Štěmbera

„Dnes bude voňavej den!“

„A čím bude vonět?“

„Kytičkama.“

„Včera byl počůranej.“

To máš pravdu, pršelo. Sbírám ty úsměvy, kterými mě obdarováváš.  Měla bych si všechny ty hlášky zapisovat, pomyslím si. Jenže nenosím trenky s kapsou. Nejbližší tužka a notes je na mém psacím stole v obýváku a tam než dojdu, zdrží mě cokoliv. Špinavé nádobí, koš s prádlem, nebo pípnutí pračky…neuklizený nákup, rozházené hračky, zvadlá kytka v květináči, psí chlupy na podlaze, smeták, nebo prachovka.

Raději zůstanu sedět na terase, držím tě na klíně a ty mi šeptáš do ucha tajemství: „Sluníčko je žlutý…“

„Podívej, támhle ten mrak vypadá jako pejsek,“ rozehrávám hru, kterou máme obě rády.

„Mavina?“ zeptáš se

„Třeba…a támhle to je ježibaba, ta z Perníkové chaloupky…vidíš?“

„Babičko, já tě zachránííím!“

Tvoje ručičky kolem mého krku.

Posunu opěradlo křesla do nejnižší polohy, ležíš na mně…

„Budeme se mazlinkovat? A o tatínkovi Ondráškovi mi budeš povídat? Jak byl žlutej?“

„Chceš?“

„Jo, jak byl miminko, tatínek.“

„Když se tvůj tatínek narodil…“

„Ty seš maminka?“

„Ano, maminka tvého tatínka a tvoje jsem babička...

 Tak když se tvůj tatínek narodil a byl úplně malé miminko v porodnici, měl žloutenku. Přišla sestřička a říká – Maminko, svlékněte Ondráškovi košilku a stoupněte si k oknu a slunce Ondráška vyléčí. Tak jsem se postavila k oknu, nechala jsem tatínkovi jen plínečku, aby mě nepočůral a sluníčko svítilo, i když venku byl sníh a zima. Stála jsem s ním u okna tak dlouho, dokud sluníčko nešlo spinkat. Druhý den přišla sestřička a říkala, že je Ondrášek už vyléčenej, že se pan doktor zlobil, protože si myslel, že ta sestřička rozsvítila na tatínka lampu, ale ona řekla, že ne, že miminko uzdravilo sluníčko.“

„A už nebyl tatínek žlutej!“

„No, nebyl.“

„Já tatínka taky zachráním!“

Ani netušíš, jak velikou pravdu jsi teď řekla…

„Babičko a tebe taky zachráním! Mám tě móóóc ráda! Chceš, pošeptám ti tajemství.“

Nastavím ucho.

„Sluníčko je žlutý…“

Tvá pusinka na mé tváři, neznám nic sladšího…přitulíš se a prosíš: „Povídej mi, jak jsem byla miminko.“

„Když ses narodila, byla tvá maminka nemocná a tak jsi byla často u nás tady. Měli jsme tu pro tebe postýlku, ve které spinkal, když byl miminko, i tvůj tatínek…“

„A taky teta a strejda!“

„Správně a taky tvá teta a tvůj strejda v ní spinkali, když byli miminka.“

„Ty jsi taky byla miminko?“

„Jistě i tvůj dědeček byl miminko.“

„A měl fousy?!“

„No, to tehdy tedy ještě neměl. Miminka přece vousy nemají.“

Směješ se se mnou té představě.

„To je legrace!“ křičíš a schválně se znova hlasitě směješ, ručičku si dáváš na pusinku.

„ Tak když tvoje maminka byla unavená, byla jsi tady u nás i v noci. Spinkala jsi v té postýlce, a když jsi začala plakat, tak šel dědeček uvařit mlíčko a já jsem tě zatím přebalila, protože jsi byla počůraná a pak jsme ti dali vypít to mlíčko a ty jsi zase spinkala dál. A tak jsme se o tebe starali a vozili jsme tě v kočárku a hráli jsme si s tebou a jsi naše radost.“

„Radost? Tvoje?“

„ Moje, dědečkova taky a hlavně tatínkova přece!“

„A taky tetina a strejdova?“

„Samozřejmě nás všech jsi veliká radost….a taky jsi naše ště…ště…ště..“

„ŠTĚMBERA!“

„Cože?“

„Štěmbera a špindíra…to říkal tatínek, že jsem špindíra.“

„No, když se zmažeš tak jsi špindíra, ale to nevadí, babička to vypere.“

„ A kde je tatínek?“

„Má práci, šel za paní Ježkovou.“

„A za paní pejskovou ne?“

Dny s tebou jsou voňavé, voní štěmberou...