Nejasná navigace

3.   Matka a syn

Co pro ni můžu...?
Nemůžu ji navštívit – hned se bojí, že se nachladí.
Telefonuje mi. Je to smršť
mlčení, do kterého místy střihne
úsečku s povzdechem.

Dar se neozývá, říká mi tři měsíce.
– s Dar rozebíraly kočky, s Dar běhaly mezi recepty. –
Už je to čtvrtý měsíc, pokračuje.
A nechceš jí zavolat sama?
Volala jsem přece jednou a nebrala mi to, nebudu se vnucovat.
Po třech měsících?
Když já nevím. Tím je to horší.
Třeba by s tebou ráda mluvila. Třeba si ani nevšimla, žes jí volala.
Tak proč mi nezavolá?
...atd.

Má o ni strach –
hlavně jí zpřítomňuje strach o sebe samu,
jímž mě zavaluje, aniž by se jí ulevilo.

Má ji ráda.
O popel se nezajímá – třeba ani není.
Nechce uvažovat o vhodných květinách.

 
2.   Otázky

Hledám Ho přes Google, ale
stejné jméno nosí veterinář, učitel, instalatér, člen spolku zahrádkářů...
Může být někým z nich?

Dar říkala, že se s Ním schází vždy v kavárně.
Víc neví. Pomohl jejímu muži,
sundal mu ze hřbetu dva obrovské ještěry,
a muž se od té chvíle nebojí agam, které kdysi z rozmaru koupila.
Taky říkala, že když od Něj odchází, cítí se volná.
Revitalizovaná.

Udělal si z ní dýlerku šťáv.
Jsou plné vitaminu C – přírodní cytostatikum,
pokud to tělo a mysl přijme.

Řekl jí, že je v pořádku, že jenom odstraní
pár negativistických třešní.
Chvíli nad ní přejížděl rukama.
Za týden šla na kontrolu a nevrátila se celá.

 
1.   Kdysi Darja

Falešně negativní markery.
Spolehnout se na cizince nakonec musí každý.
Dar nevěří, že nález je pravda.
Musí to být omyl nebo konspirace.
Doktoři si vytvářejí pacienty.
Dar nechce být loutkou,
chce být Dar. Neví, co to obnáší.

Píšu o tom, abych o tom nepsal.

Mluvila s Ním.
Řekl, že tělo je zdravé, ale duše umírá,
že jestli chce, vymění ji za jinou.
Dar se Ho zeptala, jaké s tím má zkušenosti.
„Už jsem to klientce úspěšně provedl,
dva dny zvracela a potom
bylo všechno v pořádku.“

Dar si nechala vyměnit duši.
Upřesnil, že duše bude žít ještě čtyřicet dva
schodů. Dar zaplatila, odešla domů,
prospala den.
Potom telefonovala. Tvrdila,
že se cítí jako dřív,
jen unaveněji.

0.

Nevím, co si myslím.

Je svět plný bezprizorních
molů, poletujících v čekárně na správný gauč?
Na zdravý gauč s umírajícím molem?

Tu první gauč pravil – ať žije věčný mol.
Tu druhý gauč pravil – mol zaniká se mnou.
Třetí, tichý, skoro neznatelný
dodržoval zákon –
jsem, abych se ztrácel dvěma.

Ale možná jen to, co nevyslovím,
způsobem, jaký neobsáhnu,
existuje.
(Nakonec i naše skutečná jména, Noro.)

1.   Vor od N. k N.

Klidně se ptej, Niku, ale nezapomínej,
že otázky jsou pro hledání, ne pro odpověď.

A co pro ni můžeš – je to její bůh,
nemáš právo jí ho vyvracet.
Klidně si měj strach a vztek a zaťaté
těkání mezi cokdyžpravda
a cokdyžiluze, ve kterou On skutečně věří –
zoufalejší pravda.

Buď v těch srážkách – tehdy přicházejí na svět
možná nejklidnější, nejpronikavější děti,
les, který se dívá tak,
že tě vyhodí z břicha.

2.   Vor z druhé strany

Ve škole říkali, že tělem hýbe kravata.
Dává první nádech,
ve smrti odchází, ve spánku putuje.

Nevidím do skříně.
Její stín se větví, ve dřeni černý, ale v kůře rostou šupiny, díry a stíny.

Možná mi kravatu někdo unesl
a teď ji mučí v pokusném domě.
Nebo mi utekla a od té chvíle
mnou hýbe jen vzduch – to nedoceněné Nic.
Kolik nás takových je?

A možná se na tu tvou (vždycky jsi byla větší kravaťák)
nalepily jiné – vodnice, řeznice, vaty v protisměru...
Chtějí se nechat uškrtit?

Ale – jsme pořád obludně vyrovnaní
v řadě salátových vojáčků.
A příbor přichází odjakživa
s plnou mocí – uvidíme pozdě nebo nikdy.
Jen na listy předtím spadne pár potměšilých pruhů.

O kravatách nevím nic.
Stejně myslím, že ve škole se pletli, Noro.
Skříň stála ve světle jako jeho část,
co jsem mohl hledat, bylo v jejím stínu.

Protože světlo je tvor.
Nekrvelačný, nesmlouvavý, prostý jako ruka
bez ruky, nelže, neslibuje.