Tajná láska k primáři

Nejsem hezká. Vím to. Inu, kdo by stál o zrzavou pihatou ženskou. Pracuju v nemocnici jako zdravotní sestra. Vcelku to jde. Až na ty noční služby. To fakt usínám. Ale o víkendech je mi to šumafuk, stejně nikoho nemám a nikdo na mě nečeká. Jo, akorát Hafík. To je knírač. Bydlíme spolu v jedna plus KK.

            Máme perfektního primáře. Má úžasné fluidum nebo charizma nebo jak bych to řekla. Vím, že na něj nemůžu civět, tak aspoň při ranních poradách koukám jako na kalendář s fotkama lékařskejch přístrojů a dělám, že mě to úděsně zajímá. Ten kalendář totiž visí hned vedle jeho hlavy. Většinou ani moc nesleduju, co se probírá a jsem z něj celá u vytržení.

            Takovýho chlapa bych fakt chtěla mít doma a starat se o něj. Jenže on je šťastně ženatý a má dva syny, já jsem pro něj úplnej vzduch. A tak se o něj starám jen jako. Začalo to tím, že jsem začala vařit jídla, o kterých říkal, že mu chutnají. A nejen to. Servírovala jsem pro něj jeho porci na zvláštní cibulákový talíř. Pak to pochopitelně neměl kdo sníst. Nabízela jsem to Hafíkovi, ale protože to bylo kořeněné, tak mu to moc nejelo. Nakonec jsem to buď vyhodila do záchodu nebo donesla ptáčkům za náš barák. Týjo, já fakt blbnu, říkala jsem si.

            Pak jsem začala blbnout ještě víc. Šla jsem po Národní kolem toho obchodu s drahejma košilema a hned jsem tam pro něj dvě košile koupila. No, stálo to majlant, každá skoro dva tácy. Ale fakt supr. Ty by mu slušely. Slastně jsem je pověsila doma na věšák a představovala jsem si, jakej by v tom byl frajer. Ty brďo, fakt jo. Myslím, že by se za ním otáčela celá nemocnice. A kdyby si to vzal na nějakou zahraniční cestu, to by všem ženskejm vypadly voči!

            Tak jsem se rozjela, že jsem mu šla koupit ještě boty. Hlavně pravá kůže. Jo, tohle je dobrý, to by mu seklo. Fíha, tři tácy, jako když vyšije! Ale co, pro sebe stejně žádnou parádu kupovat nebudu, to nemá cenu, já vystačím s tím málem, co mám. Doma jsem pak koukala na ty rozvěšený košile a na boty a k večeři pekla lososa a zapálila svíčky. Úplně hustý.

            No, a ráno zas do špitálu. Dnes jsme poradu neměli, tak jsem na něj nemohla vejrat. Škoda. Vrchní mě dala za úkol nachystat tampóny, tak jsem šla makat. A pak se to stalo! Přišel ON a něco říkal naší vrchní. Zajel si při tom rukou do kapsy a vypadl mu kapesník. Nastala moje chvíle. Poklekla jsem a podávám mu ten kapesník.

            „Děkuju, Petro,“ řekne a věnuje mi svůj okouzlující úsměv.