi, kterého jezdí každý den navštěvovat do léčebny, o svém neštěstí, o svém pláči.... Občas do svého vyprávění vložila otázku směřující k mému synovi, asi aby mě ujistila, že ji opravdu zajímáme a ona přitom vlastně mohla plynule mluvit o sobě. Chytré, to neumím. Ale ani vlastně umět nechci. Reakce totiž na sebe nenechala dlouho čekat. Když si k nám přisedla podruhé, ochotně jsem se s ní bavila a přistoupila na její způsoby. Potřetí jsem už doufala, že třeba vynechá návštěvu a nepojede...Počtvrté jsem se v sedadle zmenšovala a přála si být neviditelnou. Popáté byl syn velmi nervózní a věděla jsem, že je pro něj opravdu nepřijatelné, abych se při jízdě bavila s někým jiným. Pochopila to a sedla si jinam. Byla jsem jí vděčná za tak rychlou reakci pochopení. Seděla jsem ob dvě místa od syna na ,,pětce" a pokradmu a bezmocně ho pozorovala. Sledovala jsem, jestli se jeho nervozita bude nezadržitelně zvyšovat, nebo se jeho nervózní houkání promění ve veselé hýkání. Bohužel následovala varianta první. Po chvíli začal syn tleskat prudce rukama, chytat se za uši a strašně křičet. Prostě jen blbá nálada. Bohužel to ale nejde ,,vypnout" a je potřeba počkat, až to samo odezní. V takových chvílích bych byla opět ráda neviditelnou, to je ale naprosto vyloučené. Přitahujeme pozornost všech cestujících v autobuse. Ti co s námi jezdí častěji, se už ani neotáčí, ale ti co jedou jen výjimečně...... Vlastně je chápu a jsem ráda za jejich shovívavost. A paní povídavá ? ....Uvidíme, jestli si příště po tomto zážitku k nám přisedne...

---