Divoké husy

„Viděl jsem divoké husy,“ řekl chlapec.

"Táhly na jih, že? Škoda, že jsem je taky neviděl!“

„Ale jsou přece Vánoce, všude je sníh a mráz, jak je to možné?“

„Máš pravdu, synku, to že odlétají letos takhle pozdě, je výjimečné. Divoké husy opouštějí naše kraje už od října. Asi nebylo dost zima, a tak se tu zdržely o něco déle.“

„Tati, to hejno bylo tak obrovské! Veliký trojúhelník, docela pravidelný, jen jedno rameno bylo o něco málo delší než to druhé. A jak si povídaly! Sledoval jsem je, než byly jako drobné tečky a ztratily se mi z dohledu.“ „Ano, ano, chlapče, když táhnou divoké husy, je to opravdová podívaná. Vždycky si říkám, jaký mají výhled z té výšky, a přál bych si letět s nimi, abych mohl vidět, co vidí ony, a dostal se do vzdálených krajů.“

„Já vím, tati, vždycky sis to přál, když jsi to kejhavé hejno zahlédl. Víš, co jsem slyšel? Prý s nimi táhnou i duše těch, které už na zemi nic netíží. Vznesou se do oblak a mohou se přidat i k ptačím hejnům.“

„Ale kdepak, hlupáčku! To jsou jen babské povídačky!“

„Ne, tati, já si myslím, že ony se letos neopozdily kvůli počasí...“

„A proč tedy?“

„Protože čekaly na tebe.“